11. 3. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
11. 3. 2008

Izraelská přítomnost v Palestině z pohledu vybraných pramenů mezinárodního práva

Jaký je pohled vybraných pramenů mezinárodního práva na klíčové aspekty izraelsko-palestinského konfliktu a jaká je opodstatněnost palestinského požadavku na vlastní stát? Z prezentovaných Rezolucí Valného shromáždění a Rady bezpečnosti OSN, Článků Charty OSN a Ženevských konvencí je možné vysledovat, že je izraelský územní zábor podle mezinárodního práva nelegální a Izrael tedy nejedná v jeho souladu. Pokud by měl Izrael tyto prameny mezinárodního práva respektovat, pak by se měl z těchto území okamžitě stáhnout a přenechat je plně v rukou tamějších správních orgánů.

Toto zatím ale neučinil, a u některých území, o které se zde mj. jednalo (např. Jeruzalém, přestože v poslední době zazněla možnost jeho mezinárodního statutu), ani učinit nehodlá. Zároveň s tímto konstatováním ale vyvstává otázka, jestli vlastně není sám proti sobě, když se všechny tyto územní zisky snaží udržet. Takováto politická neochota vyvolává další vlny antipatie vůči Izraeli ze strany jeho sousedů (tj. vesměs nepřátel) i jiných států v okolí (a tím jak známo mj. napomáhá prakticky ospravedlňování tamních často dosti autoritativních režimů) a způsobuje tak Izraeli bezpečnostní rizika, která se velice často promítají do reality každodenního života.

Z dosavadní existence Izraele je celkem jasně patrné, že jde o velice životaschopný stát s fungujícím politickým systémem směrem dovnitř vlastního státu, který stojí na (většinou) demokratických principech a pocitu podílení se na moci ze strany jeho obyvatelstva. Zároveň žije v Izraeli mnoho velice talentovaných, inteligentních, kvalifikovaných a progresivních odborníků, kteří napomohli k jeho značnému hospodářskému rozmachu ve 20. století a tudíž je poněkud překvapivé, když pak tento stát takto jednoznačně nejedná v souladu s mezinárodním právem a úzkostlivě trvá na některých nepřijatelných principech své zahraniční politiky, aniž by k tomu měl fakticky dostatečně závažné důvody. Z dlouhodobějšího hlediska pak riskuje mnohem větší animozitu ze strany dalších států v regionu i mimo něj, a tudíž i dlouhodobě zhoršené především politické a obchodní vztahy (vzhledem k jeho relativnímu proexportnímu zaměření), což bude vytvářet neustálé (diplomatické, finanční a jiné) intervence ze strany jeho největšího spojence, totiž USA. Podle mého názoru by se měl v souladu s citovaným mezinárodním právem stáhnout ze všech území, jež mu nemohou legálně náležet a měl by taktéž v co nejkratší době nechat umožnit vznik samostatného palestinského státu i se všemi možnými komplikacemi, které to s sebou s největší pravděpodobností přinese.

Jaký právní podklad má palestinský požadavek na vlastní, samostatný stát?

Předtím, než je možné jakkoliv hovořit o možnosti existence, legitimitě a popřípadě i životaschopnosti samostatného palestinského státu, jakož i izraelské (vojenské) přítomnosti na palestinských územích, tak je nejdříve zapotřebí jednoznačně odmítnout veškeré „silné“ politické, ideologické či jiné předsudky, jež by mohly tuto analýzu normativně znehodnocovat. Jenom tehdy v tom případě, pokud je úvaha oproštěna od ostrých rétorických výpadů a zaujatých argumentů, může mít svůj přínos, neboť jinak by mohla být bez problémů zařazena do dlouhé řady propagandistických statí, zvláště početných u takto podobně kontroverzních témat. Pouze za takovýchto okolností bude tato analýza schopna „vyšetřit“ za pomoci některých pramenů mezinárodního práva oprávněnost a „původ“ palestinského státu, jakož i izraelskou (vojenskou) přítomnost na palestinských územích, a tudíž se v jejím zbytku budu snažit výše jmenované předpoklady respektovat a jimi se řídit.

Je také korektní uvést, že se článek nezabývá všemi konsekvencemi současné a minulé situace v tomto problému, ani nijak nespecifikuje geopolitický a dobový kontext. Takováto analýza by vyžadovala velmi podstatné fyzické rozšíření článku.

Argumentace pro existenci samostatného palestinského státu

Pokud se v oblasti mezinárodních vztahů a potažmo i tedy v rámci izraelsko-palestinského konfliktu hovoří o existenci samostatného palestinského státu, tak nejčastěji uváděným argumentem v jeho prospěch je jistě existence palestinského národa. Národ má jak známo několik základních charakteristik (přesněji řečeno musí být splněno několik základních podmínek, abychom o něm mohli hovořit) mezi které patří především obyvatelstvo nacházející se na určitém území, společná historie, společný jazyk, podobná (společná) kultura a zvyky, atd. Všechny tyto výše uvedené znaky národa Palestinci splňují. A tudíž není žádným problémem mluvit o palestinském národu, neboť jednoduše existuje, z čehož krom jiného tedy také plyne, že je zde základní podmínka pro existenci státu splněna (George, F. A.: „Expert Law“ Is Palestine a State?, Helsinki University, Helsinki, 2004). Proto, aby ale Palestina mohla být považována za stát legálně, musí být splněno několik základních požadavků obsažených v Konvenci o právech a povinnostech států (Convention on the Rights and Duties of States) z Montevidea. Mezi nimi je možné najít i (a především) následují:

  • stálé obyvatelstvo (a permanent population) ;
  • vymezené území (a defined territory) ;
  • vládní moc (a government) a
  • schopnost vstoupit do bilaterálních a multilaterálních vztahů s ostatními státy (the capacity to enter into bilateral and multilateral relations with other states) (Konvence o právech a povinnostech států, článek 1).

Správa či kontrola nad územím je základní potřebou při existenci státu. Pokud se týče Palestiny, tak „její“ hlavní „teritorium“ se rozkládá především na Západním břehu Jordánu (5860 km2) a v pásmu Gazy (360 km2), jakož i v relativně velkých městech jako Gaza, Hebron, Nábulus, Ramaláh a Betlém. Toto území pak nemusí být nutně geograficky vázané či stálé i vzhledem k tomu, že mezinárodní právo nevyžaduje aby prvotní hranice nově vznikajícího státu byly takříkajíc „vymezeny“ ve své úplnosti (Becker, T.: International Recognition of a Unilaterally Declared Palestinian State: Legal and Policy Dilemmas, Jerusalem Center for Public Affairs), což samozřejmě implikuje, že palestinský „stát“ eventuelně nemusí deklarovat jasně stanovené hranice proto, aby mohl být vůbec považován za stát.

Navíc, i pokud bychom se snažili postihnout populační pohyb Palestinců (tedy natalitu, mortalitu a migraci), museli bychom se jednoznačně zaměřit na nynější palestinská území, jinými slovy bychom sledovali „populaci na území“. Potom tedy ale je třeba uvést, že kdokoliv, aby mohl být považován za příslušníka takovéto stálé populace, musí být podle mezinárodního práva de facto „uznán“ státní autoritou (resp. mezinárodní právo v tomto nechává „volnou ruku“ státu). Samotná existence vlády uvnitř Palestiny je pak tedy také značně podstatným faktorem, který musí být brán v úvahu. Od roku 1998 až doposud slouží Palestinská autonomní správa jako jakási forma prozatímní vlády v Palestině. Tato vláda již v podstatě kontroluje značnou část Palestiny, stejně tak jako jí podléhá celá palestinská populace na tomto území se nacházející.

Ve státě Izrael nyní můžeme najít tři základní typy správy: 1) na určitých územích v Palestině (tzv. Oblast A) existuje vláda Palestinské samosprávy nad všemi tamními obyvateli (tj. jak Palestinci tak Izraelci) ; 2) na jiných územích je vláda Palestinské samosprávy nad Palestinci a pouze částečně nad Izraelci (jen co do odpovědnosti za civilní správu a veřejný pořádek- jde o tzv. Oblast B) ; 3) na všech ostatních územích v Izraeli vládne pouze izraelská vláda, a je tedy zodpovědná jak za Izraelce tak i Palestince (Israeli-Palestinian Interim Agreement, Wye Memorandum, část 3, 20.3.2000; In: Pilgrim's Map of Israel, Drive Prod. Ltd., 2006). Z tohoto je dobře patrno, že Palestinská autonomní správa již nyní do určité míry plní roli standardně fungující vlády.

Ze čtyř výše jmenovaných požadavků na existenci samostatného státu nyní zbývá krátce zhodnotit ten poslední, tedy schopnost vstupovat do mezinárodních vztahů jako jejich subjekt. Důležité pro Palestinu je, že ji již 114 států na celém světě uznalo jako nově prohlášený stát, což je (do značné míry paradoxně) více než 93, tedy počet států udržujících „alespoň nějaké“ diplomatické styky s Izraelem. Navíc je Palestina uznána všemi sousedními státy (kromě Izraele a narozdíl od Izraele), což je možná ještě podstatnější (George, F. A.: Is Palestine a State?, Helsinki University, 2004). Dále byla roku 1988 schválena Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 43/177 oficiálně uznávající nový stát jménem Palestina a taktéž jí přisuzující statut pozorovatelského státu v rámci OSN. Tato rezoluce byla zvolena počtem hlasů 104 pro, 44 se hlasování zdrželo a 2 (Izrael a USA) byly proti (George, F. A.: Is Palestine a State?, Helsinki University, 2004). Tudíž vzhledem k těmto faktům musí být Palestina uznána jakožto samostatný stát podle mezinárodního práva a tedy zároveň jakožto subjekt mezinárodních bilaterálních i multilaterálních vztahů.

Je ovšem korektní dodat, že pokud by byla hodnocena ekonomická životaschopnost případného státu Palestina, což bývá často zmiňováno jako jeden z tacitních požadavků na stát, nebylo by možno dojít k jednoznačnému závěru. Nicméně v souvislosti s tím je otázka, zda i u ostatních nově vzniknuvších států byla tzv. ekonomická životaschopnost dobře zhodnocena, nebo zda-li spíše nepodléhá politické objednávce.

Nejpodstatnější palestinské výtky vůči Státu Izrael z pohledu mezinárodního práva

V souvislosti se svým požadavkem na autonomii a samostatný stát se Palestinská samospráva velice často dovolává mezinárodně-právních mechanismů na pomoc proti (podle jejího vyjádření) porušování základních mezinárodně-právních úmluv ze strany státu Izrael. Pro tento článek jsem skutečně z velmi příkladů vybral tři, podle mého názoru jedny z nejpodstatnějších.

1: Stát Izrael porušil zákaz hrozby silou anebo bezdůvodného použití síly obsažený v čl. 2 (4) Charty OSN

2: Stát Izrael porušil mezinárodní právo tím, že neodešel z palestinských území v souladu s Rezolucí ES-10/2 přijatou Valným shromážděním OSN

3: Stát Izrael porušil mezinárodní Čtvrtou Ženevskou konvenci z roku 1949 tím, že se nestáhl z palestinských území po skončení Šestidenní války (Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 271 z roku 1969).

1. Stát Izrael porušil zákaz hrozby silou anebo bezdůvodného použití síly obsažený v čl. 2 (4) Charty OSN

Izrael očividně porušil Článek 2 (4) Charty OSN, který říká, že je zakázáno použití síly proti územní integritě určitého státu nebo jeho politické nezávislosti. Rokem 2006 okupuje Izrael palestinská území již téměř 60 let. V mezinárodním právu pro toto chování existují pouze dvě legální ospravedlnění: tím prvním je situace, pokud se stát aktivně angažuje v přetrvávajícím konfliktu, a tím druhým pak situace, kdy stát jedná v sebeobraně. Žádná z těchto hypotetických situací se ale netýká Izraele. Nikdo nepopírá, že se Izrael několika válek zúčastnil, problémem ovšem jest, že všechny byly oficiálně skončeny a tudíž se Izrael v žádné válce nyní již nenachází. Od počátku své existence v roce 1948 bojoval Izrael v šesti důležitých konfliktech se sousedními zeměmi. Některé z nich skončily sice separátním mírem, ale v roce 1979 podepsal Izrael s Egyptem mírovou smlouvu. Izraelsko-egyptská mírová smlouva navazovala na ujednání z Camp Davidu, a ukončila celý konflikt mezi těmito dvěma státy. Článek 1 (1) této smlouvy pak říká: „Válečný stav mezi oběma stranami bude ukončen a bude mezi nimi nastolen mír oboustrannou ratifikací této Smlouvy.“ (Mírová smlouva mezi Izraelem a Egyptem, 26. březen 1979).

Podobná smlouva byla pak sepsána i mezi Izraelem a Jordánskem roku 1994 (Mírová smlouva mezi Izraelem a Jordánskem, 26. říjen 1994). Od této doby svět nezaregistroval žádnou válku mezi Izraelem a jeho sousedními státy, kromě roku 2006 s Libanonem, kde ovšem Izrael nedosáhl žádných územních zisků. Z toho se dá celkem jasně usuzovat, že jakékoliv války, kterých by se Izrael účastnil (i včetně poslední války s Libanonem) skončily, a tudíž nemá Izrael právo podle Charty OSN okupovat cizí území (jelikož válka k němu vedoucí skončila), z čehož plyne fakt, že Palestina je okupována nelegálně podle mezinárodního práva a Izrael se musí okamžitě stáhnout.

Dalším možným ospravedlněním okupace cizího území může být podle mez. práva skutečnost, že stát jedná v sebeobraně (Self-Defence Action). Izrael má bezpochyby právo na to, aby se bránil v případě vojenského napadení podle Článku 51 Charty OSN. Nic takového se ale nestalo-Palestina nikdy nemohla napadnout Izrael koneckonců i proto, že je jím okupována. Teroristické útoky vedené mnohými polo-politickými skupinami proti Izraeli nemohou být považovány za vojenské napadení a navíc zcela jednoznačně reagují na okupaci Palestiny Izraelem. I přesto, že se Izrael domáhá práva na prevenci jako jeden z obranných kroků (podle Charty OSN), i v tomto by ovšem nesplňoval ani formální požadavky vyžadované mezinárodním právem- Článek 51 Charty OSN zároveň říká, že stát jednající v sebeobraně musí nevyhnutelně nahlásit všechny kroky, které podnikl v souladu se svou obranou Radě bezpečnosti OSN, což ovšem Izrael nikdy neudělal. Je tedy zcela absurdní tvrdit, že tento stát jedná v sebeobraně, neboť tak nečiní ani co do formálních požadavků mezinárodního práva (ke kterému se zavázal).

2. Stát Izrael porušil mezinárodní právo tím, že neodešel z palestinských území v souladu s Rezolucí ES-10/2 přijatou Valným shromážděním OSN

Izrael porušil Rezoluci ES-10/2 Valného shromáždění OSN tím, že neopustil palestinská území tak, jak to měl učinit. Tato rezoluce tvrdí, že izraelské osady na okupovaných územích od roku 1967 jsou „ilegální a jsou překážkou k míru“ a požaduje „okamžité a úplné zastavení výstavby v oblasti Jabu Abu Gheim a ve veškerém dalším izraelském osidlování…(Článek 3 a 4). Valné shromáždění dále vyslovilo přesvědčení, že izraelské opětovné porušování mezinárodního práva a jeho neochota jednat v souladu s Rezolucemi Rady bezpečnosti a Valného shromáždění OSN představuje „hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti“ (Mezinárodní soudní dvůr: Legal Consequences of the Construction of a Wall in the Occupied Palestinian Territory). Vzhledem k tomu, že Izrael není schopen splnit tuto Rezoluci, Valné shromáždění znovunastoluje požadavek, aby Izrael „okamžitě zastavil a vzal zpět všechny akce, jež byly vykonány nezákonně“ v rozporu s mezinárodním právem, podle rezolucí ES-10/3, ES-10/4 a ES-10/5. Ačkoliv nejsou Rezoluce Valného shromáždění OSN závazné per se, čímž se liší od Rezolucí RB svou právní silou, mohou mít podle některých zdrojů charakter jakéhosi opinion juris, a mohou svým způsobem sloužit jako normativní akt v závislosti ovšem na podmínkách jeho přijetí. Vzhledem k tomu, že v případě výše zmíněných Rezolucí Valného shromáždění byl velký počet států pro jejich přijetí, a relativně malý proti (u ES-10/2 bylo 134 pro a 11 proti, u ES-10/3 bylo 131 pro a 3 proti, a u ES-10/5 120 pro a 3 proti) mohou mít podle Mezinárodního soudního tribunálu takovouto povahu (Legacity of the Threat or Use of Nuclear Weapons, Advisory Opinion, I. C. J., Reports, 1996). Třemi zeměmi, které vždy hlasovaly proti přijetí rezoluce byly Spojené státy, Izrael a Federativní rep. Mikronésie.

Na nelegálnost izraelské okupace Palestiny je dále upozorňováno v některých individuálních posudcích Mezinárodního soudního dvora týkajících se výstavby „známé“ zdi na palestinských okupovaných územích (blíže viz např. posudek soudce Al-Knasawneha z ICJ). Ty se často domnívají, že Valné shromáždění tím, jakou většinou dané rezoluce schvaluje, konstituuje dostatečnou „právní sílu“ k tomu, aby byl Izrael k jejich plnění zavázán ((blíže viz např. posudek soudce Al-Knasawneha z ICJ). Nutno ale podotknout, že s tímto právním názorem by se dalo velmi silně polemizovat a zároveň ani není příliš rozšířen v celé mezinárodní právnické obci, ačkoliv se ale paradoxně hovoří i o jakési „morální odpovědnosti“ jednat v souladu s Rezolucemi Valného shromáždění (nutno ovšem poznamenat, že zmiňovaná Rezoluce byla schválena na zasedání, svolaném na základě Rezoluce „Jednotni pro mír“ -Rezoluce Valného shromáždění č. 377- jakožto odpověď na negativní hlasování Spojených států amerických v Radě bezpečnosti vůči dvěma návrhům rezolucí týkajících se izraelských osad na palestinských územích. Valné shromáždění tehdy jednalo jakoby „ve jménu“ většiny Rady bezpečnosti, která výše zmíněné rezoluce podpořila).

3. Stát Izrael porušil mezinárodní Čtvrtou Ženevskou konvenci z roku 1949 tím, že se nestáhl z palestinských území po skončení Šestidenní války (Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 271 z roku 1969).

Izrael porušil Čtvrtou Ženevskou konvenci z roku 1949 tím, že se nestáhl z okupovaných území a tím nejednal v souladu s výsledky války. Článek 6 zmíněné konvence jednoznačně tvrdí, že do maximálně jednoho roku od ukončení vojenských operací (nebo-li operací souvisejících s danou válkou) musí být všechna okupovaná území opuštěna. Tím je zřejmé, že stát Izrael tento článek svou neukončenou okupací porušil. Čtvrtá Ženevská konvence měla v zásadě za cíl vytvořit právní rámec pro ochranu civilního obyvatelstva v době války (především tu jde o Článek 4 zmíněné konvence), a tudíž pokud by Izrael trval na tom, že válku vede, tak svými operacemi porušuje práva civilistů ve válečném stavu a tedy opět tuto Konvenci (Fourth Geneva Convention, Články 4, 6, 49 & 53). Navíc se Článek 4 vztahuje na všechny osoby, které „se v jakýkoli okamžik a jakýmkoli způsobem ocitnou, v případě konfliktu či okupace, v rukou jedné z konfliktních stran aneb okupační moci, které nejsou státními příslušníky(Fourth Geneva Convention, Články 4,6, 49 & 53), tzn. bez ohledu na to, zda Palestina je či není státní útvar, a tedy bez ohledu na to, jestli Palestinci podléhají palestinské státní moci či nikoliv.

Vybrané rezoluce Rady bezpečnosti OSN týkající se izraelského územního záboru

Po určité analýze problematiky tří vybraných pramenů mezinárodního práva aplikovaných k situaci v izraelsko-palestinském konfliktu se nyní velmi stručně podívám na některé Rezoluce RB OSN vydané ke stejnému tématu. V mnoha takovýchto Rezolucích bylo Izraeli nařízeno, aby změnil své chování vůči Palestině a aby se podrobil mezinárodnímu právu ve smyslu Ženevských konvencí a jiných takovýchto principů. Tyto rezoluce RB jsou ale již závazné, jak mj. praví Článek 39 a 40 Charty OSN. Článek 39 zpravomocňuje Radu bezpečnosti aby vyhodnotila, jestli se v jistých situacích jedná o existenci hrozby míru či dokonce již jeho porušení, nebo zda jde o „akt agrese“ ze strany státu, a zároveň je RB tímto článkem zplnomocněna vydávat doporučení pro „zachování a nastolování mezinárodního míru a bezpečnosti(Charta OSN, Článek 39 & 40). Navíc, Rada bezpečnosti může podle Článku 40 Charty „požadovat po zúčastněných stranách aby se chovaly v souladu s těmito dočasnými opatřeními, pokud to považuje za nutné nebo žádoucí(Charta OSN, Článek 39 & 40) v případě, že se Rada snaží předejít vyhrocení situace, a to dokonce i tehdy, pokud předtím nevydala žádná doporučení dle Článku 39 Charty. Z toho plyne, že takovéto Rezoluce jsou pro Izrael závazné, pokud „se podepsal“ pod Chartu OSN a je tedy členem této organizace.

Z velkého množství Rezolucí RB vybírám tři v krátkém časovém horizontu po sobě jdoucí: Rezoluce RB OSN č. 252 z května 1968 „soudí, že všechny administrativní a legislativní kroky a akce provedené státem Izrael, včetně vyvlastňování půdy a majetku, které se směřují ke změně statusu Jeruzaléma jsou neplatné a nemohou jej změnit“ (Rezoluce RB OSN č. 252 z května 1968) a následně žádá po Izraeli, aby okamžitě vzal zpět všechna svá předchozí opatření a zabránil novým pokusům o změnu statutu města Jeruzalém. Dále pak je třeba vzít v úvahu Rezoluci č. 267 z června 1969 dávající najevo fakt, že Izrael není schopen (ochoten) podrobit se předešlým Rezolucím RB a také skutečnost, že Izrael jedná v jednoznačné snaze změnit statut města Jeruzalém (Rezoluce RB OSN č. 267 z června 1969). Hned v následující Rezoluci (č. 271 ze září 1969) se jednoznačně říká, že „nabytí území jeho vojenským záborem je nepřípustné“, a tudíž rozšíření izraelských území o ta, dobytá v Šestidenní válce v r. 1967, je v rozporu s mezinárodním právem (Rezoluce RB OSN č. 271 ze září 1969).

                 
Obsah vydání       11. 3. 2008
11. 3. 2008 Recyklujte, nebo přijdete do pekla, varuje Vatikán
11. 3. 2008 Člověk v tísni versus lidská práva Daniel  Veselý
10. 3. 2008 Partnerem Jednoho světa na školách je velvyslanectví státu, který mučí lidi Ondřej  Slačálek
11. 3. 2008 Jak nám vrchnost snížila daně Adam  Votruba
11. 3. 2008 Průměrná mzda v ČR je nižší než minimální mzda v Británii
11. 3. 2008 Ráno Hana  Tomšů
10. 3. 2008 EU: Klimatické změny mohou vyvolat konflikt s Ruskem
11. 3. 2008 Farmaceutický gigant Pfizer se snaží donutit lékařský časopis, aby prozradil své anonymní zdroje
11. 3. 2008 Francie před 2. kolem boje o radnice míří doleva Josef  Brož
11. 3. 2008 Oidipovského komplexu nejsme hodni Bohumil  Kartous
11. 3. 2008 Potržňování vzdělávání? Miloš  Pick
11. 3. 2008 Stereotypizace „my a oni“ by byla chyba nepřispívající k hlubšímu pochopení František  Koukolík, Jana  Drtilová
10. 3. 2008 Kormidelníci archy Noemovy Michal  Vimmer
11. 3. 2008 Tíživá iracionalita racionální stupidity Jan  Paul
11. 3. 2008 Placené odběry krve ohrozí bezpečnost transfúzních přípravků
11. 3. 2008 O mrtvých jen pravdu František  Řezáč
11. 3. 2008 V kanadské Ottawě napadlo za letošní zimu přes 4 metry sněhu Miloš  Kaláb
11. 3. 2008 Izraelská přítomnost v Palestině z pohledu vybraných pramenů mezinárodního práva Martin  Janíčko
11. 3. 2008 Nekompatibilní logika Milana Valacha Pavel  Urban
10. 3. 2008 Ve Španělsku zvítězili Zapaterovi socialisté, nikoliv však s absolutní většinou
11. 3. 2008 Inovace a soudobá globalizace Tibor  Vaško
10. 3. 2008 Vítězství svobody slova (i přes malé zaváhání) Milan  Kohout
10. 3. 2008 Immanuel Wallerstein: Co může Obama změnit? Immanuel  Wallerstein
10. 3. 2008 Odchází velký bojovník Jan  Keller
10. 3. 2008 Kde ve světě podléhají američtí vojáci cizím vládám? Miloš  Kaláb
10. 3. 2008 Válka s mloky Lovelocky Karel  Dolejší
10. 3. 2008 Stupidita František  Koukolík, Jana  Drtilová
10. 3. 2008 Americká hymna a Dvořákova Novosvětská zazněly v Severní Koreji Jana  Ridvanová
9. 3. 2008 Rudolf Kučera o sobě šíří nepravdu Štěpán  Kotrba
10. 3. 2008 Omyly neoliberalismu Milan  Valach
10. 3. 2008 Odložené školné aneb hezký trik v moderním balení Jan  Mertl
10. 3. 2008 Buď se zachráníme všichni, nebo nikdo Jindřich  Kalous
10. 3. 2008 Šanghaj není Čína Lukáš  Zádrapa
11. 2. 2008 Britské listy ukazují, že tudy cesta nevede
30. 11. 2007 Jací jsme
12. 2. 2008 Hospodaření OSBL za leden 2008

Izrael, Palestina, Blízký a Střední východ RSS 2.0      Historie >
11. 3. 2008 Izraelská přítomnost v Palestině z pohledu vybraných pramenů mezinárodního práva Martin  Janíčko
5. 3. 2008 Kterak USA rozpoutaly v Palestině občanskou válku   
4. 3. 2008 Izraelský útok na Gazu: Smutek a odpor Palestinců   
29. 2. 2008 "Tak trochu jiná" euroatlantická diplomacie v Sýrii: Brzeziński a Paroubek Štěpán  Kotrba
26. 2. 2008 Podle šéfa izraelské armády bude brzy válka   
23. 2. 2008 Izrael má problém: protiraketový systém Ocelový dóm jej před Kassámy neochrání   
7. 2. 2008 Pohled z arabského světa: přestavba moci a autority Rami George Khouri
5. 2. 2008 Totální blokáda „největšího vězení pod širým nebem na světě“ v Gaze a hrobové ticho Daniel  Veselý
2. 1. 2008 Další perzekuce v Saúdské Arábii Lukáš  Lhoťan
31. 12. 2007 Britský konzervativní politik: Západ musí vyjednávat s Hamasem a s organizací Hezbollah   
10. 12. 2007 Summit v Annapolis: Palestincům opět zbyly oči pro pláč Daniel  Veselý
23. 11. 2007 Zatímco si plníme nádrž auta benzinem, kdesi v dáli je bičována mladá žena Miloš  Kaláb
21. 11. 2007 Americké ministerstvo zahraničí se snaží debatovat na webu s Araby   
27. 9. 2007 V Gaze trpí statisíce dětí Daniel  Veselý
19. 9. 2007 Televize BBC: Obviňujeme: Izraelský premiér Ariel Sharon by měl být postaven před soud