Když jsem se kdysi procházel v hezkém prostředí, pomyslel jsem na Sisyfa a jeho práci, která byla vlastně mnohem těžší než práce těch lidí, kteří opakovaně odstraňují vajgly z cest, kde se kuřáci hned potom už zase starají, aby byla práce těchto lidí nekonečná a podobala se té z řecké mytologie...

Včera jsem zaslechl, jak se dvě krásné holky při čekání na autobus bavily o tom, že lidi nemají pořádně povědomost, jak silně je zapotřebí se starat o životní prostředí, a to právě v okamžiku, kdy autobus přijel a ony odhodily své ještě kouřící vajgly na chodník. V té chvíli mi došlo, že bych mohl o tom chybějícím všeobecném povědomí něco napsat, ale asi pod nadpisem, který se vám může zdát dost podivný.

Ano, jde o zvláštní vděčnost za za znečišťování životního prostředí', a to ne z hlediska těch, kdož mají také z důvodů odhozených cigaretových filtrů práci, ale z čistě osobního pocitu. Viděl jsem ty dívky a myslel jsem na svého bohužel už ve čtyřiceti letech zemřelého bratra, který nekouřil jen doma, ale vlastně všude, kde stál a chodil. Horst, tak se jmenoval, ale měl vždycky v kapse kapesní popelník, tak nikdy venku nevyhodil jediný vajgl.

Netušil jsem tehdy, že nebude dlouho žít, ani jsem netušil, že se pro mne stane příkladem člověka, který aspoň v popisovaném pádu se jako kuřák vzorně staral o životní prostředí. Ano, zlobil jsem se včera kvůli těm dívkám, současně jsem jim ale byl vděčný, že mi připomněly mého mrtvého bratra. A asi mi budete věřit, že mívám často důvod být vděčný za to, že myslím na svého milého bratra, když jsem někde venku na nějaké cestě někam -- nebo ne?