Uctívá své osobité pojetí demokracie, která se v některých vnějších projevech této strany stala kultem mediálního věku a obcí všem lidem pohybujícím se ve vnitřním kruhu společnosti. Kdo se proti tomuto kultu proviní, může být z vnitřního kruhu obce exkomunikován a pohybovat se na vnějším okraji. Co na tom, že to někdy může být pouze mocenská převaha vyjádřená větší schopností prosadit svá hodnotová měřítka.

Boris Cvek také varuje před historickou zkušeností s nacismem, který se dostal k moci legitimním způsobem. Pokus odhalit nebezpečí, že se bude taková situace opakovat, nespočívá v hledání povrchních souvislostí mezi historickými událostmi a dneškem, ale daleko více právě ve snaze pochopit historii tak, jak probíhala v okamžiku svého zrodu, ne v rekonstrukci podle nejrozmanitějších klíčů a paklíčů. Jak alespoň já chápu fenomén uchopení moci nacisty v Německu, nešlo o to, že se nacisté dostali k moci. Šlo o to, že se jim díky moci podařilo prosadit svá hodnotová měřítka na úkor těch demokratických. A v tom také spočívá úloha demokracie, ve schopnosti účinně se bránit potlačení svých hodnot.

Upřímně řečeno, se všemi ohledy na nedávnou komunistickou minulost, na oportunismus jejich programu i na to, že současná komunistická strana není v jádru nic jiného než podnikatelský projekt s klesajícím tržním potenciálem, nevidím žádnou možnost, jak by komunisté mohli dosáhnout toho, co se jim už jednou podařilo po svém uchopení moci v roce 1948. Zato vnímám velmi intenzivně nijak neskrývanou snahu jiných stran o to, aby se hodnotová měřítka co nejvíce přizpůsobila tomu, co jim přinese prospěch a umožní do značné míry diktovat podmínky, které jsou právě pro ně nejpřijatelnější. Tohle - a ne hrozba komunismu - je v současnosti problémem demokracie.