Jako psychiatr by snad měl umět řešit takové problémy sám. Místo toho ale nechal volný průchod svým iracionálním představám, na jejichž základě došel k závěru, který možná nepřekvapí u občánka zmanipulovaného prostou tržní převahou stejně politicky orientovaných médií, u vysoce postaveného politika však zaručeně vyvolá nedůvěru.

Podle Béma by tedy Paroubek neměl mít možnost sestavovat vládu, protože by mohl žádat o podporu komunistů a navíc je schopný mezi rozhádanými lidovci získat nějaký hlas navíc? Chtějí snad představitelé jedné politické strany určovat, kdo s kým může vyjednávat o sestavení vlády v rámci parlamentu vzešlého z legitimních voleb? Je snad jediným modelem vyjednávání ten, který nastavil předseda této politické strany?

Velmi dobře s tím koresponduje další obdivuhodné tvrzení, jehož autorem je pro změnu tajemník prezidenta Klause Jakl. Podle jeho vyjádření, lépe řečeno podle toho, jak Jakl interpretuje svého nadřízeného, poslední čtyři měsíce ukazují, že politici nejsou schopni se dohodnout. Poslední čtyři měsíce skutečně žádnou dohodu stran vládyschopné vlády nepřinesly, za což nese velký díl zodpovědnosti prezident, který poskytl předsedovi ODS Topolánkovi k prvnímu vyjednávání o vládě neobvykle dlouhou dobu. Problém je ale v tom, že pověřením Topolánka a jeho následným jmenováním premiérem bylo vytvořeno takové prostředí, které už předem možnost dohody značně diskvalifikovalo. Je to stejné, jako zasadit semínko do betonu a po nějaké době prohlásit, že vše nasvědčuje tomu, že ze semínka nemůže nic vyrůst...

Jenže semínko vyrůst může a zdá se, že se toho ODS, nebo minimálně její místopředseda Bém, skutečně velmi bojí. Dalším pseudoargumentem, proč by Jiří Paroubek neměl mít možnost sestavit vládu a požádat o její důvěru, je podle Pavla Béma skutečnost, že Paroubek pouze blafuje. Podle Béma Paroubek dosud nedokázal, že má 101 nebo více hlasů. Kdyby prý tomu tak bylo, hlasovalo by proti Topolánkově vládě právě oněch 101 nebo více poslanců.

Jednak si tím Pavel Bém protiřečí, když se zároveň hrozí toho, že by se Paroubkovi podařilo vládu sestavit a prosadit, jednak je srovnání nedostatečné opozice vůči Topolánkově vládě a případné podpory jiného kabinetu velmi pochybné. Upřímně řečeno, je to argument na úrovni žáka základní školy s podprůměrnými studijními předpoklady, a takovým Pavel Bém určitě nebyl. Ostatně zjistit, jestli by Jiří Paroubek získal pro svou vládu dostatečnou podporu, se dá nejlépe tak, že bude Paroubek sestavení vlády pověřen.

Jeden pokus patří ČSSD

Skutečnost je taková, že v jednou ze dvou následujících pokusů by měl mít předák ČSSD možnost ukázat, zda je schopen získat pro svou vládu také někoho jiného než komunisty. Dokonce by bylo logické, kdyby to byl ten druhý pokus a teprve při třetím by došlo ke jmenování nestraníka, který by měl podporu napříč politickým spektrem. Jedině tak by totiž bylo možné zjistit, zda není na základě výsledku těchto voleb možné sestavit politickou vládu, tak, jak to ostatně většina politiků bez ohledu na stranickou příslušnost po patovém výsledku voleb požadovala. Pokud k tomu nedojde a pokud bude nadále prosazována cesta po modré, bez ohledu na skutečnost, že modrá nikam nevede, těžko bude možné tvrdit, že byly vyčerpány všechny možnosti a významně to přispěje k pochybnostem o manipulaci s demokratickým zřízením v této zemi.

Nezáleží na ministrech, záleží na ministerstvech

To ale vůbec nemá nic společného s tím, jak by mělo být nakládáno se správou země. Fakt, že ani po čtyřech měsících neexistuje skutečně funkční vláda s pověřením poslanecké sněmovny, by měl být hlavní motivací každého, kdo bude další vládu sestavovat. Není nic jednoduššího si představit tuto zemi jako obchodní společnost, jejíž vedení ztratilo před čtyřmi měsíci důvěru akcionářů a velká část z nich neustále - a po právu -- obviňovala dosluhující vedení z toho, že už nemůže činit takové kroky, ke kterým nemá řádné pověření.

Po třech měsících sice bylo ustaveno nové vedení, ale vlastně už v okamžiku jeho jmenování bylo vysoce pravděpodobné, že ani toto vedení nezíská dostatečnou důvěru. I přes vědomí svého jepičího života však nové vedení počalo dělat zásadní kroky ve správě společnosti, za což bylo -- opět po právu -- kritizováno velkou částí jiných akcionářů. Jak se dalo předpokládat, toto nové vedení bylo po krátké době odvoláno a společnost tak nadále nemůže nikdo legitimně řídit a dělat závažná rozhodnutí. Tím se samozřejmě významně snižuje už tak dost diskutabilní akceschopnost jednotlivých sekcí společnosti, tedy státních úřadů.

U tak velké akciovky, jakou je stát s deseti miliony obyvatel, je to velmi špatné. Jednotlivé úseky správy, ministerstva, jsou totiž tímto stavem silně destabilizována. Nyní by měl navíc přijít další vláda, která podle zavedených konvencí opět promění ministerstva k obrazu svému. Při tomto divadelním kusu dochází k až příliš rychlým změnám scény a jediným výsledkem je to, že divák zaplatí za vstupenku, aby pozoroval poněkud nejapnou tragikomedii na svůj účet.

Ať už tedy bude sestavovat další vládu kdokoliv, občanský demokrat, sociální demokrat, nestraník nebo odborník, měla by se před jeho pověřením sejít politická reprezentace s prezidentem, což tento ostatně plánuje, a v zájmu a ku prospěchu země, kterou mají za úkol spravovat, by mělo dojít k dohodě na tom, že nebude docházet k žádným výrazným změnám personálního nebo konceptuálního charakteru až do doby, než bude mít taková vláda zajištěnu podporu parlamentu.

Taková dohoda by se mohla klidně týkat i jednotlivých ministrů. Pouze pro zaslepence může být nepředstavitelné, že by místo další rošády mohli alespoň nestraníci nebo i další ministři, kteří nejsou pro parlamentní většinu trnem v oku, udržovat svá ministerstva ve stavu, kdy jsou schopná práce. Ode všech politických stran, které se vyjednávání účastní, by bylo velmi čestné, kdyby k takové dohodě dospěly. Jenže čest vyžaduje odvahu, odvahu respektovat politického soupeře, a tu aby člověk v našich politických kruzích pohledal.