24. 3. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
22. 3. 2006

Reality šou a duševní zdraví

úvodní slovo k diskusi v Salonu kritického myšlení

Každá přednáška začíná citátem, nejlépe z Aristotela nebo Shakespeara. I já začnu citátem - Miloše Zemana.

"Reality show je pořad o idiotech na obrazovce pro idioty před obrazovkou" Nebudeme diskutovat o pravdivosti citátu, jen je třeba si všimnout, že právo takto se vyjádřit získám jen tím, že se před tu obrazovku také posadím. Jinak by si lidé mohli myslet, že mluvím a nevím o čem.

Proto navrhuji, abychom, na začátek přijali dva opačné a zároveň platící axiomy:

Platí, že: za prvé - nikdo z nás tyto pořady nikdy nesledoval

za druhé - přesto všichni víme o co jde

Tím si ušetříme mnoho úvodních vět jako "Já to samozřejmě nesleduju, ale tuhle jsem si chtěl pustit Woody Alena a omylem jsem zmáčkl....."

Když jsem se zamýšlel na tématem, položil jsem si otázku, zda skutečně v pořadech tohoto druhu jde o nový nápad, neobvyklý jev, nebo zda jde o odvozeninu.

Získat informace o chování skupiny i o projevech jednotlivců při řešení zátěže, stresující situace tím, že skupinu lidí uvedu do sociální isolace a donutím ji, aby vytvořila , aktuálně a specificky reagující sociální systém, není úplně nová myšlenka. Pokoušeli se o to mnozí před námi a s různou motivací..

Prvním pokusem tohoto typu byl Noe, jeho žena, synové a jejich manželky.

I tehdy to dopadlo neslavně. Chám, který pravděpodobně trpěl kastrační úzkostí a na otce si netroufl, řešil svou potřebu separace tak, že se posmíval otci, který opilý spal na zemi. Bůh ho potrestal tím, že plodil jen děti černé pleti.

Ale trochu vážněji. Režiser Flaherty žil 2 roky na severu Kanady a filmoval den po dni reálný způsob života jednoho eskymáka. Postupně dosáhl toho, že eskymák si přestal všímat sledující kamery a na plátně pak byl jeho reálný život, bez režie a bez scénáře. Film přišel do kin v r 1922, stály se na něj fronty. Eskymák se jmenoval Nanook. Po filmu, jeho hrdinovi a jejich úspěchu nám zbylo jméno pro zmrzlinu

Přirozený vznik takové situace se odehrál kupříkladu po vzpouře na lodi Bounty, kdy skupina námořníků dlouho přežívala v isolaci na ostrově a jejich osud inspiroval Roberta Merleho k románu Ostrov. I další se tohoto tématu ujímali, už zmíněný Merle ve vynikající románové studii skupiny přežívající po (asi) jaderné katastrofě v knize Malevil. Také Robinson a Den Trifidů se k tématu dají zařadit.

V době, kdy se u nás začínal rozvíjet odborně prováděný výcvik ve skupinové psychoterapii, se objevila psychoedukační hra, jejímž autorem byl dr. Bakalář.

Hra se jmenovala Humanus, byla nahrána na magnetofonu a spočívala v tom, že se skupina předem neinformovaných lidí, v tomto případě odborníků, psychologů a psychiatrů , uzavřela do místnosti a "počítač" jim sdělil, že došlo k jaderné válce a jsou pravděpodobně jedni z mála přeživších. "Centrální počítač" ukládá skupině jednotlivé úkoly, jejichž splnění má zajistit co nejdelší a nejkvalitnější přežití této skupiny lidí do záchrany, kterou ústřední počítač organizuje. Vrcholem hry bylo sdělení počítače, že všechny pokusy o záchranu selhaly, je konec a zbývá jediná raketa, v níž je možné opustit zemi a přistát na jiné planetě. Cílem je zachovat možnost další existence lidské rasy a do rakety se vejdou jen tři lidé. Poslední věta počítače byla "Za 30 minut se vybijí akumulátory, počítač bude vypnut a raketa pak již neodstartuje. Vyberte 3 lidi, kteří odletí a zajistí přežití lidské rasy mimo Zemi. Ostatní musí zůstat." Výsledkem byly diskuse a někdy i reakce a projevy, ze něž se renomovaní účastníci pak ještě několik dní styděli.

To jsou všechno příklady situací, které jsou podobné našim televisním pořadům, ale je tady jeden podstatný rozdíl. Jsou to skupiny lidí, kteří se do "reality show" dostali náhodou, nebo byl jiný motiv jejich účasti.

V televizních pořadech tohoto typu jsou lidé, speciálně vybíraní právě k tomuto účelu - osobnosti, které rezignují na některé ze základních člověčích potřeb

Je to například potřeba osobního, intimního prostoru. Překročení hranic takového prostoru je všeobecně považováno za zdroj ohrožení, úzkosti. Narušení většina lidí považuje za agresivní jednání a má tendenci svůj osobní prostor bránit. Vstup se povoluje jen emočně významným a intimním partnerům.

Dá se přepokládat, že chybění této potřeby je známkou jisté osobnostní anomality, nezralosti.

Další problém - osobnost která se v takovéto situaci uplatní, musí být simplexní a neobsahující výrazné a specifické osobnostní rysy. Taková osobnost by totiž mohla se dostat do vedoucí "alfa" posice ve skupině a ovlivňovat pak svým charismatem hlasování a možnost získání peněz. Osobnosti s jistým charismatem jsou proto vnějšími diváky sice adorováni, ale vnitřní systém, je postupně navrhuje k vyloučení..

Výsledkem je, že "vítězem" se stává osobnost plochá, ničím nevybočující z průměru a ničím neoslovující. Přesto se pak taková osobnost stává identifikačním vzorem, respektive je televisí takto vyrobena.

Pořad sledují z velké části diváci ve věku kdy je zvýšená potřeba identifikačních vzorů. Jejich věk a sociální úroveň je mimo jiné sledovatelná i na textech "esemesek" promítaných pod obrazem (i když možná část jich tam pro větší efekt píší sami organisátoři hry, ale vědí, do jakého "věkového projevu" se mají stylizovat).

Žijeme v době, kdy je nedostatek přirozených identifikačních vzorů, které by mohly vyvíjejícího se pre-či pubescenta vést nějakým (pokud možno sociálně vhodným) směrem. Z rodin mizí otcové, někdy i matky, ze škol učitelé, sportovní hvězdy se ukazují být dopujícími, o pedofilních zpěvácích nemluvě.

Emočně nezralému publiku, které pořad sleduje právě v době zvýšené potřeby nasměrování vhodným identifikačním vzorem, se pak dostává sdělení " Nejlepší je ten, který nic neumí, nic zvláštního nedělá a dokáže planě pseudofilosofovat", k osobnímu úspěchu tedy není třeba vlastního úsilí. Ve výchově se čím dál víc amerikanizujeme do polohy neautoritativní bezmantinelové rozplizlosti a místo volně pevných, cílevědomých identifikačních osobností předkládáme skupinu myšlenkově a motivačně sterilních jedinců.

Některé osobností rysy, které se u normy očekávají, zde tedy pravděpodobně chybí, kromě toho se v průběhu experimentu zveřejnilo několik případů, kdy se soutěžící dopouštěli jednání na hraně právní i etické, dokonce se snad účastí v soutěži pokoušeli snížit svoji dosažitelnost . Dochází tak k vydávání subnormy či osobnostní patologie za normu a ke glorifikaci abnormit sociálních.

Dalším sdělením publikovaným osobnostem citově teprve dozrávajícím je "intimita a erotické chování jsou věci technické, běžně veřejně publikovatelné, emoční doprovod není nezbytný a je li, dá se snadno změnit či přehlídnout. Porušení pravidel ve vztahu lze omluvit potřebou získání finanční částky."

Jedním z principů analyticky orientované psychoterapie je, že zveřejnění emočního komplexu, tím se myslí zveřejnění před sebou samým za pomoci zveřejnění před terapeutem, či skupinou spolupacientů, ztrácí tento komplex emoční náboj a přestává být příznakem.

I zde se děje něco podobného, "zveřejnění" jinak osobních a intimních vzorů chování odstraní z tohoto chování emoční náboj, je tam zbytečný, dá se to "předvést".

Jen si všimněte, jak se v amerických filmech neustále opakuje věta "miluji tě", vztah nelze prožít, musí být proklamován, měníme se na civilizaci návodů, za vrchol sociálního kontaktu se objevuje postup, kterým v evropské civilizaci začínáme. Totiž věta "musíme si promluvit".

Faktory, které činí z podívané takto koncipované věc problematicky působící na psychiku přihlížejících, zvláště nedospělých a nezralých jedinců, vedly v počátku uvádění pořadů, ve fázi výběru gladiátorů, k angažování odborníků, psychologů, kteří se na výběru podíleli. Jedna z odborných společností považovala tehdy za vhodné označit program za škodlivý a doporučit svým členům, aby se v něm neangažovali, případně, aby jejich jména, jsou li členy společnosti, v pořadu nebyla uváděna.

Přesto všechno se na pořady miliony lidí kouká. Nejspíš také přinášejí něco positivního nebo příjemného.

Souvisí to s oblibou soutěží a sportovních podniků. Pozorovatelé soutěží a sportovních zápasů mají kromě adrenalinových zážitků z napětí také pocit uspokojení, které bychom mohli nazvat "identifikace s vítězem". Zvítězí li můj favorit, jsem i já vítězem a prožívám uspokojení z takového vítězství. Možná je to dokonce hlavní důvod, proč lidé sport, sportovce a sportovní divadlo konsumují, i když vědí, že zápasy jsou většinou podplacené nebo upravené dopingem.

Divák v našem případě pozoruje skupinu lidí, kteří se pohybují v "reálném" prostředí a "reálně reagují" na vývoj situace. Dovídá se, že konsumace alkoholu, kouření, bezvýběrové sexuální kontakty, celodenní povalování, nezávazné žvanění a nečinnost mohou být odměněny jak finančně tak společensky - popularitou a ziskem příležitostí. Jeden z laureátů byl pozván jako účastník do bohatě sledovaného zábavného televisního pořadu.

Je to vlastně moderní obdoba sociálně nemravné pohádky o hloupém Honzovi, který válením za pecí a žvanivostí dosáhne poloviny království a princezny.

Pro řadu konsumentů pořadu je obdobný způsob života ideálem, jehož nedosažitelností jsou frustrováni. Identifikací s účastníky a s vítězem, ujištěním se, že podobný způsob života je možný, společensky přijatelný a odměňovaný, snižuje napětí a frustraci podobně jako to dělávaly tři góly v brance Sovětského svazu. V tomto směru poskytuje reality šou také pocit abreaktivního blaha.

                 
Obsah vydání       24. 3. 2006
24. 3. 2006 Česká televize hrubě zkresluje předvolební situaci v České republice Jan  Čulík
25. 3. 2006 Prošetřete, zda je telefonní hlasování v Moravcových pořadech přijatelné Jan  Čulík
25. 3. 2006 FebioFest: Špinavé peníze mu nesmrdí? Jan  Čulík
25. 3. 2006 Rusko popírá, že by poskytovalo Saddámu Husajnovi špionážní informace
24. 3. 2006 Přijde znovu povodeň na dolní Labe? Václav  Houfek
24. 3. 2006 Leeds University suspendovala rasistického učitele
24. 3. 2006 Bojová hra s Telecomem či měsíc na frontě Bohumil  Kartous
24. 3. 2006 S křížem v ruce, s ohněm v srdci Pavel  Pečínka
24. 3. 2006 Letní ráno Václav  Vokolek
24. 3. 2006 Amerika, jak ji neznáte na obrazovce České televize Bohumil  Kartous
24. 3. 2006 Vatikán chce rehabilitovat křižácké výpravy
24. 3. 2006 Křesťanský fundamentalismus v Americe František  Lemfeld
24. 3. 2006 Paroubek odkrývá konflikt zájmů u Baxy
24. 3. 2006 O novinářské etice, protiválečném hnutí v Česku a honu na čarodějnice
24. 3. 2006 Novinářem na půl úvazku Štěpán  Kotrba
24. 3. 2006 Záchrana klimatu, nebo protijaderný aktivismus? Jan  Hošek
24. 3. 2006 Exploze v centru La Paz, první pokusy o destabilizaci vlády Evo Moralese? Michal  Brož
24. 3. 2006 Větrné elektrárny? A proč ne raději tepelná čerpadla? Jan  Hošek
24. 3. 2006 Rada ČTK: demokracii jenom pro někoho? Štěpán  Kotrba
24. 3. 2006 Haider chce odsunout z Rakouska nezaměstnané cizince Richard  Seemann
23. 3. 2006 Nábožensky založení lidé jsou šťastnější, optimističtější, méně často dostávají mrtvici a vysoký tlak
23. 3. 2006 Jakou politiku prosazuje Tony Blair?
23. 3. 2006 Vláda krade občanskou svobodu
23. 3. 2006 Zemřel malíř František Ronovský Jan  Paul
22. 3. 2006 Reality šou a duševní zdraví Jiří  Krombholz
22. 3. 2006 Misperceiving Blair as a Social Demokrat Jan  Čulík
22. 3. 2006 Fukuyama: Evropané by si neměli přát, aby USA v Iráku prohrály
21. 3. 2006 Miloš Zeman ve své knize "Vzestup a pád české sociální demokracie" Bohuslav  Binka
12. 2. 2006 Hospodaření OSBL za leden 2006
22. 11. 2003 Adresy redakce