A zde jsme už u první námitky vůči životní filosofii dnešních libertariánů. Proč pokládají levicové myslitele za askety, lenochy, pasivní vizionáře, neschopné se samostatně uživit? Z jakého sociologického průzkumu nebo praxí prokázaných hypotéz vycházejí? Nikde o tom nepíší a tak se vnucuje otázka, zda neprojektují do skutečných odlišně smýšlejících jednotlivců a skupin vlastní předsudky a představy, dosti odlišné od reality. Zdá se, že tím, že prohlásí sami sebe za pravicové, automaticky předpokládají u levice přesný opak. To je ale hrubé zkreslení. Názory pravicově, středově i levicově orientovaných občanů se v mnohém shodují, překrývají. Může se to zdát paradoxní, ale stanoviska krajních libertariánů jdou například v řadě klíčových problémů stejným směrem jako představy marxistů ("stát je organizované násilí" apod.).

Musím rozhodně protestovat proti tomu, že levice jakoby programově hlásala pohodlnost a sociální parazitismus, zatímco pravičák musí být automaticky pilný, pracovitý, čestný. Znám mnoho líných, nevzdělaných a neschopných stoupenců pravice stejně jako pilné a pracovité levičáky. Pravdou je, že mezi úspěšnými a bohatými se najde větší procento příznivců pravice. Vztah příčiny a následku je však zde v tendenci opačný než hlásá pan Bím nebo Urban. Nikdo se úspěšným a bohatým nestane proto, že smýšlí pravicově, nýbrž naopak dosažený (nebo zděděný -- na to nezapomínejme) úspěch může posílit pravicové prvky v jeho myšlení -- zejména strach o nabytý majetek a postavení, elitářský přístup, ale i přizpůsobení se "módnosti" určitých postojů ve vlastní sociální skupině apod. Přitom vlastnosti jako ctižádost nebo snahu o sebeuplatnění za pravicové rozhodně nepokládám.

Zmínění autoři se předhánějí ve vymýšlení vtipných bonmotů ve snaze zesměšnit "levicovou" solidaritu. Ve skutečnosti žádný opravdový levičák nebude řešit problém žebroty tím, že bude "solidárně" žebrat také. Určitě se bude ale snažit posuzovat žebrotu jako sociální problém a usilovat o vykořenění objektivních příčin tohoto neblahého stavu. Pan Bím má skutečně pravdu, že vysoké daně placené úspěšným egoistou napomáhají odstraňovat nebo alespoň zmírňovat chudobu. Zapomíná ovšem dodat, že egoista tak nečiní dobrovolně a někdo jej musí k "dobročinnosti" donutit. V případě, že by tak činil ze své vlastní vůle (jak o tom sní všichni odpůrci "vynucené solidarity"), nebyl by egoistou.

Hesla o individuální odpovědnosti a spoléhání sama na sebe mají být návodem k řešení všech sociálních problémů. Zde skutečně vidím i kus dědictví předlistopadových poměrů, ale zase trochu jinak než oponenti. Lidé si zvykli preferovat verbálně jednoduchá řešení v podobě hesel a sloganů. Přitom sociální skutečnost (vztahy "člověk -- příroda" i "člověk -- člověk") je stále složitější a vynucuje si i proti vůli jednotlivců rostoucí úlohu řízení a organizování života lidí. Mám snad "zásadově levicově" kritizovat solidaritu pravicového vedení pražského magistrátu, které v době třeskutých mrazů (upřímně řečeno -- pamatuji i horší) postavilo pro bezdomovce stanové městečko z prostředků "násilně" vybraných od občanů? A jak by asi tato "solidarita" probíhala na bázi pouhé dobrovolnosti? Než by se našli ochotní jedinci a skupiny, než by vybrali potřebné peníze a nakoupili stany, bezdomovci by pravděpodobně (tak jako v Polsku nebo Rusku) umrzli. Solidarita jednotlivců je nádherná věc, nicméně její možnosti jsou ve srovnání s profesionálními specialisty placenými státem velmi omezené.

Kritici "sociálního státu" se mýlí i v tom, že tento systém "dusí" iniciativu jednotlivce. Opak je pravdou, i v dnešních podmínkách mohou schopní jednotlivci vydělávat (a také vydělávají) miliony. Kupodivu to nejsou právě oni, kdo nejhlasitěji odsuzují současný daňový systém, byť je nejvíc "okrádá". Těmi nejhalasnějšími zastánci rovné daně a dalších opatření k demontáži sociálního státu jsou lidé, kteří vydělávají daleko méně a tudíž nemají na vysněný životní standard vzorů z řad módních celebrit. A protože přes proklamovaná hesla o neomezených šancích nemají perspektivu rychlého finančního vzestupu, snaží si životní úroveň vylepšit na úkor budoucnosti -- snížením "solidárních" daní, sociálního pojištění (absencí mezigenerační solidarity) atd. Jsou mladí, zdraví, optimističtí a je to jejich přirozený postoj. Nepřál bych jim ale, aby onemocněli nebo zestárli v podmínkách, pro něž i z důvodu nedostatku životních zkušeností jednostranně horují. A připomněl bych jim výrok vysmívaného "socana" (jinak i v kruzích evropské pravice váženého a respektovaného eurokomisaře pro sociální otázky) Vladimíra Špidly o tom, že sociální demokracie je strana, která se snaží o to, aby podnikatelé neskončili oběšeni rozlíceným davem na bráně vlastní vily.