Ve vzduchu ovšem zůstala viset dramatická politizace celého problému, další ochlazení na linii Tbilisi -- Moskva. A ne že by se nás to netýkalo. V téže době se totiž sešel gruzínský ministr obrany s diplomaty států NATO. Cíl této neformální schůzky vytyčil gruzínský prezident již loni: v roce 2008 by měla být Gruzie členem Severoatlantické aliance.

Stejný termín si stanovil i Kyjev. Minulý čtvrtek na zasedání ministrů obrany států V 4 v Budapešti tuto snahu Ukrajiny podpořil i český ministr obrany. Zdá se, že bylo rozhodnuto. Prezident Viktor Juščenko sice loni v květnu oznámil, že "otázka členství Ukrajiny v NATO a Evropské unii bude rozhodnuta v referendu", jenže ukrajinský ministr obrany již dal najevo, že referendum by být nemělo. Poslední výzkumy totiž ukázaly, že pro vstup do NATO je 22 % dotázaných Ukrajinců, zatímco proti je 55 %. V březnu by měl Kyjev zveřejnit svůj akční plán vstupu do NATO, tedy v době tamních parlamentních voleb.

A konečně v pátek vyzval rumunský prezident Traian Basescu NATO a EU k ještě větší angažovanosti v oblasti Černého moře. Se zdůvodněním, že se jedná o region bohatý na suroviny. Což je nesporně pravda. Od začátku aktivit Bruselu v černomořské oblasti, a to včetně Kavkazu, je zřejmé, že se tam hraje vysoká hra. Na jihu Ruska, na severozápadě Číny a na severu Íránu. Íránu, jehož jaderný program vyvolává obrovské spory. Přitom nejde pouze o zemi, která těží čtyři miliony barelů ropy denně. V oblasti Středního a Blízkého východu zaostává armáda Teheránu pouze za armádou izraelskou. Současná neuspořádaná, přímo chaotická politika vůči Íránu může nakonec vést k tomu, že o jaderné zbraně začne usilovat i jeho muslimský konkurent -- Saudská Arábie.

S rozšiřováním NATO roste i spoluodpovědnost Česka, a tím i nároky na naši zahraniční politiku. Ta zatím pouze přikyvuje spojencům a neopírá se o kvalifikovanou analýzu českých národních zájmů. Poslední výroky gruzínského prezidenta, ale též podivný pád ukrajinské vlády, ukazují, že hlavním problémem na východ od nás není odlišný názor Moskvy a Bruselu na tamní události. Mezi partnery by nemělo vyvolávat údiv, že se občas v něčem neshodnou. Skutečným problémem je, že politické elity v zemích jako je Gruzie nebo Ukrajina jsou plné emocí a jsou rozštěpené.

Nechat se zatáhnout aliančními vztahy do tamních problémů pro nás představuje velké riziko. K rozboru situace je třeba více než ideologické předsudky. Evropská unie si musí udržet dobré vztahy s Ruskem, chce-li v příštích desetiletích obstát v rostoucí konkurenci na světových trzích. Vypadá to, že se mrazivé počasí valí z východu, avšak ochlazování politických vztahů přichází ze západu.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom