Africké hladové dítě připomíná zatoulané kotě, vrní, je mimo život, v komatu, kamera je v tomto případě okem každého, kdo ještě v sobě nosí špetku zbytečnosti zvané cit. Jak směšně vedle toho působí ramenáč na obrazovce, kormidlující děravou loďku do oceánu zbytečnosti. Jeho rodák zřejmě napsal slavnou větu pro něho, ale to by musel ten oslík číst i jiné autory, než dokola sebe sama, vědom si nepostradatelnosti a půvabu i moudrosti krásy svoji nesmírné. Ta věta zní, oslíku: Kdybys byl tak vysoké, jako si blbé, tak by ti slunko propálilo lebku.

Nosíme masky z papírmaše i mimo masopustní reje, posloucháme různé vychytralé kočičáky a číčy; huby jim jedou jako flašinet na poutích, připomínají profesionální šmajchlíře určené k pobavení starších ročníků -- gigolíci, někteří dokonce vybavení básnickým střevem -- i když slepým.

Býváme sevřeni šalangou, ale chybí nám síla i krása koní. Nejeden pudivítr usedl coby šmok v redakci a určuje směr v temném světě komentátorských pavučin -- v pracovně se mu kouří z hlavy a přemýšlí o jeho nedocenění. Táhnou za sebou ošlapaný šlép i duši a pazderna v nedohlednu.

Podivné divadlo vídáme, vnitřní svět postav žádný a podívaná k pláči. Vedle barvotisku Poslední večeře, (málo už k nalezení v ložnicích či pokojích) můžeme se pokusit namalovat obraz zářivé budoucnosti, použít můžeme třeba zinkovou modř, japonský červený lak nebo coelinovou modř -- modrá je barva mnoha nadějí i nečekaných proher. Červená nejednoho kdysi červeného potměšilce leká, z palety ji pro jistotu zářivé budoucnosti bez milosti vyloučil.

Vždy, podaří-li se nám cokoli, začneme chodit štajf -- jenom se dívejte, co narodilo se pod hvězdami, slezte ze šamrlí, hle, vidíte šmodrchu obecného. Ještě ho mimozemšťané nenapíchli špendlíkem pro uchování do školního kabinetu, aby žactvo utrhlo mu v nestřeženém okamžiku křidýlka nebo stehýnka.

Extravuřty se u nás doma nepromíjejí. Drž pysky, varuj se někde ozvat.

Zapomínáme na všechno, co nás ovlivnilo -- osudy našich známých odvane čas, milosrdný sluha lží a překrucování v zájmu rychlého pokroku a udržení suchého rozkroku. Na špačkárně zastřelí voják v roce 65 kolegu, uteče, žije, nežije? Včera vrah a dnes -- zřejmě hrdina. V Ústí ve vile psala a žila Anna Sedlmayerová, umlčena závistí, závistníci se dodnes zalykají nejspíše smrdutou pýchou. V Pozorce u Teplic, v bytě vonícím škrobem, ovocem a barvami, maloval a psal verše naivní kumštýř Horymír Zelenka. Jeho zlatá maminka v laciném šátku a šatech s pufinkou seděla u starých kamen s vyhasínající troubou a zprohýbanými pláty, recitovala dlouhé balady -- jak výborně pekla, a když promluvila, jo, současní mudrci -- mělo to hlavu a patu, lásku a cit, pravdu a poučení. Ládínek Farský, gymnasium vystudoval v Budapešti, znal výborně několik jazyků, proč ho osud musel zavát k nám -- snad proto, aby uvěřil mizerovi s duší ze smirkového papíru a nechal se na hranicích lapit a přetrpět pár let na Barboře, tam v horách nad Jáchymovem? Kdo z nich vyprávěl o eldorádu u potoka plného raků, o voňavém Františku o vánocích, o panenkách se sádrovými hlavičkami, protože porcelán si nemohli rodiče dovolit?

Kdo z nich a mnoha dalších krásných lidí usedl na mráček v nebeském paneláku, v sídlišti miliardy zrozenců Pánem, to se nedovím, ale v duši je nosím, podobně jako každá jiná bytost mám uložené v mysli ty, které jsem potkal na cestě při smutném i veselém putování vyvolenou krajinou.

Vzpomínání někdy bolí.