Je určitě pravda, že jednající aktéři v té které situaci o něco usilují a nějaké vlastní záměry se vždy snaží uskutečnit. Můžeme se dohadovat, proč britský premiér nebo americký ministr obrany zpochybňují nebo přímo popírají souvislost toho, co se děje v Iráku s tím, co se stalo v Londýně. Nepochybně to má své opodstatnění, oba sledují určité cíle a vůbec to nemusí být jen cíle oficiálně přiznané a deklarované.

Problém je v tom, že každá historická událost je výslednicí mnoha různých individuálních a skupinových záměrů a různě projeveného úsilí tyto záměry uskutečnit. Můžeme si to představit jako řadu silových vektorů, různě velkých (my, obyčejní občané máme na události podstatně menší vliv než např. státníci ve vysokých funkcích nebo vedení armády, burzy či průmyslu), různě v prostoru orientovaných, jež se tu sčítají a navzájem posilují, tam zase navzájem krátí či eliminují, jinde jdou zcela mimoběžně. Teprve jejich celkové komplikované poměřování dá dohromady výsledný "vektor", tedy dějinnou událost.

Dost možná často takovou, kterou nikdo z jednajících takto do důsledku nechtěl, jedněm záměrům se blíží více, jiným méně, s dalšími záměry jednajících může být zcela mimoběžná. Takto tomu v dějinách většinou je. Určitě ne vždy. Jsou události jednoznačně diktované určitou stranou, silou či skupinou. Jednoduchým příkladem je třeba kapitulace jedné válčící strany, jež bývá po její porážce záměrem té druhé, vítězné strany. Ta takto dosáhne svého hlavního válečného cíle a diktuje si zcela nebo v převážné míře kapitulační podmínky, reparace, územní či politické změny a podobně. Ale i zde by se patrně v konkrétním případě nakonec ukázalo, že konečný výsledek konfliktu obecně sice odpovídá prvotnímu záměru vítěze, ale při podrobnější analýze bychom zjistili, že si podmínky a dopady svého vítězství přece jen nynější vítěz na počátku konfliktu představoval poněkud jinak, že se do důsledku jeho očekávání a záměry nenaplnily, že kontext a dopad události je jiný, nežli jak si to původně představoval.

Je třeba si dát velice pozor na nepodložené či nedostatečně podložené zkratkovité představy o čísi zákulisní kontrole vývoje událostí, o tom, že je vše dopodrobna kýmsi řízeno a ovládáno. Kdosi za scénou podle takových přístupů jen uskutečňuje svůj předem podrobně vypracovaný plán. S takovými přístupy doporučuji pracovat velmi ostražitě a opatrně. Cesta k nim je velmi snadná i pro málo informovaného pozorovatele, toužící po jednoduchých vysvětleních, ale je tu velké riziko (větší nežli jinde), že pak začneme jednotlivé události dosazovat selektivně (jen to, co se hodí) do svých předem daných předsudečných představ a schémat. Netřeba asi příliš zdůrazňovat, že v krajních případech takové postupy vedou ke zcela falešnému vidění světa a pohybu společnosti a nejednou byly vyloženě propagandisticky a represivně zneužívány k opravdu nepěkným účelům: co jiného byla oblíbená antisemitská tvrzení o židovském spiknutí? Co jiného byl "policejně-prokurátorský" výklad dějin, uplatněný v politických procesech různé provenience? Podle tohoto názoru totiž nic není jen tak, nic se neděje bezděčně, za vším je třeba hledat spiknutí, záškodnické úmysly, rafinovanou podvratnou činnost nepřítele třídního či jiného, podle momentální potřeby.

Tohle je opravdu nebezpečná past, která nám vždy hrozí. Proto velmi opatrně se spikleneckými teoriemi, s předpokladem zákulisní režie událostí. Spiknutí byla, jsou a budou, ale závěry o jejich existenci a jejich reálném dopadu by se měly zakládat na pečlivé a nepředpojaté analýze co možná opravdu reprezentativního souboru údajů a informací. Což je velmi obtížné a náročné. Ale jiná obrana před nebezpečím uvěznění v ghettu vlastních apriorních představ a schémat neexistuje.

Velmi obtížná dosažitelnost vítězství ve "válce s mezinárodním terorismem" je dána řadou dobových okolností. Zde jsou některé:

Ochrana a prevence musí být (v ideálním, avšak v praxi nedosažitelném případě) celoplošná, teroristický útok může být pouze bodový. Z toho je zřejmé, jak obrovská musí být na jedné straně mobilizace sil -- proti nevelké skupince útočníků. A pokud je útok proveden inovativním způsobem, může být protivník prostě přelstěn -- tohle nečekal! Vzpomeňme na včasné signály zachycené FBI na počátku tohoto desetiletí, že se v některých leteckých školách v USA cvičí cizinci pilotovat velká dopravní letadla -- ale nemají kupodivu zájem o nácvik přistání... . Zde existovala včas nerozpoznaná informace o chystané inovaci. A takové situace se mohou opakovat i v budoucnu.

Zajisté lze namítnout, že podzemní struktury chystající útok je možno preventivně infiltrovat a rozkrývat. To je pravda. V některých případech se to povede, v jiných se to nemusí povést. Italská tajná služba do značné míry ovlivňovala aktivitu Rudých brigád (vzpomeňme politické zákulisí únosu a vraždy Alda Mora). Ale islamistické skupiny jsou z jiného těsta. Pokud mají kořeny v tradičních společenských pořádcích, pak je nutno počítat s jejich silnou uzavřeností proti "modernímu" prostředí, někdy jde o příbuzensky propojené skupiny, kde vědomí příslušnosti ke klanu či rodu je tradičně velmi silné (něco, co ve vyspělé západní společnosti rychle mizí nebo již vymizelo). Infiltrovat toto prostředí je problém. A pokud si pro své přípravy navíc útočníci důsledně zvolí konspirační metody 19. století, tedy nevyužijí pro kontakty a sdělování moderní elektronická média, je jejich včasné zachycení a rozpoznání ještě dále podstatně ztíženo.

Podstatnou skutečností je i to, že jde podle všeho o velmi volnou a pružnou síťovou strukturu, kde není žádné centrum. Al Kajda je spíše zdrojem inspirace, nežli skutečnou a fungující centrální "základnou". Členové jednotlivých uzlů sítě se nemusejí znát, skupiny mohou vznikat a jednat velice autonomně. Pár mladíků absolvuje nezávisle na sobě někde v Pákistánu školení v náboženské škole, pak se vracejí na Západ. Dají se postupně dohromady (navštěvují například táž kázání radikálního duchovního někde na předměstí), z internetu si stahují potřebné návody a inspiraci, vše dělají utajeně a izolovaně, žádné centrum je neřídí, jen jsou z povzdálí ideově inspirováni...

Síťová struktura má tu velkou výhodu, že úder na jeden nebo několik jejích uzlů neznamená rozvrat celé struktury, ale pouze částečné přerušení (často dost volných) vláken vzájemného spojení omezeného počtu uzlů. Ta přerušení lze následně nahradit novými kontakty. Prořídlá síť jako celek existuje dál. Naproti tomu úder na ústředí struktury centralisticky organizované mívá za následek rozvrat celé struktury. Je nutno vytvářet v nastalém zmatku nové ústředí...

Že se určité procento připravovaných útoků alespoň zčásti uskuteční, je proto velmi pravděpodobné. Bohužel. Reakce na ně pak lze vcelku předvídat.

Jen ještě jednu důležitou poznámku: pokud bude protivník těžko porazitelný, po každém úderu se bude síť obnovovat a vzhledem k vývoji světových konfliktů bude dostatek "nové krve", nových odhodlaných bojovníků ochotných nahradit ztráty a pokračovat, půjde o vleklou spirálu úderů a protiúderů. Pokud navzdory veškerému nasazení nebude "válka s mezinárodním terorismem" dosahovat viditelných úspěchů, ale uvízne ve vleklém konfliktu, bude se zvyšovat tlak na semknutost protiteroristických řad, může se také stupňovat rozsah a dosah podnikaných opatření i požadavků na veřejnost, na její "mobilizaci", na její semknutost a "ideovou jednotu". Pak bude ovšem již jen krůček ke svůdné cestě přibrat další nepřátele, zdůvodňovat malé úspěchy například nedostatkem semknutosti, nabízí se možnost obviňovat nezávisle či kriticky vystupující jedince nebo skupiny ze spoluviny, z toho, že se nedostavují rozhodné výsledky - narušují přece nerozbornou jednotu, jejich kritika a pochyby nahlodávají semknutost, jsou to rozkladné elementy, pátá kolona...

A mimořádné krizové předpisy vylučující řadu právních záruk bude tendence užít i zde, rozšiřovat jejich aplikaci nejen na teroristy a otevřeně terorismus podporující a schvalující osoby, ale i na nezávisle vystupující (objeví se dohad: co když jde o zakuklené spojence těch prvých?). Takové postupy mohou pak výrazně urychlovat a prohlubovat systémové změny směrem k novému společenskému pořádku.

Podle všeho musíme tedy očekávat vleklou konfrontaci, beze snah o odstranění skutečných příčin, konfrontaci roztáčející zhoubnou spirálu násilí se všemi již naznačenými riziky a důsledky -- včetně těch trvalých, systémových. Věru, nic pěkného. Ale počítat s tím musíme.