I.

Pokud by skutečně umělé bariéry uvalované vůči svobodnému obchodu mezi lidmi z různých států "chránily před chudobou", jak pan Vít tvrdí, pak bude jistě souhlasit s tím, že čím větší umělé překážky stát dobrovolným (a tedy přinejmenším ex ante oboustranně výhodným) směnám mezi lidmi klade, tím lépe budeme všichni "chráněni" před chudobou. "Ideální" by tedy z tohoto pohledu zřejmě bylo, kdyby byl autoritativně omezován prostor nejen pro dobrovolné směny mezi lidmi žijícími na území různých států, ale i pro dobrovolné směny mezi lidmi kupř. z různých krajů, obcí, ulic, etc. v rámci daného státu. Konečným výsledkem by tak byli izolovaní jednotlivci, kteří by spolu navzájem vůbec žádné směny neuzavírali. Chudoba by dozajista tímto způsobem byla úspěšně beze zbytku pokořena.

Josef Vít si nejspíše neuvědomuje, jaké obrovské výhody přináší mírumilovná lidská kooperace založená na specializaci a dělbě práce. Ve skutečnosti v tomto směru není žádný relevantní rozdíl - z hlediska spotřebitelů - mezi dobrovolnou směnou, kterou učiní Jožka z Horní Dolní s Ríšou z Přední Zadní a mezi dobrovolnou směnou, kterou uskuteční Honza z Prahy s Pierrem z Paříže.

Doporučuji panu Vítovi ke studiu např. následující publikaci:

Dan Šťastný - Protekcionismus: "ptolemaiovský" systém populární ekonomie, zejm. s. 19 -21,

Pozn. JČ: Nicméně je pozoruhodné, že mnozí "asijští tygři" z jihovýchodní Asie (především Jižní Korea, dále Japonsko, do určité míry Čína) vybudovali svou dynamickou ekonomiku prostřednictvím ochranářství, než ji otevřeli vnějšímu světu. Metodou státu v těch zemích bylo silně investovat do inovací v uzavřeném a ekonomicky slabém prostředí, v němž ochranářství zabraňovalo mezinárodním podnikatelským zájmům, aby v nerovném ekonomickém boji nad domácími podnikateli zvítězili, a teprve až domácí ekonomika posílila natolik, že mohla konkurovat mezinárodně ve volném tržní prostředí, země se hospodářsky otevřely. Podle mnohých odborníků byla tato metoda jak stimulovat zaostalé ekonomiky k dynamickému hospodářskému vývoji podstatně účinnější než doporučení Mezinárodního měnového fondu otevřít slabé trhy globální konkurenci od samého počátku.

II. ad: "Páralová chce zrušit veřejné zdravotní pojištění"

Josef Vít podle všeho není schopen rozlišit "veřejné zdravotní pojištění" od "nemocenského pojištění". Páralová navrhuje zrušit u zaměstnanců povinnou účast na nemocenském pojištění, zatímco o "veřejném zdravotním pojištění" vůbec nehovoří. Účelem nemocenského pojištění je nahradit ztrátu příjmů, která nastala v důsledku dočasné pracovní neschopnosti, takže Vítovy výroky typu "chtěl bych vidět člověka, který neplatí zdravotní pojištění a vytváří si fond na budoucí transplantaci ledviny nebo operace a pobyt na JIPce v případě havárie" anebo výroky o "50 milionech lidí, kteří v USA nemají zdravotní pojištění (...) protože na něj nemá", jsou založené na omylu.

III. "Náklady práce a zaměstnanost/výše čisté mzdy"

Co se týče povinných odvodů na "sociální pojištění atd., Josef Vít by si měl uvědomit, že z hlediska zaměstnanců nejde o žádný "free lunch", neboť důsledkem podobných opatření je to, že zaměstnanci si domů prostě odnesou o to nižší mzdu - anebo - do té míry, do jaké firmám bude uměle zabráněno přenést tyto náklady na zaměstnance (např. v podobě minimální mzdy a minimálních mzdových tarifů) - bude důsledkem vyšší nedobrovolná nezaměstnanost, než jaká by byla jinak.

Totéž se v zásadě týká veškerých regulací, které uměle zvyšují cenu práce. Zkrátka, i zde platí, že "nic není zadarmo".

IV. ad: "minimální mzda" atd.

Pan Vít si zjevně myslí, že stát svým "pouhým" arbitrárním dekretem může podstatně zvýšit mzdy všech zaměstnanců nad úroveň, jaká by jinak převládla na trhu, aniž by to vedlo k vzrůstu nezaměstnanosti.

Dnes je minimální mzda relativně nízká a její efekt je tedy vcelku málo významný. Představme si, co by se stalo, kdyby byla zvýšena kupř. na 14 000 Kč měsíčně, tedy v podstatě na dvojnásobek současné její výše. Výsledkem by prostě byla ještě mnohem větší nezaměstnanost a práce v "černé" či "šedé" zóně, než je tomu dnes. Nejvíce postiženi minimální mzdou by přitom byli ti nejslabší: starší lidé bez vzdělání, kteří si těžko mohou zvýšit kvalifikaci, anebo naopak studenti, kteří si přivydělávají ke stipendiu nebo ke kapesnému. Postiženy by byly i menšiny, které mají obecně obtížnější pozici na trhu práce (např. Romové).

Pozn. JČ: Četné diskuse o minimální mzdě se vedly i ve Velké Británii, kde byla před několika lety zavedena. Výše uvedené argumenty jsou platné, avšak - jako je to se vším - pouze do určité míry. Na druhou stranu je nutno postavit problém, kdy jsou nejslabší zaměstnanci naprosto nechráněni před vykořisťováním. Rozumná míra minimální mzdy - byla nakonec v Británii přijata. Argument, že minimální mzda vyvolává nezaměstnanost, byl odmítnut na základě zkušeností s minimální mzdou z USA.