4. 1. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
4. 1. 2005

Červená Karkulka: příspěvek tiché hysterky k atheismu

Civilizace je neuróza, řekl kdysi veliký prorok moderní éry, a když se člověk dnes rozhlédne kolem sebe, nezbývá mu než přitakat. Literatura a literární věda jsou výkladními skříněmi této diagnózy. Kdysi, ještě tak někdy v Goethově době, býval básníkem ten, kdo věděl již tolik, že to, o čem by šlo napsat román, shrnul do jednoho verše. Dnes stačí být nesrozumitelný, vrazit tam pár pocitů, nonsensů, absurdity, zahustit depresí a jste básník. Znáte to.

Když Sigmundu Freudovi ukazovali díla abstraktních malířů, ba dokonce surrealistů, kteří se prý inspirovali jeho objevem nevědomí, říkal, že on v těch obrazech nic nevyčte, že by jejich autoři potřebovali spíše než psychoanalytika očního lékaře, neboť patrně trpí vadami zraku. Připomínat to dnes, kdy nám nabíhají otřesné konotace goebbelsovského zvrhlého umění, je sice takřka neúnosné, ale co si budeme povídat: když obyčejný člověk sleduje, jak umělec před kamerou ve své performanci vylije kýbl barvy na schody a umění je hotovo, musí si připadat jako vůl. Umění se zmítá v podivné křeči. Člověk se nemůže divit, že knihy Michala Viewegha dnes mizí z pultů jako bestsellery. Ačkoli v nich možná není víc myšlenek než v rozlité barvě po schodech, liší se tím, že se autor chová ke svému čtenáři slušně. Snaží se mu něco srozumitelně sdělit, dokonce ho i pobavit. To je celé tajemství všech soudobých úspěšných autorů: v záplavě egomaniackých kafkáren jsou solidární se svým čtenářem. Tato strategie je dle mého soudu bezpříznaková - může vyústit ve skutečné umění (Hašek, Eco), stejně jako v harlekýn. U strategie “psychoterapeutického deníčku” si nedovedu představit ani jedno vyústění, ačkoli literární teorie nás přesvědčuje o pravém opaku. Strká tak hlavu do oprátky. Odsuzuje sama sebe nalézt v textech, které dnes adoruje, jen to, co v nich je: nicotu.

Pár řádků o té, na kterou zapomněli

Jsou však i jiné texty, které si stále a znovu zasluhují výklad a pozornost. Bratrstvo absurdních pocitů po těchto pokladech bezmyšlenkovitě šlape jako po trávě, kterou považuje pod svýma lakýrkama za samozřejmou, anebo bytostně triviální, neboť jaksi neroste pro zrcadlení jejich existenciálních pocitů, ale pro jakýsi podivný dialog se Sluncem, Zemí, vzduchem a vodou, kterážto diskuse se v kavárně Slavia příliš nepěstuje. Každý skutečný vypravěč se však k trávě pod svýma nohama sklání s nejvyšší úctou. A literární vědec by měl toužit ji pochopit, aby se od ní naučil, co vlastně stojí za to chápat: mluvím tu od začátku o pohádkách. Nesou veliká tajemná poselství a umějí je řečí nevědomí vypovědět i malým dětem. Ponechat jim jen tuto řeč by však byla škoda. Má cenu a je velkým dobrodružstvím pohádky z řeči nevědomí přeložit. Jedním z největších dědictví světové literatury je pohádka O červené Karkulce. Má orientální původ a vždy nesla mocná ezoterní tajemství. Hermetismem se však její výklad nevyčerpává. Červená Karkulka je stále jednou z největších literárních hádanek dějin. Dovolte mi věnovat ji pár řádek literárního rozboru, ačkoli nejsem literárně vzdělán, a vzal jsem si tedy na pomoc dva průvodce. Snad se nestane taková tragédie, když jimi nebudou Václav Černý a Jan Rejžek, ale Sigmund Freud a Carl Gustav Jung.

Menstruační krev jako klíč

Červená Karkulka má mnoho podob všude po světě, zkusme se shodnout na základní linii v našem kulturním okruhu: Karkulka byla holčička, které říkali podle jejího červeného čepečku. Jednoho dne ji maminka poslala navštívit babičku (podle jedné verze nemocnou, podle jiné slavící narozeniny). Každopádně Karkulka babičce nese jakési dárky v košíku. Jde přes les a potká vlka. Ten na ní vyzví, kam jde, Karkulku předběhne, sežere babičku, převlékne se za ní a čeká na Karkulku. Pak následuje scéna s otázkami, kdy Karkulka váhá, jestli v posteli leží opravdu babička, načež ji vlk sežere. Finále: jde kolem myslivec, vlka zabije, rozpáře mu břicho, Karkulka i babička vyskočí ven, myslivec vlkovo tělo naplní kameny a hodí do studny.

Přijměme za svůj předpoklad, že tam, kde se pohádka dostává do střetu s logem, musíme hledat klíč, význam, smysl. Nejdříve se musíme zeptat: proč vypravěč pohádky potřebuje sdělit, že je Karkulka červená, když to v celé pohádce nehraje žádnou roli? Tento důraz na červenost Karkulky nese jistojistě důležitý význam. Červená je barva sexuality, odtud i červená jako barva pekla. Červená je také menstruační krev. Zkusme přijmout výchozí bod našeho dobrodružství: Červená Karkulka je reprezentantem archetypu Panny, puella aeterna, řecké Kóre, dospívající dívky, která již vstoupila do své menstruační fáze, do svého osudu ženy. Zkusme jít po této linii a uvidíme, kam nás zavede.

Setkání se Stínem nebo Mužem?

Karkulka jde za babičkou. To v této chvíli není důležité, podstatné zatím je, že Karkulka se vydává na cestu, její cesta lesem je cestou životní, cestou duchovní, zasvěcovací. Velmi brzy Karkulka potká vlka. Vpravdě klíčové setkání. Kdo tento vlk je? Mluví a Karkulku to nepřekvapuje: je tedy jisté, že to není vlk, ale symbol čehosi. Identita vlka je pro nás zcela zásadní. Vypravěč pohádky o identitě vlka nepochybuje, vlk je zlý, je to Stín. Proč se domnívám, že Stín? Vždyť přeci vlk má pořádný ocas. Je to vlk a ne vlčice, může to být tedy přeci Muž, symbol mužství, které dívka v jisté chvíli své životní pouti potkává. Ano, genderový aspekt vlka není jistojistě náhodný. Ale všimněme si, o co vlkovi jde: panuje všeobecné přesvědčení, že chce Karkulku sežrat. Ale on vyzvídá, kam Karkulka jde, zajímá ho cíl její cesty. Dejme tomu, že to dělá proto, že chce sežrat i babičku. Ale proč tedy, když se dozví, kde babička bydlí, nesežere Karkulku hned, a pak teprve nejde sežrat bábu? Protože jeho hlavní ambicí je přesvědčit Karkulku, že on je cílem její cesty a teprve takto ošálenou ji pohltit! Feministický pohled by snad zajásal: ano, muž se snaží přesvědčit ženu, že jejím osudem a smyslem jejího života je muž. Nu prosím, ale dovolte mi poznámku muže, tedy snad jistého znalce mužské psychiky: muž přece nikdy nechce ženu pohltit (to je spíše ženská archetypální kvalita Černé bohyně - zvrhlé matky - řecké Hekaté), muž chce do ženy vniknout. Pokud by byl vlk mužem, povalí Karkulku do trávy hned tam v lesíku beze svědků. Kdepak, ten, kdo si žádá Karkulku celou, může být jen ďábel sám!

Krátká vsuvka: ano, je to její otec

Karkulka není tak primitivní pohádkou, aby se vyčerpala “odcizením věnečku”, kvůli tomu by si ji lidé mezi sebou po tisíce let netradovali. Vlk je Stín, byť jeho maskulinní charakter ještě rozkryje svůj velký význam, který nás zatím spíše obtěžuje. Prozatím si jen naznačme, že krom toho, že vlk je stín (ďábel) je zároveň i Karkulčin osobní stín. Proto je maskulinní - je to její Animus. Mužský pól její psychiky, který odmítla opracovávat, a proto se proměnil v démona, v pronásledovatele, proto mohl být koneckonců vyprojektován z Karkulčiny mysli do reality, byť pohádkové.

Ano, možná si říkáte, že nelze pominout tu prapodivnou Karkulčinu nevědomost. Jak to, že nezažívá pocit hrůzy, když spatří svůj Stín, Ďábla? Jak to, že s ním konverzuje, a dokonce mu udá babiččinu adresu? Je to podivné, ale zdá se, že se Karkulka vlka nebojí, ba co víc: ona vlka zná! Kdo někdy měl v ruce Freudův chorobopis, ví, že v této chvíli musí zaznít věta: Samozřejmě že ho zná, vždyť je to její otec! Ano, tento aspekt vlka nelze zapřít. Stín Karkulky souvisí s jejím otcem. Animus dívky je často formován obrazem otce. Ale přesto to není nejvyšší tajemství toho napínavého příběhu. Neboť pojďme dál. Drama teprve začíná!

Veliké tajemství: duchovní atheismus

Ano, Stín se rozhodl pozřít cíl Karkulčiny cesty. Řekněme pro zjednodušení, že Ďábel vlk se rozhodl pozřít Boha a vydávat se za něj. To, že babička není žádnou babičkou, je jasné. Vždyť její vnučka nepozná, že v posteli neleží babička, ale převlečená šelma. Je snad tak pitomá? Kdepak, Karkulka babičku - Boha - nikdy samozřejmě neviděla. Jen jí řekli, aby za ním šla, a ona si o něm udělala určitou představu: že má brýle, čepičku, noční košili. Jistěže právě toho využil vlk - tím, že tyto rekvizity na sebe navlékl, mohl Karkulku zmást. Dostáváme se k předčasnému vrcholu celé pohádky. Ano, zde je klíč k tomu velikému poselství, které je v pohádce uloženo ezoteriky. Karkulka udělala na své cestě dvě zásadní chyby: Za prvé, určila si cíl své (duchovní) cesty. Kdyby to neudělala (kdyby nepřijala kult, náboženství, ritus), vlk (ďábel) by nikdy nemohl babičku (boha) nahradit, neboť by se od Karkulky ani nedozvěděl, kde má na Karkulku čekat a za koho se vydávat. A druhá chyba vyvěrá z první: tím, že si Karkulka udělala představu o znacích, podle nichž pozná, že je v cíli, tím, že si udělala představu, co je to Bůh, mohl tyto znaky Stín použít, aby vypadal jako cíl. Poselství Červené Karkulky hovoří o nejvyšší formě atheismu, u něhož končí nejvyšší duchovní zasvěcení: Jakákoli cesta, která se deklaruje jako cesta za Bohem, končí u svého vlastního Stínu, jakákoli představa o Bohu je konstrukcí masky pro ďábla, jakýkoli zaslechnutý hlas boží (babička nějak chraptí!) je hlas Ďábla. Vlk také nakonec Karkulku sežere. Tak naléhavé toto poselství je.

Proč je Bůh babičkou?

Poselství zaznělo, jenže pohádka pokračuje. Pozor, toto pokračování nevyvěrá jen z obligátní potřeby pohádkového happy-endu. To by byl velký omyl. Ještě totiž všechna tajemství nebyla rozkryta! Tak předně: jak to, že jsme řekli, že Karkulka jde za Bohem, a přitom jde za ženskou postavou - za babičkou? Jak to, že není poslána za dědečkem? Za tím dědečkem, co ho všichni známe z podání Františka Smolíka, za tím s těmi dlouhými bílými fousy? Že by jakýsi dozvuk matriarchátu? Kdepak, tady ještě něco nesouhlasí. Tajemství pohádky o Červené Karkulce, jak jsme již naznačili, tkví v podivuhodném propletení dvou rovin, v magickém srůstu makro a mikrokosmu. Popravdě, to je tajemství všech pohádek. V našem případě, Karkulka je všelidský hrdina na cestě, ale zároveň je také dívka, dcera. Červená Karkulka jsou dvě dramata zhuštěná do jednoho. Karkulka-poutník zhynula v jícnu Stínu, ale Karkulka-dcera ještě musí cosi dořešit. Všimněme si, že Karkulka-dcera se dostala do bezvýchodné situace za jistých specifických okolností. Karkulka nejde za dědečkem, ale za babičkou, protože jde za matkou své matky.

Les mezi matkou a její matkou

Takový malý detail ze začátku tragédie: Karkulka se nevydala za babičkou sama od sebe, na to byla ještě příliš malá, ona za ní byla poslána svou matkou! V Karkulčině osudu je od počátku jakási chyba, jakési pokřivení, jakési předurčení, z něhož nemůže ven. To prokletí se jmenuje Matka. Ano, to matka Karkulku nejen poslala do temného lesa nepřipravenou, ona ji zmátla především ve směru cesty, ona jí poslala cestou, která vedla přímo do pekla, do chřtánu Stínu. Najednou se rozkrývá druhý plán toho tajuplného vyprávění, který jsme ostatně měli očekávat a očekávali: kdyby vypravěč chtěl sdělit jen výše popsané poselství o duchovním atheismu, nejspíše by vyslal na cestu hrdinu, muže. Ale on potřeboval ještě něco závažného sdělit o archetypu Dcery. Nyní se nám vrací do hry genderové konotace, které nás od počátku tak obtěžovaly. Co to znamená, že matka poslala dceru za svou matkou? Na této rovině už není ve hře Bůh, nejde o to, jestli matka naučila dceru chodit do kostela: nyní to znamená, že Karkulčina matka rozhodla svou výchovou zopakovat na své dceři drama (trauma), které ona sama prožila se svou vlastní matkou. Mezi matkou a babičkou je napětí, trauma, temný les, v němž se Karkulka zmítá, jímž je osudově určena. To drama chce na Karkulce, aby se nikdy nevydala na cestu k mužství, aby byla navždy zamčena ve svém ženství. Ano, nyní je už jasné, proč se musel v tomto lese objevit vlk - zdémonizovaný muž - zapřený otec.

Trapná scéna u postele

Proč vlastně Karkulka vlka potkala? Každý z nás musíme v jisté chvíli potkat svůj stín. Jeho nejtajemnějším úkolem je zesměšnit všechny naše falešné cíle a vycenit na nás zuby z model falešných bůžků. Každý musíme potkat svůj stín, ale nejsme proti němu bez šancí - Karkulka však ano, Karkulka vlka nedokáže vůbec prohlédnout, její poměr k vlkovi je od počátku nezdravý, plný předstíraného klidu, vytěsnění. Při odečtení reprezentace velkých ezoterních metafor je Karkulka naprosto nešťastnou, bezbrannou a hloupoučkou hrdinkou. To proto, že mezi matkou a babičkou se krom napětí temného lesa pohybuje někde i Karkulčin otec a Karkulka o tom neví. Ne, přesněji: ona nechce vědět. Vlk - otec - je problém. Karkulčin, matčin i babiččin. Ale Karkulka dělá, jakoby nic. V klidu s vlkem poklábosí, pohodička. Když pak dorazí k posteli, do dospělosti, je úplně jasné, že stanula před svým velikým problémem - mužstvím, jehož představu a přístup k němu pokřivila matka, ale Karkulka jen stále vytěsňuje, dělá, že nevidí, co vidět musí (“a proč máš tak velké oči?”). Karkulka je tichá hysterka. Proto musí být “sežrána”: Musí se zhroutit.

Přichází myslivec

Tato druhá linie onoho ohromného vyprávění nám vysvětluje, proč příběh pokračuje a jak pokračuje. Je jasné, že velké metafyzické metafory končí. Ten, kdo přichází na scénu je myslivec. Proč ne rytíř-hrdina, proč ne princ, statný chasník? Protože řešením není animus - naopak, animus byl problém. Myslivec pročesává temné lesy a drží stav šelem na přípustných hodnotách, aby se nevydaly z hladu do vesnic. Myslivec je muž, který přesto jakoby ani mužem nebyl. Je stejného rodu (gender) jako vlk, ba je ze stejného lesa, ale přesto má kvalitativně vyšší - lidskou - tvář, zná řešení. Ano, myslivec je psychoanalytik. Zní to směšně, ale nic bych za to nedal, že postava myslivce vznikla zhruba ve stejné době, kdy Freud psal svá Tři pojednání k sexuální teorii. A pokud postava myslivce vznikla dříve, ukazuje to jen na tajemnou moudrost pohádky, která už ví to, co my ještě nevíme. Myslivec se rozhodne vlka zabít, aniž by ho o to někdo žádal (problém neurotika je, že jen předstírá, že chce být vyléčen), myslivec problém zastřelí (trefí se do něj, pojmenuje ho), rozřízne (zanalyzuje) a Karkulka i s babičkou vyskočí ven. Nebyly tedy opravdu sežrány - důkaz, že to nebyla skutečná smrt, ale neurotické zhroucení.

Kámen a studna

Konečně poslední epizoda: Nasypání kamení do vlka a jeho hození do studny. Neboli řešení, které má zaručit, že už se problém nikdy nevrátí. Drama mezi dcerou a matkou je univerzální, archetypální, nelze se mu v nějaké podobě vyhnout, proto je také Červená Karkulka tak replikovaným vyprávěním po celém světě. Nasypání kamení je však vzkazem, který říká, že jisté univerzální řešení existuje: učinit problém hmotným, přesunout ho z roviny psychické do roviny tělesné, sexuální. Tam je prostor, který byl člověku určen, aby v něm řešil konflikty a napětí. Jinde to nezvládne, na jiných rovinách jen čučí vlkovi do tlamy a klade mu opravdu velepodstatné existenciální otázky. Nakonec se kruh uzavírá a my se dozvídáme, proč Karkulka vlastně potkala vlka s ocasem, a ne třeba medvěda. Vlk, do něhož je nasypáno kamení, je tvrdý, je ztopořen. A v tu chvíli tedy: šup s ním do studny. Který orgán reprezentuje studna, není největším tajemstvím pohádky O červené Karkulce. Introite, hic dei sunt!

Doporučuji všem začínajícím literátům, aby jejich dílo sdělovalo aspoň tak důležité myšlenky jako pohádky, které si vyprávíme v mateřské školce.

Z časopisu Dobrá adresa

                 
Obsah vydání       4. 1. 2005
4. 1. 2005 Otázky televize BBC
4. 1. 2005 BHHRG Watch: "Třetí kolo ukrajinských voleb bylo zmanipulované"
4. 1. 2005 Letiště v městě Banda Aceh bylo dočasně uzavřeno
4. 1. 2005 Bagdádský starosta byl zavražděn
4. 1. 2005 O různém prezidentování Bohumil  Kartous
4. 1. 2005 Klausovy banality Jan  Čulík
4. 1. 2005 Proč musejí zoufale chudí lidé v třetím světě záviset na dobročinnosti západních občanů?
4. 1. 2005 Benefiční koncert pro Asii
4. 1. 2005 Cyril Svoboda chce věnovat DPH z esemesek na pomoc Asii Jan  Čulík
4. 1. 2005 Hlavní líčení s policisty, kteří v bytě napadli romskou rodinu
4. 1. 2005 Americká vláda plánuje v Guantánamu trvalá vězení
4. 1. 2005 Británie: Konečně vstoupil v platnost Zákon o přístupu k informacím Jan  Čulík
4. 1. 2005 Humanitární organizace požadují přístup na Andamanské a Nicobarské ostrovy
4. 1. 2005 Více než polovina Němců chce zpět marku
4. 1. 2005 Michael  Marčák
3. 1. 2005 Tři prezidenti apelovali na Američany, aby pomohli obětem
4. 1. 2005 Klause nemusím, přesto ho hájím Ondřej  Fér
4. 1. 2005 I projev určený pro 10 milionů musí mít přiměřenou úroveň Jiří  Jírovec
4. 1. 2005 Plytký populismus Václava Klause Zdeněk  Bárta
4. 1. 2005 Intelektuálové potřebují vyměnit voliče Štěpán  Kotrba
4. 1. 2005 Rok 2004 na Slovensku – nezáujem o veci verejné Ľubomír  Andrassy
4. 1. 2005 Referendum o referendu Josef  Provazník
4. 1. 2005 Poslanci, platy a bída české žurnalistiky Stanislav  Křeček
4. 1. 2005 „Dáda“ Patrasová škodí dětem a České televizi - dělá jí za to ČT zakázanou reklamu? Jiří  Černý
4. 1. 2005 Květinové děti, které se o nic nestaraly, jen moralizovaly Robert  Vašíček
4. 1. 2005 Červená Karkulka: příspěvek tiché hysterky k atheismu Jan  Stern
3. 1. 2005 Projekt 100 bude slavnostně zahájen v pražském kině Světozor
3. 1. 2005 OSN: Vlády asi nesplní své sliby
3. 1. 2005 Srí Lanka: Lidé tady toho potřebují tolik...
2. 1. 2005 Pomoc obyčejným lidem Jan  Zeman
4. 1. 2005 Zanon: Továrna bez šéfů žije
4. 1. 2005 Valach, drzost a náboženství Jan  Hruška
3. 1. 2005 Císařova nahota: Klausův novoroční projev Jiří  Jírovec
4. 1. 2005 Ti, kteří mají ideály, mají názory a mají vize... Václav  Klaus
3. 1. 2005 Nařídil mučení muslimských vězňů George Bush? Mojmír  Babáček
3. 1. 2005 Mezi realitou a snem Jan  Paul
6. 12. 2004 Hospodaření OSBL za listopad 2004
28. 12. 2004 Valná hromada Občanského sdružení Britské listy
22. 11. 2003 Adresy redakce