Pomyslel jsem si, že tohle může napadnout jen snoby, kteří už mají dost Silvestrů na Malorce, anebo blázny. Snob je ovšem líný a pohodlný a blázen se zase velmi špatně orientuje. Těch třicet lidí, kteří dostali stejný nápad a setkali se na vrcholu, bylo ale úplně normálních. Přespání na jednu noc jsme v Krkonoších v tuhle dobu nesehnali, všechno bylo beznadějně vyprodané, a tak jsme vyjeli z Prahy.

Byli jsme odhodláni zkusit výstup stůj co stůj, ale počasí nám nakonec přálo, i když jsme nevěděli, do čeho jdeme. Počasí nahoře se prý může změnit rychle. V Peci nebyl problém zaparkovat, zvolili jsme cestu přes Růžohorky a kolem dvacáté jsme se za rachotu petard vnořili u spodní stanice lanové dráhy do lesa. Byli jsme konečně sami.

Ticho prý léčí a ticho v lese zvlášť, mám pocit, že v tomhle hlučném světě léčí i samota. Svítit na cestu jsme museli jen málo, viditelnost v zasněženém lese byla i přes mlhu dobrá. Popisovat pocity je obtížné, zná to každý, kdo tohle zkusil. Šli jsme opatrně krok za krokem, ponořeni do sebe a do svých myšlenek, daleko od opileckého poplácávání a zdvořilostních frází. Les je úžasný a má čarovnou moc.

Nevím proč jsem si myslel, že jdeme na Sněžku sami, ale byla to nádherná iluze, která padla až v půli cesty na Děčínské boudě, kde nás nevyhodili a mohli jsme si dát dokonce pivo i čaj. Prý už tam před námi šla jedna skupina a když jsme odcházeli, přišla do výčepu se stejným záměrem další skupinka mladých lidí. To byla nakonec fajn, byli sympatičtí, sami jsme nebyli, člověk je tvor společenský.

Petardy už nebyly skoro slyšet, dole zůstala bláznivá civilizace a my jsme splynuli s přírodou kolem nás. Viditelnost byla jen na pár metrů, museli jsme už svítit, ale asi na pět minut jsme byli odměněni neskutečným zážitkem, když se rozestoupilo nebe až ke hvězdám a my jsme viděli všechno kolem sebe pěkně do daleka. Jen na vrcholu Sněžky byla mlha, z níž prozařovalo světlo. Bylo tajemné, jako v Bergmanově filmu. Šli jsme za ním.

Posledních 400 metrů už byla slušná fujavice a teplota trochu víc pod nulou. Šlo se na sněhu těžko, ale doslova nás předběhla skupinka nějakých horalů s lyžařskými hůlkami. Bylo to docela komické, oni Sněžku vyletěli, my jsme ji vyběhli. V létě se nahoru svahem ploužím dvě hodiny, protože je pořád na co se dívat. Konečně jsme dorazili na vrchol, zapnul jsem mobil, bylo 23.52 a hned jsem ho vypnul.

Nefunkční Českou boudu v říjnu snesli vrtulníkem, ale dřevěný kiosek k mému překvapení svítil a před ním se klepalo a posilňovalo několik nadšenců. Jak se blížila půlnoc, tak hlasů přibývalo, až nás tam najednou na vrcholu bylo asi třicet. Nechápal jsem, kde se tam tak rychle vzali. Někteří měli rachejtle a radost jsem z toho moc neměl, ale raději deset lidí s petardama na Sněžce než tisíce na Václaváku.

Připili jsme si s dětmi slivovicí, kterou jsem pro všechny případy nesl v malé lahvičce, a měli jsme radost, že jsme v tuhle chvíli zrovna tady. Mám raději hory než moře, na vrcholu není horizont tak jednotvárný. Na polské straně ustoupila mlha, slyšeli jsme zvony doléhající zespoda a viděli rachejtle, tak malinké, jako když někdo daleko škrtá zápalkou. Poláci na své straně Sněžky svítili a pěkně v teple slavili. Češi venku byli ve stavu absolutní euforie.

Snažil jsem se do poslední chvíle točit, nevím sice co, protože jsem toho moc neviděl. Ani s odklopeným víčkem, které jsem před tím zapomněl na objektivu, to ale nebylo lepší. Byl jsem tam sice za idiota, ale tuhle roli jsem nesl statečně, v příštích dnech se na to všichni jistě rádi podívají, nebo lépe řečeno si to poslechnou. Vyměnit baterii a kazetu jsme šli odvážně do polské boudy, prostě jsme to riskli, ovšem byl to šok.

Žádné oteplovačky, žádné batohy a větrem i mrazem ošlehané tváře. Místností duněl popík a na parketu se svíjely lehce oděné dvojice, vyvezené nahoru pohodlně autem. Normální silvestrovská diskotéka, tady na Sněžce, kontrast jako hrom, před civilizací se prostě utéct nedá. Rozdíl byl v tom, že my to vylezli. Byli ale přátelští, prodali nám Staropramen a dorozumívali jsme se anglicky. Pro mě snazší ruštinu jsem odmítl, jsme už v Evropě.

Nedozvěděl jsem se nic nového, mejdan na Sněžce je možné si prostě objednat a zaplatit. Když jsme vylezli ven, byl vrchol na české straně už prázdný, jen v kiosku seděli čtyři "hůlkaři" a připíjeli si na zdraví. Byl bych zůstal, ale museli jsme do Prahy. Šli jsme tedy dolů a znovu se ponořili do ticha. I s posledním pivem na Děčínské boudě jsme došli do Pece v pět ráno a v sedm nás už za svítání vítal Černý most. Když jsem se odpoledne probudil ve své posteli, ptal jsem se sám sebe, jestli to nebyl sen. Byl i nebyl.