Jsou česká média po roce 1989 svobodná?

Petr Šafařík:

Spíše ne.

Nemohu začít jinak než starým vtipem: "Vše, co nám před Listopadem říkali o komunismu, byla lež. Ale to, co tvrdili o kapitalismu, byla pravda..." Na médiích - budu zde mít na mysli především ta "většinová" či "etablovaná" - se to ukazuje velice hezky: cožpak neplatí, řečeno slovníkem marxistické kritiky společnosti, že jsou mocenským nástrojem vládnoucích vrstev, že se velmi významně podílejí na zisku a udržení jejich společenské hegemonie? Zajímavé je, že soudy vyslovené tímto žargonem většinou znějí nepřijatelně i těm, kteří jinak souhlasí s názorem, že hlavní funkcí médií je prodávat své diváky, čtenáře a posluchače inzerentům.

Pojem svobody v titulní otázce hlubší debatě o povaze dnešních českých médií může spíše bránit: podle liberalistické filozofické a právní doktríny jsou svobodná stejně, jako je svobodný volný trh. Tyto pojmy jsou tak ideologické, že se zde jimi nechci zaobírat na obecné rovině. Přínosnější se mi zdá položit otázku tak, zda je svobodný adresát současných médií, tedy zda rozšiřují jeho životní obzor, zda má dostatečný výběr pluralitních a kvalitních informací. Viděno takto, česká média svobodná nejsou: jsou velice svázaná, omezená, a to především ultraliberalistickou doktrínou opakující svoji ideologickou mantru o volném trhu.

S ní související globální trend "infontainmentizace" a vulgarizace lze u nás dobře ukázat nikoli na komerčních médiích, kde je věc jasná, ale na médiích veřejnoprávních. Například Český rozhlas 1 -- Radiožurnál dnes ve svém veřejnoprávním poslání naprosto selhává. Naplňuje snad sice jeho formální znaky -- menšinová témata atd. -, své pořady však nabízí v tak pokleslém kontextu (moderátoři zde již dokonce ohlašují vysílané komerční písničky jako "dýdžejové"), že je jeho funkce vlastně popřena. Jak je možné, že jsou v čele této významné instituce lidé, kteří podobné kritice čelí s bohorovnými odkazy na měření poslechovosti? A proč prominentní redaktor Radiožurnálu Ivan Hofmann opakovaně zve do studia Jefima Fištejna, kterého -- odhlížím od obecné povážlivosti a jednostrannosti jeho publicistiky - přece po jeho účinkování v pokleslé propagandě u příležitosti zasedání Světové banky a MFF v Praze v září 2000 (viz dokumentární film Martina Marečka Hry prachu) sotva lze považovat za někoho jiného než za důkladně zprofanovaného demagoga? To je myslím výmluvná ukázka toho, jak nízký rozhled, intelektuální kultura a etika vládne v českých veřejnoprávních médiích.

Uvědomme si také, koho česká média veřejnosti představují jako nezávislé odborníky. Například Mladá fronta Dnes a Lidové noviny -- veřejnoprávní rozhlas a televize v podstatě také -- jako by znaly jen dva politology: Bohumila Doležala a Rudolfa Kučeru. To je skutečný výsměch pluralitě, nezávislosti, u mnoha témat i odborné kvalitě. Vůbec je systematická práce na zásadní diskvalifikaci statusu "nezávislého hodnotitele" u nás jedním z nejtrpčích projevů tristního stavu českých médií.

Dalším symptomem stavu českých médií je podivné chápání diskuse: tam, kde již spolu rozmlouvají odborníci a kde je k tomu dostatek času -- dnes jsou to hlavně debaty Českého rozhlasu 6 a víkendové diskuse české redakce BBC -- je patrné, že pořadatelé těchto fór až na výjimky nezvou osobnosti, jejichž setkání by přineslo skutečnou rozpravu. Musely by totiž k daným otázkám zaujímat odlišná stanoviska, a to se většinou neděje: hovoří tu spolu nejčastěji lidé, kteří si o probíraných tématech myslí takřka totéž -- přinejmenším to tak vypadá...

Snad se nyní mohu pokusit o konkretizaci úvodní otázky: mohou být česká média svobodná, když nejsou pluralitní? Když nejsou jejich majitelé, editoři a drtivá většina přispěvatelů lidé dostatečně vzdělaní, nezaujatí, otevření vůči zpochybňování problematických či přímo škodlivých společenských a ideologických struktur? To znamená: když nejsou vnitřně svobodní?

Jan Čulík:

Jak se ukázalo v šedesátých letech, pro komunistický režim byly nejnebezpečnější svobodné sdělovací prostředky. Čteme-li třeba Literárky z období kolem roku 1968 (v červnu 1968 dosáhly nákladu 300 000 výtisků) jsme překvapeni jejich vysokou kvalitou. Ty noviny byly čtivé a napínavé! Ale Literárky nebyly výjimkou, totéž platilo např. o rozhlase či televizi. Poinvazní režim učinil jedním ze svých nejdůležitějších cílů média zlikvidovat jako nástroj řeči národa. Po listopadu 1989 se vynořila z útlaku zcela zdecimována. S jakým očekáváním jsme tehdy sahali po prvních vydáních Lidových novin: očekávání bylo hned zklamáno. Bylo jasné, že list jeho novináři neumějí dělat. Nejprve byl plný mlhavých "nadčasových esejů", pak rychle poklesl k bulváru. Velké naděje jsem měl pro týdeník Respekt: stal se úzkou platformou prosazující jediný politický názor.

To, jaká média dnes existují v České republice, je důsledkem přirozeného, pohnutého historického vývoje. Společnosti ani médiím není možno naoktrojovat kvalitu. Jak chcete novinářům například "přikázat", aby v médiích důsledně respektovali zásadu, že každý text, příspěvek či pořad musí obsahovat nejméně dva protikladné, opačné názory -- jak to běžně praktikuje v Británii např. společnost BBC. Čeští novináři na tohle prostě nejsou zvyklí. Mnozí z nich mají pořád pocit, že existuje jakýsi "správný", "normální" názor, jehož jsou zprostředkovateli. Kolikrát se na mě obracejí s výčitkou: "My přece nemůžeme publikovat argumenty toho a toho 'šílence'." Nevědí, nebo, častěji, nechtějí přijmout na Západě vcelku běžně přijímané přesvědčení že novináři jsou tady od toho, aby podvraceli konvenční, stereotypní způsoby myšlení a argumentace, ať už jsou takzvaně "levicové" či "pravicové". V českém mediálním prostředí převažuje většinou stereotyp, o němž si jeho šiřitelé myslí, že je "pravicový", je však pozoruhodnou karikaturou skutečného konzervativního myšlení.

Českým sdělovacím prostředkům chybí zvídavost. Úsilí hledat pro české prostředí nové, neotřelé postupy a myšlenky -- prostě jen proto, že je to užitečné a zajímavé. Zvlášť české prostředí toto "otvírání do světa" potřebuje, protože je nesmírně malou jazykovou komunitou, v níž se bez konfrontace v diskusi s vnějším světem recyklují tytéž unavené myšlenky. Potíž je, že ono je pro takovou práci potřebí určitého osobního nasazení. Myšlení bolí. Jenže: je velmi pravděpodobné, že česká společnost jiný způsob práce médií nezná a ani ho nechce. Vznik dobrých médií je důsledkem velmi pozvolného společenského vývoje: těžko ho nařídit nějak shora.

Česká média vytvářejí virtuální svět. Nejsem si však jist, že je to skutečně jen důsledkem "diktátu kapitálu a kapitalistických tržních vztahů", i když, samozřejmě, to, že je většina sdělovacích prostředků orientována na rychlý výdělek a nepodporuje se systematická, nezávislá investigativní práce, která by trvala třeba mnoho měsíců a teprve pak by byly publikovány její výsledky, má silně záporný vliv. Myslím si, že stav českých médií je především dán stavem mysli českých novinářů a ten se během doby postupně proměňuje. V současnosti jsou česká média nadějnější, než byla během skoro celých devadesátých let. Tehdy totiž většina médií skutečně vytvářela jen parodii komunistického pohledu na svět: šířila často jednotně a s pozoruhodnou ničivostí bezmyšlenkovitou, nijak nezpochybňovanou, pseudopravicovou ideologii. Prostě se jen obrátila znaménka. Mimochodem, tento způsob psaní komickým způsobem přežívá dodnes například v jednoduchých, černobíle stereotypních komentářích Ondřeje Neffa, které publikují Lidové noviny. Česká společnost se však mění a novináři se mění s ní: dnes jsou média možná "bulvárnější" než v devadesátých letech, ale s výjimkou lidí, jako jsou Neff, Fištejn, Doležal, se mi zdají pluralitnější. Pomalu, velmi pomalu si média uvědomují, že skutečnost je složitější, než si myslela, a že jediný jednoduchý názor nestačí. Studenti, co jezdí do světa, čtou zahraniční tisk a vidí, že skutečná média vypadají jinak: českým se pak strašně smějí.

Petr Šafařík:

U problému neonormalizační konformity domácích médií je myslím závažnou otázkou, zda jsou čeští novináři a publicisté tak konvenční kvůli prostředí, v němž pracují, nebo zda je tomu naopak. Vezměme si příklad prominentního novináře Václava Moravce, který kromě již tradičních denních půlhodinových interview v českém vysílání BBC nyní má exkluzivní pořad i v České televizi. Když se podíváme do archivu jeho rozhovorů, zjistíme, že "pouští na veřejnost" výlučně příslušníky establishmentu. Míním toto slovo zčásti ironicky, jelikož Václav Moravec hovoří vedle ministrů a dalších politiků jistého druhu také třeba se sportovci -- ne ale například s ekology či intelektuály hodnými tohoto jména (Bělohradský, Keller atd.).

Člověk si říká: Moravec má takové možnosti dělat interview i s opravdu zajímavými lidmi -- proč je tak konformní?! A třeba se věci mají jinak: kdyby tak omezený, předpojatý a tedy vypočitatelný nebyl, nikdy by se mu ve stávajícím českém mediálním prostoru nedostalo takového postavení. A to by od něho navíc díky BBC mohl mít mnohem větší odstup.

Jelikož se zde vyjadřujeme o "českých médiích", je třeba zdůraznit, že je většina domácího tisku česká jen jazykově. Považuji za obrovské selhání české politické scény (ale rovněž médií samotných), že proces kapitálové "debohemizace" tisku nikdy nebyl uchopen jako velice vážný politický a společenský problém. Rád bych zde vyzdvihl historika Bořivoje Čelovského, který se solitérně pokoušel na tento problém upozornit (viz jeho knihu Konec českého tisku?). Jakkoli je mi cizí autorovo nezvládnuté protiněmecké naladění, jeho publikaci vřele doporučuji - o to naléhavěji, že je tak nepochopitelně osamocena. Větší část domácí politické a bohužel i intelektuální elity reaguje na daný problém pokorou před "přírodními ekonomickými zákony", menší zase naivní rezignací na zastávání národních zájmů v této oblasti. Přitom i v některých západních zemích existují zákony, které v této citlivé oblasti brání vzniku tak extrémního stavu, jaký je u nás. Česká republika v tomto smyslu není vyspělou západní zemí, ale zemí rozvojovou. Zdaleka nejen proto by měl u nás vzniknout veřejnoprávní deník.

Jan Čulík:

Mluvím s Václavem Moravcem i jeho konkurentem Martinem Veselovským o jejich práci v televizi a mohu svědčit o tom, že oba se snaží o kvalitu a jistě i o sledovanost, už jen proto, že by bez takového úsilí jejich pořad propadl v konkurenci. Případ obou těchto nadaných moderátorů je instruktivní. Je na něm možno pěkně demonstrovat, do jaké míry jsou omezováni pracovními podmínkami v obou televizích a zároveň i mentalitou diváků, pro které vysílají. Zrovna Václav Moravec měl od samého začátku v úmyslu neinterviewovat v České televizi jen příslušníky politického establishmentu, ale přivést na obrazovku i zajímavé lidi odjinud. Občas se o to i pokusil. Ono to příliš nefunguje: rozhovor s vědcem o nejnovějších poznatcích o vesmíru zajímá televizní diváky míň než rozhovor s politiky.

Televizní diváci chtějí především vidět a slyšet lidi, kteří mají moc. Tak si divák také myslí, že se moci přiblíží.

Sedmička i Moravcovy Otázky jsou dobrou ukázkou toho, do jaké míry musí být televizní pořad kompromisem mezi tím, co zamýšlí jeho tvůrce, mezi tím, co umí a co se ještě učí, a mezi tím, co chtějí diváci. Zrovna Moravcovi televizní diváci v dopisech často nadávají, že se vůči politikům nechová dostatečně uctivě. "Pane Moravec, kdo si myslíte, že jste? Jak jste mohl být tak drzý na pana prezidenta?" Přitom největším problémem televizních debat je to, že politikové jsou dnes profesionálně psychologicky školeni jak v médiích mlžit anebo šířit jen svou propagandu. Dochází to tak daleko, že si v televizních debatách říkají jen to, co sami chtějí, a moderátory ignorují: "Co nám tady chtějí povídat ti mladíčci!"

Přitom, jak zdůrazňuje zkušený britský rozhlasový novinář John Humphrys, jediným moderátorovým úkolem je vyvést politika ve studiu z rovnováhy, prorazit krunýř jeho propagandy a přimět ho, aby řekl něco, co říct nechtěl, tedy něco upřímného. Čeští televizní moderátoři to mají těžké -- pořady si připravují v podstatě sami. Pokud dnes někdo Moravce kritizuje, že snad začínají být jeho interviewy stereotypní, je to tím, že za sebou nemá tým deseti dalších zkušených novinářů, kteří by s ním pořad připravovali -- to je základní podmínkou profesionální rozhlasové a televizní práce. Kromě toho jsou televizní debaty politiků žánrem zcela nenosným a měly by se zrušit. Např. v Británii taková platforma pro prezentaci politiků vůbec neexistuje: politikové jsou interviewováni krátce vždy jen k danému problému, za nějž nesou odpovědnost. To, že v ČR sami pravidelně komentují aktuální politický vývoj, je podivné. -- Zahraniční vlastnictví českých novin má neblahý dopad především v tom, že jejich majitelé nežijí ve společnosti, kterou novinami spoluutvářejí, a nejde jim o kultivaci politiky. Co se s českou společností stane, jim může být v podstatě jedno.

Petr Šafařík:

Pokud zde diskutuji s Vámi, pane Čulíku, pak se přihodilo právě to, co jsem podobným debatám vytýkal výše: příliš se nezajiskří. Na druhou stranu je stav českých médií takový, že konsensus v řadě aspektů tohoto tématu není naší ostudou.

Nezdá se mi ovšem Vaše tvrzení, že zmínění televizní moderátoři dbají o sledovanost a že by "bez takového úsilí jejich pořad propadl v konkurenci." Konkurenci čeho? Mají být pro veřejnoprávní média "koláče sledovanosti" tak podstatným hlediskem? Vlastně si u nás příslušní lidé takovou otázku asi vůbec nekladou, jsou zkrátka přesvědčeni o tom, že musejí soutěžit s komerčními médii. A v té soutěži přebírají jejich design, dikci, postupy, měřítka, hodnoty ... To je zcela chybné a nesmírně škodlivé. Dokud budou složení mediálních rad určovat pouze politické strany, sotva se na tom něco změní.

Jan Čulík:

Ohledně jiskření: cílem není konflikt, ale poznání. - Ano, je problém, že v českých médiích není znám příklad dobré praxe a televize napodobují dryáčnickost Novy, protože má sledovanost. Pracovníci českých elektronických médií se neinspirují nejlepším příkladem ze zahraničí. Avšak úplně rezignovat na kontakt s čtenářem, divákem a posluchačem, by nemělo smysl. Argumentuji však, že bulvár není jedinou možnou cestou -- lidi by kvalitní, průbojná média sledovali. Jen by měl někdo zkusit je dělat.