Stýskání po Osvětimi

6. 3. 2024

Útok Hamásu na Izraelce 7. října nebyl válečným aktem, jak si ho běžně představujeme, ale něčím mnohem horším. Nemáme adekvátní výraz pro to, co se toho dne stalo, takže lidé používají slova jako "terorismus", "barbarství", "zvěrstvo", "zkaženost", "masakr" a tak dále.

Všechna mají pravdu, a přesto se jim nedaří zachytit anihilacionistickou zuřivost, která se rozpoutala na hudebním festivalu Nova a v kibucech a malých městech jižního Izraele. Lidé, kteří byli na těchto místech napadeni, měli nejen zemřít, ale zemřít v mukách. Kromě nemilosrdného mučení, zabíjení, sekání, upalování, stínání hlav, mrzačení, čtvrcení a únosů docházelo ke skupinovým znásilňováním a dalším formám sadistických sexuálních útoků, včetně podle některých zpráv uřezávání ženských prsou, zatloukání hřebíků do stehen a slabin žen, kulek střílených do vagín a dokonce i pohlavního styku s ženskými mrtvolami. Nepředstavitelné? Pro většinu normálních lidí ano. Ale předtím, než vstoupili do Izraele, byli atentátníci Hamásu instruováni, aby oběti "pošpinili" a "zkurvili". A to je přesně to, co mnozí z nich věrně dělali.

Pokud by bylo možné shrnout všechno zlo toho dne do jediného obrazu, byl by to násilný únos mladé izraelské ženy, Naamy Levyové, 19 let, bosé, zbité a zakrvácené, s rukama svázanýma za zády, s rozkrokem jejích tepláků silně zašpiněným, pravděpodobně od znásilnění, vlečeného za vlasy se zbraní v ruce do auta Hamásu a odvezené do Gazy, aby tam mezi svými vězniteli utrpěla nevýslovný osud. Útočníci natáčeli každou vteřinu jejího utrpení; a když se člověk dívá na záběry, jak je odváděna, vidí davy opodál hlasitě křičící "Alláh-hu Akbar" – "Alláh je největší" – vítězný pokřik, který nabízí náboženské posvěcení zlovolného zacházení s Naamou Levyovou a bezpočtem dalších, kteří byli toho strašlivého dne zajati, zmasakrováni a uneseni.

Všechny války způsobují lidské utrpení, ale krutosti, které postihly Izraelce 7. října, daleko převyšují to, co se běžně děje, když jdou armády do války. Akce Hamásu měly jiný cíl: Ne dobývání, ale záměrné ponižování Židů lidmi, kteří je nenávidí a přísahali, že je před vražděním poníží a dehumanizují. Těm, kdo jsou obeznámeni s židovskou historií, se okamžitě vybavilo masové násilí proti Židům v Kišiněvě v roce 1903, stejně jako Farhúd v Iráku v roce 1941 a Chmelnického divoké decimování ukrajinských židovských komunit v polovině 17. století. Vzpomínky na tyto dřívější masakry znovu ožily a 7. říjen okamžitě vyvolal slovo "pogrom". Má to důvod. Jak by ale mohlo dojít k takové katastrofě v dnešním Izraeli? Armáda země byla oslavována jako jedna z nejsilnějších na světě a byla považována za neporazitelnou. A přesto 7. října nedokázala ochránit svou jižní hranici a zabránit nemilosrdnému útoku na Židy v oblasti Gazy. V reakci na krvavé činy Hamásu shrnula jedna izraelská žena reakce prakticky všech Židů v zemi a milionů dalších v zahraničí, když jednoduše a nezvratně řekla: "Nejhorší noční můry každého Izraelce se staly skutečností."

7. říjen 2023 byl nejničivějším dnem masového násilí proti Židům od konce holocaustu. Masakr spáchaný toho dne zdaleka nebyl vedlejším produktem války, ale byl nábožensky schváleným, orgiastickým projevem bezuzdné nenávisti k Židům. Člověk to nemůže pochopit, pokud ignoruje Chartu Hamásu a další islamistická učení, která z Hamásu dělají organizaci, jakou je, a inspirují ho k tomu, aby dělal to, co dělá.

Hamás vznikl jako odnož Muslimského bratrstva. Je a vždy byla džihádistickou organizací, která považuje existenci Státu Izrael za netolerovatelný zásah do oblasti islámu ("dar al-islam") a je odhodlána odstranit Izrael jakýmikoli nezbytnými prostředky. Preambule Charty Hamásu prohlašuje, že "Izrael existuje a bude existovat i nadále, dokud ho islám nevyhladí, stejně jako vyhladil jiné před ním". Tvrdí, že "palestinský problém" "je náboženským problémem" a nelze jednat o politickém urovnání. Jediný způsob, jak "vztyčit prapor Alláha nad každým centimetrem Palestiny", je prostřednictvím "džihádu", svaté války, která je "povinností každého muslima, ať je kdekoli".

V důsledku úspěchu při invazi do Izraele 7. října a zabití a zajetí tolika Židů podnítil Hamás vášně mnoha lidí v širším arabském a muslimském světě a znepokojivě i daleko za jeho hranicemi. Tím zdůraznil islamistické chápání arabsko-izraelského konfliktu jako v podstatě muslimsko-židovského konfliktu. Většina lidí na Západě vnímá tento problém jako v zásadě politický a teritoriální. To je pravda, ale jen částečně. Jak je to prezentováno Hamásem, Islámským džihádem, Hizballáhem, Húsii v Jemenu a Íránskou islámskou republikou (sponzorem všech ostatních), je také náboženský a v jeho centr stojí anihilacionistická fantazie o zabíjení Židů a ukončení židovského státu. Hamás a jeho spojenci nehledají dvoustátní řešení, ale opakování konečného řešení. Jejich brutálně úspěšné vražedné řádění 7. října bylo extravagantní zkouškou na tento větší, genocidní cíl.

Co z toho plyne pro Izrael? Právě teď, ve válce s Hamásem v Gaze a v doutnající bitvě s Hizballáhem na severu, která by mohla rychle explodovat v totální a ještě hrůznější válku. V sázce není, jak to chápe většina Izraelců, nic menšího než přežití samotného státu. Řekl to mluvčí Hamásu. 24. října Gazi Hamad, když hovořil jako zástupce Hamásu s libanonskou televizní stanicí, prohlásil, že útok ze 7. října "je jen první a dojde k druhému, třetímu, čtvrtému... dokud nebude Izrael vyhlazen." Írán, který dlouho přísahal, že skoncuje se "zločinnou sionistickou entitou", napsal na některé ze svých nejnovějších balistických raket tučnými hebrejskými písmeny slova "Smrt Izraeli". Húsiové v Jemenu, dobře vyzbrojení raketami dodanými Íránem, skandují "Smrt Americe, smrt Izraeli a prokletí Židům". Samotný Írán, jak naznačují nedávné zprávy, pokračuje ve svém pokroku směrem k výrobě jaderných zbraní. Už v roce 2001 se tehdejší íránský prezident Hášimí Rafsandžání chlubil, že "použití byť jen jediné jaderné bomby v Izraeli zničí všechno".

Novinkou zde nejsou hrozby Izraeli, ale odhodlání je uskutečnit a schopnost tak učinit. Úspěšný průnik Hamásu do jižního Izraele a extrémní násilí, které předváděl, nemá v izraelské historii precedens. Země byla toho dne traumatizována a zůstává traumatizována, takže 7. říjen je nyní v národním kalendáři zmrazeným datem. Většina světa se posunula dál, ale pro Izraelce zůstane každý den 7. říjnem, dokud se všichni rukojmí nevrátí z Gazy domů, Hamás nebude vojensky odzbrojen a jeho cíl vyhladit Izrael nebude definitivně anulován. Zda se Izraeli podaří těchto cílů dosáhnout, je otevřenou otázkou. Je jasné, že Izraelci se dnes cítí vážně zklamáni svými národními a vojenskými lídry, méně bezpeční a mnohem zranitelnější než před 7. říjnem.

I když jsou existenční okolnosti Židů žijících mimo Izrael velmi odlišné, na emocionální a psychologické úrovni byli i oni otřeseni nedávným vývojem. Protiizraelské vášně rozpoutané na pouličních demonstracích, na univerzitních kampusech a na sociálních sítích zvýšily již tak oživené projevy otevřené nenávisti k Židům a otřásly dříve předpokládaným pocitem bezpečí. Akademičtí učenci budou pokračovat v debatě o tom, zda jsou antisionismus a antisemitismus podobné nebo oddělené jevy, ale většině ostatních je spojení mezi nenávistí k Izraeli a nenávistí k Židům zjevné. Důvody jsou jasné: Široce rozšířené a nesmlouvavé označování Izraele za apartheidní, genocidní, dokonce nacistický stát – pomlouvačná obvinění, která byla široce rozšířena dlouho před 7. říjnem – se rychle normalizuje. Totéž platí pro verbální i fyzické nepřátelství vůči Židům. Jak se tyto vášnivé animozity spojují a stávají se mainstreamem, Židé všude na světě zažívají neklid ohledně svého místa ve společnosti, který je pro mnohé z nich nový a znervózňující.

Reakce jsou různé: Z důvodů sebeobrany se někteří domnívají, že je nejlepší být méně viditelně Židy, odložit židovské symboly a distancovat se od Izraele. Z důvodů hrdosti a sebepotvrzení se ostatní odmítají nechat zastrašit, vystupují jako silně identifikovaní Židé a veřejně se prohlašují za solidární s Izraelem a ostatními Židy. 7. říjen obě reakce vyostřil, a co leží před námi, se teprve uvidí, ale význam tohoto data pro to, jak Židé vidí sami sebe a ostatní vidí Židy, je evidentní.

Zřejmé je také následující: Bez Státu Izrael nebude žádná židovská budoucnost hodná toho jména. V současné době žije v Izraeli asi 47 % světového židovstva. To je téměř 1 ze 2 žijících Židů. Kdyby se Hamásu, Hizballáhu, Íránu a jejich spojencům někdy podařilo zlikvidovat Izrael, ztráty by byly nezměrné a nenahraditelné. Většina Židů, kteří by ještě žili jinde, by byla fyzicky ohrožena, psychicky traumatizována a duchovně vyčerpána až na pokraj zhroucení. Takový by mohl být stav Židů po holokaustu, kdyby nebylo založení Izraele pouhé tři roky po osvobození táborů smrti – aktu kolektivního obrození, který demonstroval úroveň národní odolnosti a duchovního znovuzrození, která nemá v dějinách téměř obdoby. Někteří sousedé Izraele však ani zdaleka neuznávají obnovení národní nezávislosti a politické suverenity židovského národa v jeho starobylé vlasti pozitivně, ale považují existenci židovského státu za nesnesitelnou urážku, kterou je třeba zvrátit.

Hamás se 7. října rozhodl tuto situaci co nejdůrazněji zvrátit. Jeho vražedné činy toho dne měly za cíl ponížit a zabít Židy a shromáždit ostatní, aby kolektivně skoncovali s židovským státem, což je strategický cíl, který připomíná některá památná slova maďarského židovského spisovatele a přeživšího holocaustu Imre Kertésze: "Antisemita naší doby už Židy nenávidí; chce Osvětim." Dnešní nejvášnivější antisemité nadále nenávidí Židy a právě proto chtějí Osvětim. Pokud si Izraelci nebyli plně vědomi těchto nenávistných vášní před 7. říjnem, jistě je znají nyní. Vědí také, že jeden holokaust je příliš mnoho, a jsou odhodláni udělat vše, co je v jejich silách, aby se ujistili, že se nebude opakovat. Potřebují a zaslouží si veškerou podporu, kterou jim můžeme poskytnout.

Zdroj v angličtině: ZDE