Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Británie: Pokud Labouristická strana po volebním vítězství přinese jen zklamání, bude to její konec. Lidi propadnou fake news

12. 2. 2024

čas čtení 7 minut

Přestože mají britští labouristé před blížícími se všeobecnými volbami před rozpadávajícími se a rozhádanými vládnoucími konzervativci dvacetiprocentní volební náskok, šéf labouristů Keir Starmer se nesmírně bojí, aby jeho strana nebyla vnímána jako "levicově extremistická" a neustále ruší nejrůznější prvky svého volebního programu. Nejnověji, velmi kontroverzně, minulý týden, Starmer drasticky zredukoval investiční program do obnovitelných zdrojů v Británii, zrovna v den, kdy vědci oznámili, že globální oteplování už dosáhlo 1,5 stupně Celsia. Jenže jestliže nebudou mít rozumnější politické strany žádný program, a jejich volební vítězství nepovede k zlepšení situace lidí, povede to ke katastrofě: lidi propadnou fake news a nejrůznějším lžím, populistům a pověrám, varuje George Mobiot. Je to varování, které je absolutně aktuální i pro Českou republiku, kde neexistují žádné politické strany s rozumnými pragmatickými programy pro zlepšení situace lidí a kde 59 procent občanů v národě vychází jen obtížně se svými příjmy, Mobiotův komentář platí úplně stejně pro Českou republiku. No, posuďte. (JČ)

Jako by šéf Labouristické strany vymazával všechny důvody, proč volit jeho stranu, a podřizoval se destruktivní pravicové agendě

Národní pečovatelská služba, zrušení nevolené Sněmovny lordů, daň z bohatství oligarchů: labouristé jeden po druhém identifikovali své nejlepší návrhy - a zničili je. Plán zelené prosperity, který je pravděpodobně j ústředním bodem jejich programu, byl zlikvidován. Existuje silný negativní důvod, proč volit labouristy: odstranění konzervativců. Ale co pak?

Pokud Keir Starmer přinese jen frustraci a rozčarování, systém, kterému říkáme demokracie, opět poruší svůj slib. Mám podezření, že toto může být poslední šance labouristů: pokud nedokážou výrazně změnit naše životy k lepšímu, v dalších volbách zmizí, jako se to stalo středolevým stranám jinde v Evropě. Obávám se však také, že by to mohla být přinejmenším na dlouhou dobu poslední šance britské demokracie. Pokud budou naše naděje opět zmařeny, do vakua vstoupí antidemokratické síly.

Můžete vidět, jak to začíná. Zatímco organizovaná krajní pravice je v této zemi stále malá, sociální trendy jsou zralé k využití populisty. Zaposlouchejte se a uslyšíte, jak se lidé vzdalují od reality a přibližují se souboru mocných konspiračních fikcí. Ty bývají poskládány z několika málo stejných slov: Bill Gates, imigranti, globalisté, George Soros, elitáři, sionisté, muslimové, deep state, hoax covidu, klimatický podvod. Zdá se, že nezáleží na tom, v jakém pořadí je seřadíte. Za těmito příběhy není žádná originalita, žádný vhled; jen nekonečné opakování. Nakonec se ale lidem vryjí do paměti.

Všechny takové konspirační výmysly mají stejný efekt: popírají hluboké a složité problémy a zároveň přenášejí vinu za krize, které způsobují, na hrstku pomazaných démonů. Podle mých zkušeností se lidé, kteří tyto výmysly propagují, vůbec nezajímají o skutečné, prokazatelné konspirace, jako když v Británii britská pošta kriminálně zničila životy tisice poštmistrů; nebo vládní protekce pro vyvolené, opd nichž za miliardy nakoupila osobních ochranné prostředky během pandemie; nebo příprava represivních zákonů korporátními lobbisty, kteří se maskují jako thinktanky. Je bezpečnější obviňovat z krizí, kterým čelíme, imigranty, muslimy, židy, ženy, translidi, než se postavit oligarchické moci jako celku.

Akademické výzkumy ukazují, že lidé tíhnou ke konspiračním výmyslům, když se cítí vyloučeni, opomíjeni a bezmocní. Víra v přízračné vládce je spojena se ztrátou důvěry v zastupitelskou demokracii a politickým cynismem. Pokud vnímáte, že systém nemůže nebo nechce přinést změnu, o kterou usilujete, je pravděpodobnější, že přijmete fiktivní vysvětlení.

Tyto fikce paradoxně zvýhodňují politiky, kteří prohlubují zanedbanost, vyloučení a bezmoc. V Maďarsku se ukázalo, že démonizace Sorose a prosazování "velké teorie nahrazení" (pohádky o tom, že bílé, křesťanské obyvatelstvo je záměrně nahrazováno přistěhovalci) ze strany Viktora Orbána velmi účinně odvádí pozornost voličů od jeho politických selhání. Když byl Donald Trump v úřadu, obviňoval ze své neschopnosti vládnout "hluboký stát" - stínovou elitu. Nyní ospravedlňuje diktátorské pravomoci, kterých se hodlá chopit, potřebou "zničit hluboký stát". Demagogové používají pohádky, aby vyvolali pocit krize, kterou mohou vyřešit pouze oni, brutálně třímající své spravedlivé obušky.

Konspirační fikce tlačí společnost k extrémním a sebedestruktivním rozhodnutím. Například akademická studie ukazuje, že konspirační představy o britském referendu o odchodu z EU silně předpovídaly, zda lidé budou hlasovat pro brexit. Díky vyšetřování novinářky Carole Cadwalladrové víme, jak byly tyto fikce využity jako zbraň k tomu, aby hlasování dopadlo. Hlasování zase vytvořilo prostor pro Borise Johnsona, nejdemagogičtějšího britského premiéra, jakého jsme dosud zažili.

Domnívám se, že nyní bychom mohli čelit něčemu ještě horšímu. Konspirační fikce, obětní beránek, nahrazení argumentů slogany a faktů zbožnými přáními nejsou dostatečnými podmínkami pro posun ke krajně pravicové politice, ale jsou podmínkami nutnými. Pokud politika opakovaně selhává, může krajně pravicový režim vzniknout.

Starmerova čistka labouristického volebního programu je prezentována jako odstranění "radikální" politiky. Ale na dani z bohatství oligarchů, národní pečovatelské službě nebo ambiciózním programu zateplování domů a byrů není nic radikálního: to je hlavní proud sociální demokracie. Vyškrtnutím těchto politik se Labouristická strana nepřiklání k "centrismu", ale k extrémnímu programu úsporných opatření, privatizace, chudoby a ničení životního prostředí. Souhlas s tím, že Izrael má právo odříznout Palestince od vody a elektřiny, není centristický, ale extremistický.

Tímto způsobem, i když to může uklidnit miliardářská média, labouristé ničí naději, důvěru a pocit, že politika reaguje na naše potřeby. Otevírá dveře konspiračním výmyslům a jimi preferované demagogii. Starmerova zmenšující se skupina věrných mě ujišťuje, že jakmile se labouristé dostanou k moci, získají zpět svou odvahu. Pokud však strana zavede zásadní politiky, které nebyly v manifestu, bude neúprosně napadána - a do jisté míry oprávněně - za to, že nemá mandát od veřejnosti.

Vím, že se labouristé snaží vytvořit si co největší odstup od katastrofy roku 2019, kdy spektakulárně prohráli volby. Ale politika Jeremyho Corbyna nebyla problémem. Byla vysoce populární, mnohem populárnější než Corbyn sám. Labouristy srazila ke dnu smrtící kombinace zuřivých útoků médií; sabotáže ze strany vlastního pravicového křídla; neschopnost strany rychle a účinně se vypořádat s krizí antisemitismu; nedůslednosti v otázce brexitu a konflikty a dysfunkce uvnitř Corbynova vlastního týmu.

Starmer nese dvě obrovské odpovědnosti. První je vyhrát volby. Druhou povinností je, aby toto vítězství mělo smysl, a to tím, že napraví tuto zemi a obnoví naši důvěru v politiku. Pokud se mu nepodaří zvládnout druhý úkol, obávám se, že optimistická, demokratická politika by už nikdy v našich životech nemusela povstat.

Podrobnosti v angličtině ZDE