Sladké tajemství vymizení politické imaginace

4. 9. 2023 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
30752
Česko prý potřebuje vizi budoucnosti, tvrdí vládní politici. Jen je potřeba ohlídat jednu drobnost: V naší růžové budoucnosti se nesmí vyskytnout nic skutečně nového, co by třeba mohlo někomu vadit.

Jako bychom tu měli dvě skupiny politiků: Jedna si v rámci populistické snahy zalíbit se za každou cenu vymyslí libovolný slib, který tipují jako potenciálně populární - i když ho třeba nikdo nikdy nedokáže uvést do praxe. Že tomu nerozumíte? Zajděte se zeptat do haly Martiny Sáblíkové...

A pak tady máme "tradiční" politiky, pro něž je základním rámcem imaginace česká realita zhruba mezi lety 1990-2010. Pokud si tedy představují nějakou budoucnost, vždy se tím či oním způsobem také vracejí do vybájeného "zlatého věku" porevolučního oposmluvního Palerma.

Přitom to vypadá, že ideologická svěrací kazajka našich postkomunistických konzervativců (nehledě na to, zda se sami hlásí k levici či pravici, jde o retroutopické konzervativce...) je dokonce ještě podstatně užší než ideologie, která kdysi zbyla husákovské normalizaci.

Normalizační společnost si cenzurami a autocenzurami zakázala úvahy o jakýchkoliv významnějších změnách sociálního a politického statu quo. V richtoidních technokratických vizích tedy zbyl prostor pouze pro depolitizovanou technologii coby poslední výhonek dějinného pohybu. Všechny sociální změny a priori nesly na sobě velké ideologické minus, kdežto technologické změny v principu směly obdržet jedině velké plus.

Ale ani taková pečlivě kastrovaná dějinnost už dnešním konzervativcům není po chuti. Technologie se dělí na tu tradiční a správnou, proti níž stavíme novotářskou a špatnou. Třídní základy matematiky hledat nepřestáváme. Lyže jsou správně pravicové, kdežto snowboard nepřijatelně levicový. Internet je podle Klause "infernetem". Údajně toužíme být moderní, ale nechceme tu žádné elektromobily, solární panely, tepelná čerpadla nebo "větrníky". Mládež se má učit makat na soustruhu, ne studovat jakési pochybné západní buržoazní pavědy. Zdá se, že ta "správná" moderna nezbytně musí pořádně hlučet a smrdět. Stylově se zřejmě zhlížíme ve steampunku.

***

Ville Lähde definoval dva možné významy termínu "polykrize" používaného mj. v oficiálních dokumentech OSN. Za prvé může jít o heuristický nástroj upozorňující, že si máme ve světě kolem nás všímat souběhu více krizí současně. Za druhé je "polykrize" slovem označujícím prostě dějinnou epochu, v níž právě žijeme - dobu, kdy dochází k bezprecedentní kombinaci řady krizí v rámci globalizovaného světa.

Pamětlivi odkazu Anthonyho Giddense či Ulricha Becka můžeme navíc ještě hovořit o "reflexivní polykrizi". Tímto výrazem bychom označili stav, v němž sama schopnost elit rozpoznat krize, reagovat na krize a nalézat úspěšné odpovědi umožňující další rozvoj se nachází v těžké (poly)krizi.

Je beze sporu, že případy sklerotizace elit lze dnes diagnostikovat stejně tak na vyspělém Západě, jako kdekoliv jinde. Nicméně specifická paralýza elit postkomunistických zemí s jejich neustálými pokusy oživovat vyprávění o tom, jak pouhým svržením komunismu již jednou provždy dosáhly země zaslíbené, posouvá problém naučené neschopnosti poradit si v krizích ještě o úroveň výše.

***

Podle mezinárodního průzkumu společnosti Natixis se důchodci v České republice mají nejlépe, jak se kdy měli - dokonce lépe, než v některých bohatších státech. Ale fakt, že takový stav nelze dlouhodobě udržet, podstatnou část z nich ani dost málo nezajímá.

Přitom velká část seniorů na penzi, o něž se strany perou nepřímo úměrně tomu, jak kašlou na příští generace, vlastně žádnou reálnou představu budoucnosti ani nepotřebuje.

Budoucnost, to je přece jen barevný obal, ve kterém jim až pod nos přinesou zítřejší koblihu.

3
Vytisknout
5251

Diskuse

Obsah vydání | 6. 9. 2023