Politický kýč není "běžným kýčem", aneb O secondhandové ideologii happy endu

21. 11. 2009 / Karel Dolejší

Karol Krpala, který celou diskusi o libereckém studentském představení probíhající na Britských listech zjednodušeně rozčlenil do dvou kategorií vysvětlení ("mohou za to studenti" a "může za to neznámá síla") má v mnohém pravdu, ale současně se také tváří, že jeho pohled na věc je originálnější a novější, než odpovídá skutečnosti. Opakování (jinde než v Krpalově textu nepoužité) fráze o "běžném kýči" v souvislosti s článkem o kýči politickém představuje dosti zásadní banalizaci toho, co je právě takovým odkazem ke zkoumání širších podmínek v pozadí zkoumaného jevu, po jakém sám volá. Autor se tedy fakticky halasně dobývá do otevřených dveří, jež odmítá vidět. Zrovna tak pro něj pohodlně ignoruje náběhy k diskusi o charakteru interpretace skutečnosti s pomocí primitivních černobílých symbolů, které se na BL v hned v několika příspěvcích rovněž objevily.

Pokud jde o širší podmíněnost faktu, že liberečtí gymnazisté uspořádali nechutně kýčovitou oslavu výročí 17. listopadu, nemusí jít ovšem výhradně o podmínky porevoluční a institucionální. Mnou zmiňovaná Rezkova studie není jakousi "politicky neutrální" estetickou studií s banálním vyzněním, jak čtenáři podprahově sugeruje Krpala, ale ukazuje na projevy kýčovitosti přítomné v samotném československém disidentském hnutí již dávno před Velkou listopadovou kapitalistickou revolucí (VLKR). A titulek "Kýč je na režimu nezávislý" pak radno čísti coby výraz nesouhlasu s tezí o "neznámé síle" způsobující přetrvávání vzorců myšlení a jednání z minulého režimu coby imaginární příčině sporné liberecké šaškárny. Není to totiž normalizační myšlení, které působí kýčovitost oslav výročí VLKR. Nikoliv nepodstatnou příčinou je zde již kýčovitost samotné disidentské tradice rozvinutá později do plné krásy v pravdoláskové humanitárněbombardovací ideologii, z níž se dnes můžeme "těšit".

Politický kýč v žádném případě nepředstavuje politicky neutrální, a už vůbec ne banální téma. Uchylování se ke kýči ve veřejné rozpravě znamená ve skutečnosti již aplikaci ideologické cenzury. Dojímání se nad dojetím před dvaceti lety odvádí pozornost od současných nedostatků, které jsou z aktuální skutečnosti soustavně symbolicky vyvrhovány a nálepkovány coby projevy minulosti k dnešku jakoby nepatřící ("komunistické" přežitky, hrozba "ruských agentů" odkazující ovšem symbolicky opět k minulému intervenování Moskvy, nikoliv k jejímu skutečnému aktuálně sílícímu vlivu na ekonomiku a zejména energetiku, jenž se na patřičných místech fakticky mlčky posvěcuje a schvaluje, atd.).

Úvahy o ideologické funkci politického kýče už nalezneme v několika předválečných studiích Záviše Kalandry. "Smysl pro kýč, to je touha po happy endu... touha po štěstí je věčná, kdežto happy end, zdá se, je teprve vynálezem naší doby... Antická tragédie měla svůj happy end v katarzi. Aristoteles udělal z tohoto 'očištění' jakousi těžko srozumitelnou teorii divadelní estetiky; proměnil tu totiž v estetickou funkci cosi, co mělo ve skutečnosti funkci mimoestetickou, ještě lépe nadestetickou... A náš smysl pro kýč - to je naše slabošská ochota vzít v tomto málo šťastném světě zavděk chvilkovou iluzí štěstí." (Happy end v různém vydání; Světozor, č. 5, 1937, str. 84-85).

Kýč, čili happy end coby klíčové narativní schéma - to je ve skutečnosti surogát křesťanského schématu spásy, v němž se postuluje definitivní naplnění času. Soteriologii kýče tvoří ideologické artefakty nejrůznějšího druhu a původu: Kalandra zkoumal lživý a překroucený sovětský velkofilm Car Petr Veliký, Rezek Havlovu Moc bezmocných, a někdo ještě jiný by zase mohl zkoumat třeba aktuální kýčovité sebeobelhávání skryté v "levičácké" snaze postavit proti zkorumpovanému výročí 17. listopadu alternativní heroizovaný symbol sovětského partyzána z občanské války v letech 1918-1920, jenž nás "doopravdy osvobodil". Schopnost lhát si do kapsy věru vůbec není produktem fungujícím až na bázi režimem posvěcené oficiální linie či institucionálního zázemí. Lidé často začínají obelhávat sebe i druhé dávno před tím, než se dostanou k moci a vytvoří nový režim. Z toho ale vyplývá, že i Krpalova výzva zkoumat současný režim postihuje celý složitý fenomén kýčovitých oslav VLKR ještě velmi zjednodušeně a neumožňuje dostat se k jádru věci neodstranitelnému dokonce ani odstraněním tohoto režimu.

Už dnes totiž někteří zadělávají na budoucí kýčovité a lživé oslavy příštích společenských převratů.

17. listopad | Oslava 17. listopadu na gymnáziu v Liberci
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 20.11. 2009