Konečně skutečně kulturní válka!

16. 5. 2024 / Matěj Metelec

V případě hádek o líbeznost soch Davida Černého, přijatelnost performance Kačy Olivové (a do jisté míry případnost Myslbekova krucifixu na chodbách AVU) se v žádném případě nejednalo o spory ve své podstatě politické. Vlastně jsme tu konečně měli kulturní válku, jejíž podstata byla skutečně kulturní! Šlo o to, jaká očekávání máme od umění, co si pod tímto slovem vlastně představujeme a kde leží jeho hranice – a co se nachází za nimi. Na jedné straně snad rutinní korporátní kýč, na druhé možná ohrožení mravní výchovy mládeže.

Jak už je však zvykem, debaty rychle sklouzly do přestřelek mezi nejasně definovanými, ale odhodlaně proti sobě stojícími tábory, které mohly být v různém poměru svobodomyslnými, boomery, prospěcháři, totalitáři, puritány a progresivisty. Občas to vypadalo, jako by se tyto dvě skupiny na sebe navzájem dívaly obráceným triedrem, a v onom zmenšení působily dojmem, že se jim jedná o to, to či ono moderní umění zakázat. Když zazní toto obvinění, většina nás zbystří a neváhá hned sáhnout po osvědčených paralelách, které známe díky nikdy neukončitelnému noření se do bažiny totalitarismu. Ano, všichni dobře víme, že nacisté pronásledovali Entartete kunst a v komunistických režimech zase nebylo místo pro umělecký „formalismus“, „intelektualismus“ a „maloburžoazní ‚inovace‘“, které se odklánějí od skutečného, lidového umění. 

Spíš, než tyto dva historicky významné extrémy, je v současném přístupu k modernímu umění možná ilustrativnější postoj spisovatele detektivek Rexe Stouta. Přestože Stout byl levicový liberál, který na jedné straně odmítal komunismus a na druhé byl v době mccarthismu sledován Hooverovou FBI, nezobrazivé umění u něj pochopení nenašlo. V románu U dveří zazněl zvonek (1965, česky 1969) nechává svého hrdinu Archie Goodwina pohrdavě konstatovat, že nefigurální malířství jsou prostě jen nesrozumitelné mazanice. 

Jakkoli je takový odsudek zkratkovitý a hloupý, je vcelku logický – takový byl totiž nejspíš názor Stoutových čtenářů, kteří se díky tomu mohli lépe identifikovat s postavou detektiva. Což bylo v dotyčném románu o to důležitější, že protihráčem Goodwina a Nero Wolfa byla samotná FBI. Není pochyb o tom, že tehdy běžný čtenář detektivek současné umění za takové považoval. A o moc jiné to nebude ani u toho dnešního. Umění se oddělilo od populární představy o kráse už v 19. století, a možná jediná kategorie, která spojuje nepoučenou recepci s tou poučenou, je zajímavost. 

Na celé věci je možná nejsmutnější, že ony tři volně spojené kauzy si získaly mnohem více pozornosti, než se umělcům dostává v případě, když upozorňují na tristní stav veřejného financování kultury. To přitom tvoří samotné podhoubí kulturního života. I ti umělci, kteří se dokážou svým uměním uspokojivě uživit sami (ať už si o jejich práci myslí kdokoli cokoli), jsou výhonky právě tohoto podhoubí, bez něhož by nebyli možní.