ROZHOVOR S JAMESEM NAUGHTONEM 1:

O české literatuře v Británii v devatenáctém století

11. 2. 2014 / Jan Čulík

Takže by se dalo říci, že myšlenka údajně starobylých, ale ve skutečnosti padělaných rukopisů vznikla ve Skotsku, přenesla se do střední Evropy a pak se zase vrátila do Edinburku?

Jiným romantickým falsifikátorem literárních textů byl ale Thomas Chatterton, a to byl Angličan. Macpherson byl jenom jedním ze zdrojů inspirace básnických padělatelů. Jiným zdrojem inspirace romantických falzifikátorů byla německá Píseň Niebelungů, ruský epos o princi Igorovi a staré srbské básně, což ovšem samozřejmě nebyly padělky.

Takže prvotní zájem o českou literaturu v Británii byl spojen s ohlasem údajně starobylé české lidové epiky.

Ano. A pak se vyskytla osobnost, která projevila o českou literaturu širší zájem. Jmenovala se John Bowring. Bowringova pozornost se ovšem také soustřeďovala na Rukopisy, protože jeho hlavním informátorem byl František Ladislav Čelakovský.

Bowring vydal nějakou antologii české poezie, viďte.

Je to dlouhá historie. Bowring byl nejprve kupcem. Plavil se po Baltském moři a dostal se až do Ruska. Tam, protože měl literární zájmy se začal zabývat ruskou literaturou a uveřejnil antologii ruské literatury. Pak se věnoval poezii ostatních Slovanů. Vydal antologii polské poezie, srbské poezie a maďarské poezie a začal se považovat za polyglota, který je schopen překládat ze všech evropských literatur.

A opravdu těmito všemi jazyky hovořil?

Ne, neznal je pořádně. Některou českou poezii přeložil z německých překladů, které mu poslal Čelakovský, například myslím některé Kollárovy sonety byly přeloženy z německé verze Časopisu českého muzea. Bowring také kolem roku 1828 uveřejnil pár článků o české poezii - v anglických časopisech Foreign Quarterly Review a Westminster Review. R. 1832 vydal svou českou antologii Wýbor z Básnictvi Českého. Cheskian Anthology. Když ale antologie vyšla, Bowring už začínal ztrácet zájem o slovanskou poezii. Začal se připravovat na kariéru diplomata - později působil na Dálném Východě.

Co ta antologie obsahovala?

Jak už jsem se zmínil, Bowring překládal Kollára a pak tam byly ukázky z české středověké literatury a autoři jako Šnajdr, "Jan za chrta dán". Byla to velice dobře sestavená antologie: materiál Bowringovi totiž vybrali Češi, hlavně Čelakovský. Taky obsahovala lidové písně. Zvlášť v úvodu bylo hodně chyb: Bowring si to nenechal od nikoho v Čechách zkontrolovat. Byl trochu zbrklý.

V jakém asi nákladu vyšla tahle první antologie české poezie v angličtině?

Příliš velký určitě nebyl. A kniha se asi moc neprodávala, jak se dovídáme z korespondendce. Bowring chtěl jisté množství výtisků poslat do Prahy.

Ale tam určitě tou dobou nikdo neuměl anglicky.

Mělo to být pro anglické návštěvníky Prahy.

Kdo byl dalším průkopníkem zájmu o českou literaturu v Anglii v devatenáctém století?

Pak se o českou literaturu začal zajímat Angličan jménem Albert Henry Wratislaw. Jeho dědeček prý pocházel z Čech nebo spíše z Moravy. Albert Henry Wratislaw vyučoval v jedné anglické internátní škole a honosil se tím, že mezi jeho předky byl údajně Václav Vratislav z Mitrovic. To ovšem nikdy nebylo potvrzeno. Jeho rodina se považovala za vzdálenou anglickou větev rodu Vratislavů. Albert Henry se naučil česky částečně z úcty ke svým českým předkům. Psal lidem do Čech dopisy česky, a ty dopisy se zachovaly. Je z nich vidět, že uměl česky velice dobře.

A co on vydal?

R. 1849 Wratislaw uveřejnil stručnou antologii soudobé české poezie: obsahovala verše od Hanky, Jablonského a podobných autorů. Zdaleka ale nebyla tak zajímavá jako Bowringova antologie. Wratislaw taky přeložil části Královédvorského rukopisu.

Ale kolem roku 1850 už tohle všechno asi v Čechách muselo být dost zastaralé?

To záleží na tom, koho máme na mysli. V Čechách Rukopisy tou dobou určitě ještě zastaralé nebyly. V polovině devatenáctého století Václav Hanka stále pokračoval ve vydávání mnohojazyčných edic rukopisů, to trvalo až do semdesátých let. Nepravost Rukopisů byla přece poprvé jaksi důrazně prokázána až v osmdesátých a devadesátých letech, a i pak hodně lidí dál věřilo, že Rukopisy jsou pravé. Takže Češi ve styku s Angličany zajímajícími se o českou literaturu by určitě i kolem r. 1850 stále Rukopisy doporučovali. Bezpochyby je doporučoval i Hanka, s nímž byl Albert Henry Wratislaw v korespondenčním styku. Doporučil by je býval i Palacký.

Zajímal se Wratislaw také o něco jiného než o českou poezii?

Wratislaw posléze studoval hlavně starší literaturu, protože ho zajímalo husitství a český protestantismus. Psal o Janu Husovi a v pozdějších letech života několikrát přednášel v Oxfordu o české středověké literatuře, zejména ze 14. století. Rozbíral Tomáše Štítného, Dalimila, Legendu o svatém Prokopu a další texty. Jsou to skutečně velice zajímavé přednášky. Vyšly knižně a po dlouhá léta byly pak jediným dosažitelným anglickým studijním materiálem o české středověké literatuře. Je to opravdu velice dobrá kniha. Obsahuje také překlady úryvků. Tenhle Albert Henry Wratislaw také identifikoval rukopis Dalimilovy kroniky, který je uložen na univerzitě v Cambridgi v Trinity College.

Takže Wratislaw se také o českou literaturu původně zajímal kvůli Rukopisům: hledal v ní starobylé pozůstatky eposu dávných Slovanů.

To bylo jen jedním jeho zájmem. Druhým jeho zájmem bylo náboženství, zajímal se o historii českého reformismu. Mimochodem, také přeložil známé Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, knihu o jeho cestě do Konstantinopole. Přeložil to velice dobře a překlad byl asi docela úspěšný.

Vyšel tiskem?

Vyšel r. 1862 a byl kladně recenzován v časopise Athenaeum. Z korespondence se dovídáme, že na překladu Wratislaw dokonce vydělal trochu peněz. Byl to zřejmě nejúspěšnější anglický překlad českého díla za celé devatenácté století, do té doby, než František hrabě Lützow přeložil r. 1901 Komenského Labyrint světa. Lützow mimochodem r. 1899 také vydal své anglicky psané Dějiny české literatury.

A jak se historie anglického zájmu o českou literaturu vyvíjela v devatenáctém století dál?

První univerzitní učitel slovanských jazyků a literatur na univerzitě v Oxfordu William Morfill přeložil jednu knihu o Husovi a uveřejnil článek o Vrchlickém a Sládkovi a jiných českých autorech. Také psal o slovenské literatuře, ale žádné literární texty sám nepřekládal. R. 1894 přeložili Václav Emanuel Mourek a jeho anglická žena Jane román od Šmilovského jménem Nebesa, ale ten úplně zapadl. Jiným zajímavým překladatelem z češtiny byl jistý Walter William Strickland. To byl aristokratický odpadlík. Pohádal se se šlechtickými příbuznými. Zajímal se o anarchismus a buddhismus. Později žil v zahraničí a dochoval se záznam korespondence britského ministerstva vnitra ze dvacátých let našeho století, v níž se uvažovalo, jestli je záhodno vůbec tohoto člověka pustit zpátky do Británie. Tou dobou byl ale Strickland už dost starý. Zemřel r. 1938 ve věku sedmaosmdesáti let na Jávě. Strickland vydal v minimálních nákladech několik vlastních překladů z češtiny, které bezpochyby sám i financoval. Nejprve přeložil dvě hry od Emanuela Bozděcha. Pak výbor z Hálkových Večerních písní a r. 1886 vydal i překlady několika Hálkových dosti vynikajících povídek a novel, jako například Poldík rumař. Strickland překládal většinou velice dobře. Přeložil také báseň Hanuman od Svatopluka Čecha.

A to tu Čechovu báseň přeložil do angličtiny ve verších?

Ve verších, a naprosto dokonale. Není ovšem jasné, kdo tyhle Stricklandovy překlady četl. V knihovnách se hledají velice obtížně. Později, ve dvacátém století, je Strickland vydával znovu, někdy víckrát. Strickland se také zajímal o lidovou slovesnost, a tak přeložil i Erbenovy Slovanské pohádky, které mimochodem přeložil i Henry Albert Wratislaw.

Celkem je možno shrnout, že i když během devatenáctého století vznikly překlady soudobých českých děl od Hálka, Čecha, Bozděcha, Šmilovského, vůbec se pokud vím nepřekládal Neruda ani Mácha. Od Erbena byly přeloženy pouze Svatební košile jako libreto Dvořákova oratoria. Dvořák byl v té době v Anglii neobyčejně úspěšným skladatelem. Tyto překlady však v britském literárním povědomí nezanechaly v podstatě vůbec žádnou stopu.

Kdyby tyto překlady četl dnešní čtenář, byly by mu vůbec dnes ještě přístupné?

Stricklandovy překlady se dodnes čtou velice dobře. A Lützowův překlad Labyrintu světa z r. 1901 by mohl být dnes klidně vydán znovu. Totéž platí o Wratislawově překladu Příhod Václava Vratislava z Mitrovic.

To co se z české literatury v devatenáctém století v Anglii překládalo, ovšem zdaleka nebylo typické, alespoň snad z dnešního hlediska. Bylo tomu tak proto, že tyto překlady byly zcela okrajové a náhodné? Proč se například nepřekládal Mácha?

Když v  Anglii v r. 1846 pobýval Josef Václav Frič, navštívil Johna Bowringa a  snažil se ho přesvědčit, aby překládal Máchu. Ale nic z toho nebylo. Otázkou taky je, kdy začal být Mácha i v Čechách považován za významného autora.

Za májovců, ne?

Pro ně jistě byl důležitým básníkem, ale pro širší čtenářský okruh určitě zaujal místo výjimečné básnické osobnosti až mnohem později. Mě ze začátku překvapilo, jak málo se angličtí překladatelé v devatenáctém století zajímali o Máchu. Plánoval se překlad Zeyerova Jana Maria Plojhara, ale z toho taky nebylo nic. Za celé 19. století nebyl žádný rozsáhlejší český román přeložen do angličtiny.

Pokračování rozhovoru Jana Čulíka s Jamesem Naughtonem si poslechnete v příštím vydání pořadu Slovo a svět.