"Lepší lidé" a "horší lidé"

11. 6. 2010 / Ivo Šebestík

Jedním z nejspornějších výdobytků civilizace je, že se nám podařilo ukrýt tolik nehezkých lidských vlastností za "kulturní" masky, že je třeba hodně odvážného rozhodnutí podívat se, co se skutečně za nimi skrývá.

Kromě několika regulérních bláznů si na veřejnosti nikdo na celém světě neodváží tvrdit sám o sobě, že je lepším člověkem než některý jeho bližní. Někteří umělci občas propadají nadměrné pýše, jako třeba Alexandr Skrjabin nebo Gertruda Steinová, a ve slabé chvilce vypustí z úst nadšená slova chvály o vlastním talentu a genialitě. Ostatně, už umírající Nero si, podle legendy, myslel, že v něm hyne génius. Ale tohle všechno jsou spíše anekdoty, jimiž si můžeme pocukrovat hluboce zakořeněnou a fatálně neodvratnou realitu, která po celé dějiny spolehlivě brzdí jakýkoliv pokrok v oblasti budování sociálně spravedlivé společnosti.

V době, kdy se ve starých řeckých městských státech začala prosazovat demokracie a vláda zákonů, stejně houževnatě sílila opozice. Francouzský historik a znalec politických dějin Evropy, Philippe Nemo, tuto opozici označil za aristokratickou reakci (la réaction aristocratique). Významným představitelem tohoto myšlenkového proudu byl jistý Théognis z Megary, muž, kterého demokratická strana vyhnala z obce, tedy ostrakizovala. Svou hořkost vůči lidu tento Théognis vtělil do poetické formy elegií. V nich například tvrdil, že "existuje úzká vazba mezi kvalitou člověka, urozeností a dobrou výchovou". Naproti tomu lid byl pro něj principiálně špatný. Théognis odsuzoval nejenom chudinu, ale i střední vrstvy a neměl rád povýšence, kteří se dostávali do "lepší" společnosti sňatky nebo nějakým jiným "neurozeným" způsobem. Přibližně o století později se k tomuto názoru přiklonil i básník Pindaros.

Antika jako počátek evropské vzdělanosti si ještě nepotrpěla na pokrytectví, a tak pokrytectvím svázaný a na eufemismy zvyklý člověk moderní doby může občas zažít lehký kulturní šok i při četbě takového Platóna, apologeta totalitarismu, nepřítele demokracie a básníků, ovšem jinak největšího myslitele všech dob.

Důvěřivý čtenář novin a vděčný pozorovatel televizní obrazovky si ovšem pomyslí, že takovéto barbarské časy má přinejmenším Evropa už dávno za sebou. Vždyť zde mezitím přišlo křesťanství se svou láskou k bližnímu a rovností před Bohem. A též se ráčila dostavit forma právního státu, v němž se prosadily zákony, veřejný prostor ovládly byrokracie, politické strany a média. Velice se zkvalitnilo vzdělání, které dokonce zlidovělo. Aristokracie se ve většině zemí stala jen maličkou brožičkou, jakousi zlatou sponou na kravatě, takže pojmy jako "urozenost" jsou dnes každému k smíchu.

Ano, jen se smějme, neboť naše oči jsou už dávno slepé a svět kolem nás tak okoukaný, že jej vlastně nevnímáme ostře a kriticky. Svět je nuda! Ve skutečnosti je snaha oddělovat se od masy průměrných a podprůměrných lidí asi nejsilnějším hybatelem všeho, co se ve společnosti děje. Parlamenty přijímají stále nové a nové zákony na podporu vlády práva a snaží se aplikovat alespoň některé prvky demokracie. Média hýří optimismem o svobodě, politické strany (všechny bez ohledu na spektrální příslušnost) chtějí jenom to nejlepší pro lid. Přesto všechno toto nedokáže -- a ani nechce -- omezit obrovskou energii, s níž se lidé snaží uniknout z masy, která je bezejmenná, zranitelná a trpící všemi riziky i otřesy, ke kterým v jejím prostředí dochází.

Obvykle máme za to, že lidé touží po moci a po bohatství, a všechno ostatní je jen průvodním jevem moci a zbohatnutí. Ve skutečnosti je to ale naopak. Skutečným cílem je vydělení se z masy trpících a zranitelných, únik z podpalubí, které jde v případě katastrofy první ke dnu. Moc a bohatství jsou jen prostředkem k tomuto cíli. Společenské povznesení -- Moc -- Bohatství představují skutečnou svatou trojici na věky věků. Z ní pramení všechen nelítostný souboj, ke kterému denně dochází na všech frontách, a kterému se dnes říká téměř s láskou soutěživost, konkurence, trh.

Na nejspodnějších stupíncích má tento souboj směšnou a truchlivou podobu pracovní subordinace, v níž vidíme urputnou snahu titěrných panáčků prosadit se na úkor svých podřízených. Ve vysokých patrech je pak činěn pokus o skutečnou urozenost. Théognis z Megary se vyjádřil způsobem, který je dnes nepřípustný. To ale nic nemění na tom, že oč méně je možné, aby se ctižádostivec prohlásil transparentně za "urozeného", o to více se tak skutečně cítí nebo cítit chce. Aristokratická reakce proti demokracii a vládě zákonů trvá od těch časů až do dnešních dnů, ačkoliv dávno nemusí a většinou ani nejde o šlechtu rodem.

Snaha vyhnat korunu svého stromu co nejvíce do výšky, aby odtud bylo možno hledět na své okolí pěkně svrchu, je utajeným principem, který existuje univerzálně a torpéduje většinu pokusů nastolit rovnost. Starořečtí nepřátelé demokracie měli za to, že společnost má být uspořádána do několika vrstev, které jsou nepropustně odděleny. Na Olympu má dlít a hodovat aristokracie a dole se má plahočit lid splývající s otroky. Pro Olymp neplatí zákony, pro lid platí karabáč. Jsem si jist, že v hypnóze by tuto tezi podepsal nejméně každý druhý "demokratický" politik.

Pokud civilizace vůbec dosáhla nějakého pokroku v tomto uvažování, pak jen pokud jde o nepropustnost vrstev. V tom ohledu jsme se povznesli vysoko nad Théognida a jeho kolegy, neboť jsme pochopili, že odříznout Olymp jednou provždy od Podsvětí by podvázalo tvořivé síly společnosti a s kapitalismem by byl amen. I lkající duše z Podsvětí přece touží uniknout. V moderním světě znamená únik z Podsvětí v podstatě vymanit se ze subordinace na pracovišti a zbavit se permanentního strachu ze ztráty zaměstnání, které vždy vede k chudobě, rozkladu a stresu. Uniknout z masy lidí, kteří si v žádné společnosti nemohou koupit dostatečnou právní jistotu a bezpečí, je stejně cenné jako zbavit se vůbec obtížné přítomnosti málo úspěšných jedinců. Být na Olympu znamená nepotkávat se s nimi v hypermarketech, netlačit se s nimi v městské hromadné dopravě, nenechat do sebe vrážet na chodníku, a podobně.

Žádný politik, žádný podnikatel, ani žádný vrcholový manažer si nedovolí říci, že k hlavním motivům, kvůli kterým se pouští do nebezpečných rizik svého povolání, patří právě snaha nemít nic společného s těmi, které zanechává dole. Nechce se k nim znát a dříve či později -- pokud není výjimečně dobrým charakterem -- začne lidmi pohrdat. Jak elitářství smířit s demokracií? Je to vůbec možné?

Tohle skryté pohrdání je ve skutečnosti dobře patrné. Maska sedí hodně špatně. Zejména levicoví lídři by si měli položit otázku, zda jim nebere důvěru u voličů právě jejich špatně skrývané pohrdání lidmi, k nimž se politicky hlásí a od nichž odvozují legitimitu své existence. Pravicoví lídři to mají mnohem jednodušší. Od nich nikdo (s výjimkou českých středoškoláků) neočekává nějakou lidumilnost. Pravicovým i levicovým vůdcům jde v zásadě o totéž. Mít osobně co nejméně příležitostí žít stejně špatně jako většina ostatních lidí. Když dojde na lámání chleba, tak se k tomu pravicový politik může v podstatě i přiznat. Levicový ani na mučidlech.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 11.6. 2010