Ekonomická recese z roku 2008, která je široce uznávána za nejvážnější recesi po roce 1929, byla na levici různě interpretována v tom ohledu, zda ji kapitál vlastně může nebo nemůže překonat obnovou omezení, která přijal (ve Spojených státech) během 30. let (některá z těchto omezení byla sociálně progresívní). V té míře, v níž je tato náprava považována za možnou, je krize nahlížena coby podkopávající pouze neoliberální agendu a nikoliv samotný kapitalismus. V tom případě bychom patrně byli svědky opětovného návratu do období větší vládní regulace (včetně větší vnímavosti vůči omezeným požadavkům dělnické třídy).

Co však cyklické vůbec není - a co tuto krizi od krize 30. let nejostřeji odlišuje - je perpektiva zhoršující se environmentální devastace. Vláda kapitálu se nyní ocitla ve zmatku nejen kvůli finančnímu chaosu, ale také kvůli úbytku a poruchám přírodní infrastruktury, jež slouží nejen potřebám přežití lidského druhu, ale také zvláštním požadavkům kapitalistické vládnoucí třídy. Bezprostřední základy obav vládnoucí třídy se objevují kolem několika hlavních os: (a) rostoucí ceny surovin a energií; (b) ztráty v důsledku katastrofálních klimatických událostí a (c) masová dezorganizace, nespokojenost obyvatelstva a případné sociální otřesy.

Je to tato sada obav, co pohání politickou agendu "zeleného kapitalismu". I když mezi různými zelenými agendami existují zřejmé konvergentní body, nakonec se vyjasňuje, že jakákoliv fúze mezi agendou, jež je neústupně kapitalistická, a tou, která klade důraz na zelený rozměr, je nemožné. Nepochybně je urgentně třeba přijmout některé proekologické kroky, nehledě na to, kdo je prosazuje. Výslednému dilematu musí levice čelit bez odkladu, jelikož jde o integrální krok při vypracování jakékoliv možné radikálnější dlouhodobé strategie.

Agenda "zeleného kapitalismu"

Na pojmové úrovni je zřejmé, že "zelený kapitalismus" usiluje o spojení dvou antagonistických představ. Být zelený znamená upřednostňovat zdraví ekosféry, včetně všeho, co to znamená v oblasti omezení skleníkových plynů a ochrany biodiverzity. Naproti tomu prosazovat kapitalismus rovná se podporovat růst a akumulaci, zacházet s pracovní silou a přírodním prostředím jako s pouhými vstupy.

Kapitálu nicméně nejsou protiklady nijak cizí. Stejně jako hledá rovnováhu mezi expanzí trhu a omezením mezd, musí také hledat rovnováhu mezi trvalým růstem a uchováním základních podmínek přežití. Navzdory konečné neslučitelnosti těchto dvou cílů musí tedy kapitál do jisté míry sledovat oba současně. Ačkoliv zelený kapitalismus je oxymoron, nepochybně současně s tím představuje i politický cíl. Jeho proponenti se tedy nacházejí v trvalém boji na dvě fronty, na jedné straně s nejvíce krátkozrakými obhájci kapitalismu a na druhé proti požadavkům ohledně ekologicky založené proměny výroby a spotřeby.

Vize zeleného kapitalismu je někdy spojována s malými podniky, jež mohou přímo aplikovat zelená kritéria, například použitím obnovitelných zdrojů energie, odstraněním toxických chemikálií, opravením nebo recyklováním použitých produktů a minimalizováním přepravy na dlouhé vzdálenosti v případě dodavatelů i prodejů. Avšak rozsah těchto praktik je patrně vážně omezen tržními tlaky. Aspekt lokální soběstačnosti lze nejhojněji nalézt v potravinářském sektoru, zejména na zemědělském trhu, který v posledních letech v průmyslových zemích zaznamenává znatelné oživení. To ale odpovídá spíše tomu, čemu Marx říkal "prostá zbožní výroba", než kapitalistickému podnikání. Agropodniky tomu přenechávají zbytkový prostor, ale současně to podvracejí ekonomikou rozsahu podporovanou technologiemi konzervace a skladování potravin; politickým vlivem, jehož výsledkem jsou dotace; a spoléháním na typickou migrantskou pracovní sílu, která dostává menší než subsistenční mzdy. Vzhledem k výsledným rozdílům v ceně (stejně jako k potížím s dostupností) patronát nad farmářskými trhy patrně zůstane primárně politickou volbou, dokud pro odstranění umělých kompetitivních výhod potravinářsko-průmyslového komplexu nebude podniknuto mnohem více.

Když se nyní zaměříme na dominantní korporátní sektor, zjistíme, že agenda zeleného kapitalismu je vyjadřována částečně samotnými podniky, částečně průmyslovými asociacemi a částečně vládou. Pokud jde o samotné korporace, "zelené" praktiky nabývají v zásadě tří forem: (1) úspory energie a další opatření snižující náklady, které jsou pro ně v každém případě výhodné; (2) souhlas s jakýmikoliv regulacemi vynucovanými vládou, v níž normálně mají velký vliv; (3) co je nejdůležitější, public relations (PR). Průmyslové asociace aspekt PR dále zesilují a hrají na světové scéně zvlášť vitální roli, když se snaží ustavit společná očekávání tvořící pozadí mezinárodních dohod. Ve velkém rozsahu pracovaly na ovlivnění Rozvojového programu OSN a vedou také rozsáhlé lobbyistické kampaně za účelem stanovení parametrů vyjednávání pro opakované Summity Země (Rio de Janeiro 1992, Kjóto 1997, Johannesburg 2002, Kodaň 2009). Tak v průběhu konference v Riu vznikla Obchodní rada pro udržitelný rozvoj, která ve svých stanovách vyhlašuje, že "ekonomický růst poskytuje podmínky, za nichž lze nejlépe zajistit ochranu prostředí".

Pod vlivem této instituce bylo monitorování globálních environmentálních opatření svěřeno Světové bance, která v následující dekádě paradoxně investovala více než patnáctinásobně více do projektů využívajících fosilní paliva než do projektů zaměřených na obnovitelnou energii. Kjótská konference o pět let později předložila podobná kritéria, když uchovala obchodování s emisemi coby primární strategii boje s globálním oteplováním. Praxe označovaná jako "cap and trade" se stala ústředním bodem vládních návrhů ve Spojených státech. Předpokládá přístup ke korporátní politice založený na pobídkách, při němž se podniky podílejí na trhu s emisními povolenkami. Nicméně v důsledku politického vlivu korporací může být počáteční cena povolenek rovna nule. Současně s tím je nejvážnějším průmyslovým znečišťovatelům povoleno "kompenzovat" škody jinde (například placením programů opětovného zalesňování) místo toho, aby emise přímo snižovali.

Stručně řečeno, všechny korporátní příspěvky do environmentální debaty vycházejí z předpokladu, že základními nástroji odpovědi na ekologickou krizi jsou technologie a trh. Technologická náprava byla konstantou kapitalistického rozvoje. Zpočátku se zaměřovala na maximalizaci produktivity práce, ale nepřetržitě je obohacována o stále zázračnější aplikace, zejména v oblastech komunikace a genetického inženýrství. Nekonečné šíření inovací - charakteristický znak pozdního kapitalismu - vede skrze percepci veřejností k víře v myšlenku, že neexistuje výzva, již by technologie nedokázala překonat. Nevyjádřeným předpokladem takových tvrzení je, že výběr jakékoliv technologie bude nadále odrážet korporátní zájmy, které zase zohledňují cíle skrytě obsažené v tržním soutěžení, mezi jinými maximalizaci zisku, růst a akumulaci. Zatímco zelené technologie - například obnovitelné zdroje energie - mohou do jisté míry získat korporátní zájem (především díky sociálnímu a politickému tlaku), nic menšího než přemístění centra základního ekonomického rozhodování některým korporacím nezabrání, aby pokračovaly v provozování stávajících (nezelených) výrobních metod. Nicméně potud, pokud musejí samy sebe předvádět v zeleném hávu, nebudou váhat se zkreslováním otázek, o něž tu jde, a vzývat technologická "řešení", jež mají jen malou šanci být úspěšně aplikována.

Objasňující a ekonomicky důležitou ilustrací této dynamiky je obhajoba takzvaného "čistého uhlí". Především, většina PR úsilí uhelného průmyslu se zaměřuje na odstranění specifických nečistot (jako síry a pevných částic) z emisí uvolňovaných při spalování uhlí, přičemž se přehlíží ten největší problém: Samotný proces hoření a následný růst atmosférických koncentrací oxidu uhličitého. Když tento nevyhnutelný "závěr" nemůže být již dále ignorován, průmysl, který si nepřeje být omezován takovými mírnými překážkami jako uhlíková daň, bude tvrdit, tak jako hlavní výkonný úředník Arch Coal Inc. Steven Leer, že "vhodnou technologií pro stabilizaci koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře je zachycování a skladování oxidu uhličitého. Není jiná možnost." Nicméně tato technologie je nevyzkoušená, s možnými problémy nikoliv nepodobnými jakémukoliv toxickému vedlejšímu produktu, s nímž je třeba zacházet ve velmi značných množstvích. Zatímco je možné izolovat emise oxidu uhličitého a čerpat plyn do vzdálených úložišť (ať už podzemních nebo snad podmořských), potenciální zpětný účinek těchto činností, pokud překročí určitý rozsah, je nejistý, nespočítatelný, a možná katastrofický.

Vhodnost přechodu k určitým nevyčerpatelným nebo obnovitelným zdrojům energie je zřejmá. Nicméně již není tak široce uznáváno, že také tyto zdroje mají své náklady - za instalaci, sběr, údržbu a rozvod - že tedy žádný z nich, navzdory tomu, jakým nadbytkem se vyznačuje jejich výskyt v přírodě, nemůže nabídnout neomezený přístup k dodávkám energie. Některé z alternativních zdrojů, jako vodík nebo biomasa, samy vyžadují značné, pokud ne přímo prohibitivní energetické vstupy.

Biomasa (spalování biologického materiálu jako paliva) také ohrožuje výměru půdy dostupnou pro pěstování potravin. Vodík znamená nebezpečí úniku a vzestupu do stratosféry, kde může ničit ozónosféru. Geotermální energie může v některých regionech znamenat riziko vyvolání seismických poruch; navíc mohou vzniknout vysoké náklady spojené s hlubkou příslušných vrtů, a objevivší se teplo může různými cestami unikat. Větrná energie, navzdory jasnému pozitivnímu potenciálu, je omezena požadavky na materiál a prostor, stejně jako na mnoha místech nepravidelností svého zdroje. Přílivové síly jsou mnohem plynulejší než větrná energie, ale kromě vysokých instalačních nákladů souvisejících zábran či podvodních turbín stejně jako větrné turbíny, i jejich energetické využití představuje pro místní nebo migrující volně žijící živočichy jistá nebezpečí. A nakonec solární energie, která je mimořádně slibná v přímých lokalizovaných aplikacích, avšak v případě výroby energie ve velkém měřítku by znamenala riziko střetu s jinými požadavky na využití prostoru. Podobně sluneční kolektory umístěné v jinak nevyužívaných pouštních oblastech, jejichž zbavování prachu by na těchto místech vyžadovalo přepravu velkého množství vody na značné vzdálenosti...

Výsledkem všech zmíněných úvah je, že otázka, jak pokrýt nyní rostoucí světovou poptávku po energii bez pokračujícího regresu k fosilním palivům produkujícím oxid uhličitý - k uhlí, ropě a zemnímu plynu - dosud ještě nebyla vyřešena. S ohledem na problémy spojené se všemi alternativními zdroji energie se zdá, že je třeba provést radikální a důkladné přehodnocení poptávkové stránky této rovnice. Toto je podstatou socialistické odpovědi: I když podporuje využití různých bezpečných energetických alternativ, je s to přijmout skutečnost, že tyto alternativy jsou nakonec ve své celkové energetické kapacitě omezeny, a tedy že světovou agregátní spotřebu energie je skutečně třeba snížit. Jakmile to pochopíme, můžeme se soustředit na vzájemně propojené otázky typu jak identifikovat a prioritizovat skutečné potřeby, a jak odpovídajícím způsobem reorganizovat společnost, aby každému zajišťovala tělesnou i duševní pohodu. Toto je za obzorem kapitalistického myšlení, ať už je jeho povědomí o environmentálním nebezpečí na jakékoliv úrovni.

(Další pokračování překladu přineseme za týden.)

Celý článek v angličtině: ZDE