24. 2. 2010
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
24. 2. 2010

Proč českým médiím chybí novinářské osobnosti?

Naše střední a starší generace má představu o novinářích a žurnalistice pořád ještě lehounce podbarvenu tradičním obrázkem dobrého a poctivého řemesla nacházejícího se někde v předpokoji literární tvorby. Důstojní pánové u psacích stolů, pod rozžatými lampičkami a s dýmkami v ústech rychle a pouhým perem dopisují svůj fejeton. Kolem nich pobíhají poslíčci s čerstvými obtahy novinových stran a posledními rukopisy, se kterými za okamžik poběží za sazeči, z nichž u rámusících linotypů teče pot. A nad tím vším bdí přísné oko pana šéfredaktora, úctyhodné osobnosti, jejíž slovo platí, jak by bylo vytesáno do kamene.

Tento článek byl původně publikován neúplný, autorovi i čtenářům se omlouváme.

Starý svět je dávno pryč a novinářské řemeslo se změnilo k nepoznání. Čas odvál nejenom bojovnou angažovanou žurnalistiku Swifta, Havlíčka-Borovského, Bělinského, Gogola, Heineho nebo Marxe, ale i analytickou, intelektuální, vybroušenou, ale stále ještě také angažovanou novinařinu Peroutky, Sartra, Camuse a dalších osobností, které jako mocné svorníky spojovaly žurnalistiku s literární tvorbou a filozofií.

Současnost nevyžaduje od intelektuálů žádnou angažovanost. Toto slovo se má za zdiskreditované. Na Východě i na Západě. Nikdo nechce mít nic společného s jakýmkoliv bojem za nějaké vyšší ideály, neboť se všeobecně soudí, že ideály jsou k smíchu. Nemají žádnou tržní hodnotu, nedají se směnit, nedají se svrhnout v podobě bomb, jsou zkrátka k ničemu. Soudobí spisovatelé odmítají angažovanost jako tyfus nebo lepru. Jde jim prý o dílo, ne o politiku. Jsou odpovědni jen za to, co a jak píší, ne zda svým psaním posunou vývoj k lepšímu a ochrání morálku.

A stejně tak i novináři. Ti se většinově skrývají (pro změnu) za takzvanou objektivitu. Jsou pouhými zprostředkovateli (médii), ne bojovníky za ideály. A tak není divu, že média přestala být tribunou idejí, a tím přestala kolem sebe soustřeďovat osobnosti, které ideje mají, a které by byly ochotny, a hlavně schopny, je prostřednictvím médií šířit dál. Kdyby ovšem noviny, časopisy, televize, rádia a jiné sdělovací prostředky o to stály.

Někdy o to stojí, ale v hlavním proudu velmi málo. Média tedy přestávají kolem sebe soustřeďovat osobnosti, jejichž myšlenky by bylo prospěšné sdělovat širší veřejnosti. Osobnosti tenhle fakt záhy pochopí a přestanou se snažit se sdělovacími prostředky navazovat kontakt. Tím vyklízejí prostor pro četné figurky, dobrodruhy, polovzdělance, ztřeštěnce a pomatence, kteří pak berou redakce médií útokem a nabízejí místo myšlenek obehraná klišé, bláboly, recepty a horoskopy. Všechno, pochopitelně, napsáno v pokleslém stylu.

Sestup redakcí z intelektuálního Olympu, na kterém ještě zůstaly dým z Bassovy dýmky a smutný úsměv Karla Poláčka, nezbytně provázejí změny uvnitř. Noviny a časopisy se přestaly chápat jako něco zvláštního a pokorně přijaly charakteristiku i osud běžného produktu. V současných vydavatelských a nakladatelských domech se toto slovo docela běžně používá na poradách managementu. Produkt patří na trh. Musí se na trhu chovat tak, aby uspěl v konkurenci. Musí se tedy prodávat. Aby jej bylo možno prodávat, musí vypadat tak, aby si ho chtělo a mohlo koupit co nejvíce spotřebitelů. Zboží, které je takto definováno, nemůže plýtvat energií, aby plnilo ještě nějaké společenské role. Kdo produkuje současné noviny (a platí to i pro ostatní média), by si musel připadat jako mecenáš, kdyby do svých podnikatelských úvah chtěl zahrnout ještě tak ztrátovou věc, jakou je služba národu, pravdě, budoucnosti, morálce, pokroku, a podobně.

Když někdo vyrábí sušenky, tak také nemůže myslet na to, aby výrobek jejich konzumenta posunul na kulturním a civilizačním žebříčku výš. Sušenky mají chutnat, aby je konzument kupoval. Nic víc a nic míň.

Stejně tak noviny, časopisy nebo to, co vysílají televize a rádia. I tyto produkty jsou podávány kvůli spotřebě, a ne jako lék na civilizační choroby. Je-li publikum většinově nenáročné, pak noviny a další média získají podobu produktů, které zachutnají nenáročnému konzumentu. V žádném případě si nekladou za cíl zvyšovat nároky spotřebitele a nějak jej kultivovat. Než by jej vyšlechtila, mohlo by se stát, že sama mezitím zmizí z trhu a budou nahrazena tím, kdo se kultivací čtenáře, diváka a posluchače nezabýval.

Z tohoto pohledu vyhlíží jakékoliv úsilí o zlepšení kvality českých médií (nejenom českých) jako směšné. Je pochopitelné, že propadá-li žurnalistika přes spoustu pater až někam na úroveň rychle se kazícího salámu, že se tento jev musí promítnout také do novinářské kvality lidí, kteří tento „salám“ cpou do střívek.

Pokud redakce opustili (spíš byli vyhnáni nezájmem a nízkými honoráři) kvalitní autoři a dopisovatelé, paralelně vedle toho byl započat i proces nahrazování drahých a rozmarných odborných specialistů uvnitř novou generací mladých všestranných googlových kompilátorů. Nic proti tomuto a jiným internetovým vyhledávačům. Jsou geniální a velice užitečné. Jenže pro redakce sdělovacích prostředků znamenají tak trochu danajský dar. Ovšem, jak se to vezme. Pro manažery sdělovacích prostředků jsou nové technické vymoženosti naopak k nezaplacení. Dovolují obejít se bez novinářských osobností, což je věc, která manažerům imponuje. Proč?

Vyplývá to ze struktury vedení sdělovacích prostředků, které je co do filozofie prakticky totožné s každým průmyslovým podnikem. Management sdělovacích prostředků tvoří lidé, kteří nesou odpovědnost před majiteli či zřizovateli za úspěch produktu na trhu. Tito manažeři mohou klidně přijít do televize nebo do novin z jakéhokoliv jiného resortu, třeba z dopravy nebo ze správy lesů. A také se to děje. To samo o sobě by nemuselo být neštěstím, neboť člověk může zahořet vášní v každém věku a není řečeno, že si třeba bývalý ekonom v mlékárnách nemůže zamilovat noviny, ve kterých nyní působí jako šéf odbytu (a naopak). Kámen úrazu je spíš v tom, že globální nahlížení na svět má za následek, že se v produkt změnilo úplně vše, nejenom sdělovací prostředky.

V našem světě se stává produktem i samotný člověk. Zdá se, že například absolventi škol budou co nevidět opouštět školní „výrobní linky“ v úhledném obalu, s pětijazyčným návodem k použití a certifikátem, na kterém bude uveden i číselný kód s tržní cenou produktu. Jeden výrobek k nerozeznání od druhého. Ovšem, před použitím zatřepat!

Skutečnost, že vrcholová vedení sdělovacích prostředků tvoří převážně lidé, kteří uvažují manažersky, podnikatelsky a ekonomicky, nikoliv novinářsky, má za následek, že majitelé a zřizovatelé médií upřednostní podobný typ člověka také v pozici šéfredaktora. Šéfredaktoři už dávno nejsou nejlepšími a nejzkušenějšími redaktory, jejichž srdce bije žurnalisticky, ale spíše zvláštní variantou manažerů, v podstatě jen nasměrovaných na redakční prostředí. Velice často jsou to dokonce lidé, kterým novinařina vůbec nejde a nesedí. Nemají žádné renomé mimo samotný okruh svého média a setkat se lze s nimi pouze při společenských příležitostech jejich města nebo na tenisovém kurtu.

Většinou se bojí o místo, a tak bez protestu slouží jako pouhé kontaktní osoby mezi majiteli, a nejvýše postavenými manažery a redaktory. Skutečnost, že sami nejsou vyhraněnými novinářskými individualitami, jim vydatně pomáhá tuhle nedůstojnou pozici zvládat. Majitelé a zřizovatelé si navíc dávají záležet na tom, aby šéfredaktoři byli dostatečně zaměstnáni oblíbenou vnitropodnikovou hrou, která se překvapivě dobře rozvíjí právě v nejvyšších patrech těchto institucí.

Je to hra na vysokou manažerskou úroveň, která obnáší stovky hodin vysezených na poradách během prezentací kolegů. Pochopitelně za přítomnosti nejmodernější techniky. V každém podniku se najdou fandové pro tento sport. Milují porady kolem kulatých a oválných stolů, s konvicemi horké kávy a minerálkami, na které chodí se svými notebooky. A z nich pak promítají na plátno grafy, tabulky, čísla, diagramy a křivky. Diskutují a světelným paprskem na dálku opisují vášnivé kruhy kolem každého čísélka. Ročníky, které si ještě pamatují neplodné schůze za minulého režimu, mohou s nostalgií vzpomínat, neboť jev nejenom nezmizel, ale úděsným způsobem nabobtnal, jsa opřen o nejmodernější technologie.

Pro řadu manažerů je tohle jejich jediná práce. Otázkou je, proč takové plýtvání časem, energií a prostředky trpí majitelé a zřizovatelé? Osobně se domnívám, že proto, neboť pseudočinnost odvádí pozornost lidí od přemýšlení. Zaměstnává je a činí z nich strojky, jaké lze natáhnout jediným klíčem. Není divu, že většina manažerů se sobě podobá jako vejce vejci. Stejná práce, stejné oblečení, stejné účesy, stejná auta a stejná zábava po práci.

Jestliže šéfredaktor redakce dosáhne podobných kvalit jako jeho manažerské okolí, automaticky přestává být novinářem v původním smyslu toho slova. Úpadek novinářských kvalit šéfredaktorů má pak své následky. Tito lidé si samozřejmě uvědomují vlastní profesní nedostatečnost a není pro ně příjemné, pokud jsou mezi jejich podřízenými osobnosti, které je na novinářském poli převyšují. Proto se tito šéfredaktoři raději obklopují redaktory, na které svou vlastní úrovní stačí. A ještě raději dávají příležitost mladým a začínajícím. Vypadá to populárně, ale skutečný důvod, pro který vídáme stále mladší a nezkušenější redaktory (redaktorky), jak nás informují o složitých příčinách válečných konfliktů či o vládních krizích, spočívá jinde.

Nic proti mladým talentům, ale talent není to, co redakční managementy u elévů hledají. Chtějí lidi, kteří ještě nemají zformulované postoje, chybí jim životní zkušenosti a jsou nadšení, že mohou pracovat v mainstreamovém médiu, a třeba i ukazovat obličej na kameru. Navíc je netřeba mnoho platit, kdykoliv se dají seřvat, donutit k pláči nebo vyměnit. Jsou pružní a za pomoci internetového vyhledávače udělají jakékoliv téma, aniž by mu rozuměli. Přijímají současný svět, jako by byl jediný možný. Žádná alternativa je nenapadá. Nemají potřebu bojovat o nic obecného a vyššího, jen sami za sebe a své místo v redakci. Jsou soutěživí, ale směrem nahoru si netroufají. Vyrůstají v dravém prostředí, ve kterém se moc nehraje na kolegialitu a na soucit se slabším. Prostě samé ideální vlastnosti pro vedení podniku ve sféře, kdy je všechno a každý z nás jen výrobkem.

Naproti tomu zkušený redaktor, který má věci promyšlené, může pro vedení redakce a média představovat problém. Může mít vlastní názor jak na produkt, tak i na manažerské záležitosti. Může manažerem z duše pohrdat. A tohle nemají ve vedení zapotřebí. Takže čím méně zkušených, přemýšlejících a nezávislých osobností, tím lépe pro manažery. A tím hůř pro čtenáře, diváka a posluchače. A pro celou společnost, neboť média by mohla být jedním z nejmohutnějších faktorů civilizačního, očistného a kultivujícího procesu.

                 
Obsah vydání       24. 2. 2010
24. 2. 2010 Nejsou lidi - řemesla Věra  Říhová
24. 2. 2010 Proč českým médiím chybí novinářské osobnosti? Ivo  Šebestík
24. 2. 2010 Sobectví na sto procent Jan  Čulík
24. 2. 2010 Neprůstřelná hradba hanebného mlčení Karel  Dolejší
24. 2. 2010 Pár poznámek k vystoupení Normana Finkelsteina v České televizi a mediálnímu přístupu vůči jeho osobě Daniel  Veselý
24. 2. 2010 Kritika kritiky, princezna Regina Habsburská a Český lev 2009 Josef  Brož
24. 2. 2010 Hoprdoks…II. Ladislav  Žák
24. 2. 2010 Polsko předstihne Německo, neboli O jakési pošetilosti, která však má svůj smysl Uwe  Ladwig
24. 2. 2010 Problémy českých občanů na hranicích s Německem, aneb pro nás neplatí Schengen? Daniel  Strož
24. 2. 2010 V Česku budou etnické sociální nepokoje Štěpán  Steiger
24. 2. 2010 Finanční krize prý letos ještě neskončí, po volbách se změní parlament, vláda i zastupitelstva obcí. Ptáme se proto: Co očekáváte od roku 2010? Pavel  Pečínka
24. 2. 2010 "Nechte se hibernovat!" aneb O 'trošku špatné' logice Ondřeje Palkovského Karel  Dolejší
23. 2. 2010 Akademie věd se poněkud zalekla Štěpán  Kotrba
23. 2. 2010 Další trapný apel Britských listů o finanční příspěvek od čtenářů
23. 2. 2010 Akademie vystrašených věd, aneb Unwanted - dead or alive Karel  Dolejší
23. 2. 2010 Krizi jednoznačně způsobili chudí Jan  Kadubec
23. 2. 2010 Protentokrát… Pavel  Kopecký
23. 2. 2010 Bez změny definice ekonomického zisku směřujeme do pekel Karel  Hušner
23. 2. 2010 Mají lidé u moci vůbec rádi demokracii? Ivo  Šebestík
23. 2. 2010 Britský fotograf zatčen za "teroristické" natáčení vánoční výzdoby
23. 2. 2010 John Michael Greer zase "trochu" špatně
23. 2. 2010 O vině a o odpuštění, neboli O malém, ale asi příznačném rozdílu Uwe  Ladwig
22. 2. 2010 "Závidím těm, kdo nenávidí Izrael"
22. 2. 2010 Proč jsou továrny (vlastně) neefektivní John Michael Greer
22. 2. 2010 Přeběhlictví – krůček ke korupci
22. 2. 2010 Obrovsky výhodné nízke platy?
22. 2. 2010 NATO usmrtilo v Afghánistánu dalších 33 civilistů
22. 2. 2010 "Odpůrce humanismu" a jeho zájem o přežití zbídačených Karel  Dolejší
22. 2. 2010 Ukrajina: Tymošenková stáhla žalobu na výsledek voleb
22. 2. 2010 Čína opět zpřísnila pravidla poskytování úvěrů
22. 2. 2010 Češi v polských lékárnách skupují léky s pseudoefedrinem
22. 2. 2010 Pracovníci úřadu britského premiéra si stěžovali na šikanování
2. 2. 2010 Hospodaření OSBL za leden 2010