O sebe se budeme muset postarat vlastními silami

29. 10. 2009 / Petr Wagner

Měl bych několik poznámek k článku pana Urbana . Myslím, že selektivně vybírá data, používá osobních útoků a snaží se dehonestovat autory s jiným názorem.

Především si pan Urban poněkud plete jednání velmocí. Velmoc nemá hájit své zájmy, ona je hájí ,a to často zcela tvrdě a bezohledně. Velmoc, která nehájí své zájmy, není velmoc. To snad pro začátek.

Je zcela bezesmyslné vybírat selektivně jednotlivé incidenty a počítat mrtvé. Ostatně se zde pan Urban drží zbytečně při zdi. Hamburg, Drážďany, Korea, Vietnam, Balkán, Afghánistán, Irák, ale i mnoho jiných na straně USA či Velké Británie by asi ta čísla znásobily. Nehodlám spekulovat o tom, co by bylo kdyby, prakticky na konci války, nevstoupily USA do jejího konce v Evropě.

Nicméně finanční vazalství spojenců a dobře načasovaný vstup vedl k rozpadu britského impéria a ovládnutí prakticky řekněme poloviny tehdejšího světa. Tak se chová velmoc.

Rusové neměli na vybranou. Jim šlo o holý život. To, že ze svého úspěchu těžili, je jasné. I oni se stali velmocí. Porovnání nákladů a zisků pro oba státy provedli mnozí a porovnání je snadné.

Refrén o zachraňování Evropy, potažmo Československa, je trochu falešný. Velká Británie měla prostředky na devět měsíců války. Víte, pane Urbane, války nevyhrává voják s puškou, ale dělník, který tu pušku vyrobí, vyrobí náboje do té pušky, vyrobí uniformu a jídlo, ten, kdo rafinuje naftu nebo benzín či vyrobí tank a letadlo. Bez pomoci USA by Churchill nedokázal nic. A cena, kterou za obranu Británie zaplatila, byla vysoká. Zaplatila ji USA.

Temné stránky dějin má kdekdo. USA mají své indiány, Rusko své gulagy, střední Evropa svá vyhnání. Například.

Války USA v poslední době znamenaly vždy lokální katastrofu. Zdánlivě nepřinesly nic. Lokálně jistě ne. Nicméně tak se chová velmoc. I když nevyhraje a získá málo, ukáže svaly. Afghánistán i Irák, to je kulturistická soutěž. Za cizí peníze. USA se dříve či později stáhnou. V tom je historická skutečnost neměnná.

Historie není o pochopení. O tom jsou třeba Freedholmovy rovnice prvního řádu. Historie je o faktech a znalostech. A samozřejmě ta lze nazírat různě. Ale malé nevelmocenské státy jsou o nezávislosti, o tom, že se nenechají jednostranně zneužít k velmocenským hrám a dostatečně emancipovaně dokáží vytvářet celky, které již hračkou mocných snadno být nemohou.

Evropská politika celou svojí historii se o něco takového snažila. Snaha schovat se nějaké velmoci do kapsy může vést pouze k tomu, že ona do té kapsy jednou bezmyšlenkovitě sáhne a vyhodí nás jako nepotřebné smetí. O sebe se budeme muset postarat vlastními silami. Myslím, že historických důkazů a paralel i vlastní zkušenosti pro toto konstatování máme až dost.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 29.10. 2009