Samotná recenze zmiňuje obsah knihy a mnoho z toho o čem se píše, není ničím novým pod sluncem. Buď k tomu jednotlivci dospěli sami (viz. Boris Cvek), nebo jim k tomu pomohla univerzitní studia (tak jako mně po určitý čas na FF UK), kde jsou tyto problémy diskutovány, na přednáškách zmiňovány jako anekdoty a nebo je možné je najít dílčím způsobem v nejedné knize (např. v Kuklíkově Boji o Hrad nebo v Ratajově knize O autoritativní národní stát).

Knihu jsem objednal do naší univerzitní knihovny, aby belgičtí studenti měli přístup k alternativnímu pohledu na historii Československa. O jeho osud se často zajímají v souvislosti s budoucí existencí jejich vlastního státu. Co očekávám od toho kroku, je, že poskytne jak těmto studentům a mně samotnému syntetické zpracování české historie, ke kterému se doposud nikdo neodvážil, aby neohrozil ideál demokratického Československa.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, jak podobným způsobem Machoninovy sociologické studie těmto studentům poskytly realistický pohled na úspěchy a neúspěchy komunistických politik na českou sociální stratifikaci, tolik vzdálenou jejich představám o “chudácích z východního bloku”.

Jako výsledek této knihy naopak očekávám, že by mohla zapůsobit na reflexivitu českého národa a místo universalistického vysvětlení vlastního osudu (to, že u nás byl parlamentní režim a pravidelné volby z nás ještě neučinilo demokratický národ), otevřít prostor pro interpretace, které situují existenci českého státu do různých perspektiv.

Francouzský historik Jean Delumeau poznamenal, že historický přístup bude vždy trochu zkreslený, protože je to právě historik, který svými přítomnými otázkami na minulost umožňuje její pochopení v dnešním světě. Pro mne jako politického sociologa jsou mimo jiné aktuálními problémy České republiky xenofobie (viz např. pí. Řápková, J. Čunek) nacionalismus (obhajovaný dvěma kandidáty ze tří na prezidenta v roce 2008), vůdcovské tendence (viz organizační proměny hlavních českých politických stran v posledních letech) a problém reprezentativnosti demokratického systému (nízká důvěra v demokratické instituce, nízká volební účast, nízká prestiž politiků a poslanců).

Proto kniha, která tato témata zpracovává v české historii, je pro mě mnohem přínosnější, než debata nad tím, zda autorka zvolila dostatečně objektivní kontext středoevropského, evropského nebo světového rozsahu, ve kterém bude Československo, potažmo Češi vypadat přeci jen trochu lidštěji.

Debata nad kontextem, tak jak se jej dovolává Pavel Kelly-Tychtl nebo Tomáš Koloc má dle mého soudu význam tehdy, pokud dospějeme k pochopení smyslu problémů a nikoliv pokud jediným cílem je sekvenční připomínání křivd a nátlaku zapříčiněných druhými vůči českému (československému) národu, což vždy vede od nikam do nikam.

Závěrečnou poznámku mám opět z pozice politického sociologa. Skutečnost, že český národ je schopen dlouhodobě o sobě živit demokratický mýtus včetně vlastní historiografie, je i jeho silnou stránkou.

Robert Dahl ve svých pracích o demokracii upozorňuje, že demokratický ideál a skutečná procedurální demokracie (polyarchie) jsou spojité nádoby, protože ideál udává hodnotový směr institucím demokratické společnosti. Kniha Heimannové může být pro zahraničí zajímavým přínosem, protože by mohla pro nečesky mluvící politology a sociology otevřít nový kontrastní prostor: historicky zdokumentované dějiny československého demokratického ideálu vedle popisu fungování skutečné polyarchie.

Navíc poukazuje, podle Čulíkovy recenze, na silné konfliktní linie a selhávání institucionálních opatření, která je měla řešit (viz vládní formule ve prospěch českých politických stran). Důležitým momentem nejen této knihy ale zůstává, že současná česká politika a vnější reprezentace státu se stala již tak nečitelnou a nepochopitelnou, že popírá vlastní demokratickou mytologii.

Ta byla pracně obnovována po roce 1989, ale nikdy se ji nepodařilo se aktualizovat v evropském kontextu s hodnotami roku 1968. Dahl dokonce připomíná, že v demokracii vzdálenost mezi prostředky a cíli zůstává v čase nezměněna a jak se vyvíjejí instituce, tak se posouvají i cíle a ideály demokracie (např. britská demokracie a rozšiřování všeobecného volebního práva od 19. do 20. století).

Dahlova logická vazba mezi ideálem a institucemi, které o něj usilují, je pro Českou republiku již několik let prolomena. Zcela běžným dotazem na mezinárodních konferencích se stal dotaz, jak je možné, že politici země s demokratickou tradicí jednají, tak, že tyto principy popírají a vyvolávají duchy minulosti. Bude snad proto přínosné, že pokud již zahraničí nemá důvod věřit české mytologii, přestanou Češi vytýkat zahraničí nepochopení české výjimečnosti a jejího kontextu a začnou řešit skutečně své problémy, tak jak je náležité a vhodné pro stát uprostřed Evropy.