15. 1. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
15. 1. 2009

ANALÝZA KOMUNIKACE

Společnost zakletá v politicko mediálním kódu

V poslední nedělní debatě na veřejnoprávní televizi došlo k zajímavému momentu: k nevědomé snaze o prolomení politicko mediálního kódu, v němž se odehrává komunikace o věcech veřejných. Záměr, který byl na počátku této snahy, sice nevyšel, poměrně dobře ale tento akt poslouží k ilustraci toho, jak vlastně je konstruováno vědomí, které si běžný člověk může vytvářet o realitě tohoto světa.

Host debaty, končící ministr Jiří Čunek, se přel se svým oponentem, předsedou komunistů Vojtěchem Filipem, o akceschopnosti České republiky v čerpání dotací z evropských fondů. Nejprve se debata, mimo jiné velmi slušně vedená, odvíjela v politicko mediálním kódu: Na jedné straně vznesl Vojtěch Filip argument, že už v roce 2007 poslal premiéru Mirku Topolánkovi písemnou interpelaci varující před hrozbou nepřipravenosti čerpání evropských peněz. Na straně druhé se Jiří Čunek bránil tím, že právě za jeho ministrování byla smazána ztráta, před kterou varoval Vojtěch Filip, a že ČR má podáno tolik projektů, že evropské peníze nebudou stačit je pokrýt. Vojtěch Filip namítl, že nejde o to, kolik je podáno projektů, ale kolik jich bude schváleno.

Nevíme, že nic nevíme

Z debaty nevyplývá, co konkrétně Vojtěch Filip namítal Mirku Topolánkovi, na základě čeho svou interpelaci odůvodnil a zda se jednalo o politický tah nebo o skutečné, fakticky doložené problémy, které by svým významem mohly ohrožovat čerpání peněz z evropských fondů. Nevíme, v jaké fázi Jiří Čunek skutečně začal „dohánět ztrátu“, zda je to skutečně jeho zásluha a zda by bylo možné, při faktické znalosti věcí a souvislostí, tvrdit, že během jeho působení na ministerstvu došlo ke zrychlení procesu přípravy čerpání financí z evropských fondů. Můžeme se za to oprávněně domnívat, že sdělení vyjadřující protichůdné názory, jsou motivována především osobním a politickým prospěchem zúčastněných, což implikuje snahu zkreslovat fakta.

Jak je vidět, debata vedená v politicko mediálním kódu se pohybuje na úrovni neověřitelných a zároveň také nefalzifikovatelných sděleních. Tato sdělení jsou sama o sobě prázdná, nemají konkrétní obsah, mají jen běžnou jazykovou strukturu, která pracuje s formálně logickými zákony, což svede každý trochu instrumentálně inteligentnější člověk, a snaží se na základě masově dostupného a tedy zcela povrchního informačního kontextu konstruovat skutečnost. Jednotlivé konstrukce, zákonitě často protichůdné a nesourodé, představují různé „pohledy na skutečnost“ a jsou tmeleny prostřednictvím médií. Ta je selektují, shromažďují, vytvářejí mezi nimi nové kontexty a zejména je z pozice arbitrů hodnotí. Každé sice trochu jinak, ale v zásadě, chtějí –li čerpat výhod konformity (a tedy zájmu mas), nevybočují ze struktury politicko mediálního kódu. Na základě tohoto hodnocení si pak veřejnost k jednotlivým sdělením nebo ke komplexům sdělení vytváří postoj. Do tohoto procesu samozřejmě vstupují další faktory, jako kulturní a historická zkušenost, ale o to tady nyní nejde. Jde o to, že takto etablovaný politicko mediální kód představuje dominantní pojetí reality.

Další hřích Jiřího Čunka

Během debaty ale došlo k jednomu zásadnímu okamžiku, v němž byl politicko mediální kód narušen. Bylo to tehdy, kdy se Jiří Čunek jal obhajovat své výsledky na Ministerstvu místního rozvoje tím, že začal divákovi vysvětlovat konkrétněji, v čem vlastně spočívá role ministerstva při zprostředkování evropských peněz a jakou roli v tom ministerstvo hraje, mimo jiné i to, kolik vlastně obce musí zajistit peněz a kolik jim ministerstvo přispěje k dosažení hranice, která je stanovena jako podmínka pro možnost využít kofinancování z evropského penězovodu. Činil tak velmi neobratně, ale sděloval konkrétní informace, které mohly nějakým způsobem příjemce sdělení uvést do – zcela srozumitelné – problematiky, která je pro pochopení diskutovaného tématu neopominutelná. Sděloval informace, které představovaly de facto první identifikovatelnou skutečnost v celé debatě a které v souvislosti se snahou o takové ověření mohly projít nějakým verifikačním nebo falzifikačním procesem. Během snahy Jiřího Čunka, motivované pravděpodobně snahou dovést hru porušením pravidel politicko mediálního kódu k patu, sdělit tyto informace, se druhý debatující snažil, za mlčenlivého souhlasu moderátora, Jiřího Čunka přerušit a s potutelným úsměvem směrem k moderátorovi konstatoval, že na takovou debatu není to správné místo a čas. Porušení pravidel politicko mediálního kódu bylo ihned odhaleno a pokus Jiřímu Čunkovi nevyšel. Místo úniku sklidil posměšný pohled oponenta a nedůtklivost moderátora. Ano, v okamžiku, kdy se budete snažit nabourat plynulost politicko mediálního kódu, budete působit komicky nebo nesrozumitelně, stejně jako když například špatným řetězením html kódu dojde k tomu, že část z toho, co má být v podobě programovacího jazyka skryto, se nedopatřením promítne do textu. Inu, narušovat politicko mediální kód je v jistých kruzích považováno za nevhodné, i když se tak děje z nevědomosti. Jiří Čunek se ostatně po zbytek debaty o další exkurz mimo politicko mediální kód nepokusil.

Jak se kalí realita

Otázkou je, do jaké míry jsme schopni proniknout skrz povrchní „srozumitelnost“ a faktickou vyprázdněnost politicko mediálního kódu. Pokud totiž definujeme politicko mediální kód, ve výše uvedeném kontextu, jako ovládnutí společenského diskurzu prostřednictvím konstrukce ideologicky a zájmově motivované komunikační struktury, pak stojíme před problémem totality svého druhu. Totalita nikdy není ideální a samozřejmě v tomto smyslu nelze mluvit o tom, že by za daných podmínek docházelo k nemožnosti politicko mediální kód odmítnout, ovšem skutečná efektivita politicko mediální kódu nespočívá v míře jeho celistvosti, ale ve skutečnosti, že v drtivé většině případů nemáme možnost ho prolomit.

Totalitu politicko mediálního kódu nelze jen tak jednoduše narušit. Vyžadovalo by to ke každému vyjádření, ke každému sdělení vytvořit rešerši dostupných fakt a souvislostí, z nichž sdělení čerpá a v nichž je ukotveno. Realizace takového narušení politicko mediálního kódu by však znamenala komunikovat na jiné úrovni sdělení, v němž by každá souvislost musela být verifikována (falzifikována) a kdy by tedy nutně došlo k velkému nárůstu sdělovaných informací, v naprostém nepoměru k původnímu sdělení. Protože však ti, kdo se komunikace v politicko mediálním kódu účastní, nemají o podobné experimenty zájem a dopouští se jich v podstatě jen nedopatřením (viz Jiří Čunek v nedělní debatě), dochází k narušování tohoto kódu jen sporadicky a marginálně. Média, která by ve své podstatě měla fungovat právě na principu prolamování kódu, jímž se o věcech veřejných hovoří, mají ve skutečnosti zájem na tom, aby to, co jejich konzument slyší nebo čte od politika, aby četl nebo slyšel i od média. Obava z diskrepance mezi sděleními a tedy z odvrácení pozornosti konzumenta je obavou existenční. Proto mají establishmentová média zájem na jakémsi dialektickém vytváření politicko mediálního kódu, v němž si všechny tři strany, obě strany tvůrčí i pasivní strana konzumentská, dobře „rozumí“. K tomu je samozřejmě nutno připočíst také důraz na rychlost předávání informací, který nedovoluje žádné vážnější studium problému, průměrné schopnosti žurnalistů v tomto směru, politické zájmy redakcí apod. Většina společnosti se tak spokojuje s pseudorealitou, kterou politicko mediální kód vytváří, a v podstatě si v tom libuje.

Nicméně politicko mediální kód přesto potřebuje určitou formu legitimizace. Té se mu dostává už samotným faktem, že se odehrává mezi dvěma stranami (politikou a médii), tedy v jakési konfrontaci mezi zdánlivými protipóly. Onen vývoj může být skutečně považován za dialektický, jak bylo uvedeno výše, ale pouze v hranicích samotného politicko mediálního kódu.

Pokud bychom chtěli vzít nějaký konkrétní příklad, debata Vojtěcha Filipa a Jiřího Čunka má určité důsledky v tom, jak na ni zareagují média ve svých "analýzách" a komentářích. Ty se budou odvíjet v převážné míře od hodnocení převahy jednotlivých aktérů vyjádřené pomocí zhodnocení jejich argumentace v politicko mediálním kódu. Zhodnocení však tento kód neopustí, nenahlédne za něj (přes něj, pod něj, jak chcete), ale bude se striktně držet jeho pravidel.

Legitimizací par excellence pak je zveřejňování nejrůznějších průzkumů, které vždy sdělují, co si veřejnost myslí o tom kterém problému, jenž je zrovna v diskurzu politicko mediálního kódu nejvíce "řešen". Tím je do „dialektického“ vývoje politicko mediálního kódu vtažen i doposud pasivní konzument. Ten sice ze své pasivity nijak neslevuje, ale zcela v duchu vyprázdněnosti politicko mediálního kódu, jako nejvyšší demokratický „opinion maker“, projevuje svůj „postoj“. Například v souvislosti s odchodem Jiřího Čunka z vlády jsem na nejmenovaném serveru viděl anketu, v níž měli čtenáři ohodnotit působení Jiřího Čunka ve vládě běžnou školní známkou. Není zajímavé, že 80% ohodnotilo Jiřího Čunka pětkou, zajímavé je to, že hodnocení bylo opět založeno na tom, jak se Jiří Čunek jeví veřejnosti coby komunikát politicko mediálního kódu. Většina hodnotících totiž neví pochopitelně o práci Jiřího Čunka na ministerstvu vůbec nic. Podobně samozřejmě legitimizuje pseudorealitu politicko mediálního kódu kterýkoliv průzkum veřejného mínění, který je založen na informacích sdělovaných naším kódem, nevyjímaje například průzkumy o umístění radarové základny v Brdech.

Pozřít tak sousto bílého hada

Buď tedy rozumíme politicko mediálnímu kódu, a víme, že jsme do značné míry odkázáni na jeho pochybné „doxa“, nebo nemůžeme ani náznakem pochopit děj, který se v oblasti rozhodování o věcech veřejných a v oblasti masové sociální komunikace těchto věcí veřejných vlastně děje.

Snaha chápat politicko mediální kód jako skutečnost vede k tomu, že tato „skutečnost“ ve své reálnosti opakovaně selhává, což může při kombinaci s nedostatečnou osobní či sociální satisfakcí vést k tomu, že mýtus, reprezentovaný politicko mediálním kódem, začne být nepohodlný a nepřijatelný. Čím více klesá pocit spokojenosti, tím se samozřejmě stává podezřelejší i samotný politicko mediální kód a vzrůstá snaha podívat se, co vlastně maskuje. Do té doby se s ním ale veřejnost docela dobře spokojí.

Nejde tedy o to, jestli žijeme na základě mýtu, ale o to, jakou tento mýtus zajistí životní úroveň, a tedy akceptovatelnost. Není tím určitě myšlena pouze hmotná úroveň života, ale i dostatečný prostor k seberealizaci, který nabídkou alternativ uspokojí i ty, kdo se rozhodnou, že chtějí být nonkonformní. Nonkonformita přitom může podléhat zcela konformní kontrole, a je tedy v rámci politicko mediálního kódu pojmenovatelná, ale musí budit alespoň určité zdání odlišnosti. Dokud tedy budeme spokojeni s tím, jak se nám daří, budeme považovat i ten nejpitoměji generovaný politicko mediální kód za svět, v němž se dá docela hezky žít.

                 
Obsah vydání       15. 1. 2009
16. 1. 2009 Letadlo havarovalo v New Yorku a spadlo do řeky
15. 1. 2009 Když slyšíte, jak ti lidi řvou bolestí v nemocnicích...
15. 1. 2009 Gaza: zranění v nebezpečí – nemocnice Al-Quds zasažena
15. 1. 2009 Izrael zasáhl ústřední kancelář OSN pro uprchlíky v Gaze
15. 1. 2009 Vysoké civilní oběti jsou v Gaze proto, že Hamas používá civilisty jako lidské štíty
15. 1. 2009 "Válka proti terorismu" byla chyba
14. 1. 2009 BBC: Palestinské děti mají zranění způsobená kulkami
15. 1. 2009 Smrt v Gaze
14. 1. 2009 Počet osob usmrcených v Gaze "přesáhl 1000"
14. 1. 2009 O neštěstí a neporozumění Alex  Koenigsmark
15. 1. 2009 Neštěstí, neporozumění, Palestinci, Izraelci a 11. září 2001
15. 1. 2009 Ruský miliardář kupuje britský bulvární deník
15. 1. 2009 Stratfor: Ruská plynová past
15. 1. 2009 Země tam, země tady Oldřich  Adamec
15. 1. 2009 Společnost zakletá v politicko mediálním kódu Bohumil  Kartous
15. 1. 2009 Čtyřicet let starý stín, také Palachův... Miloš  Dokulil
15. 1. 2009 Co by se stalo, kdyby byly v Izraeli opravdu svobodné volby Štěpán  Kotrba
15. 1. 2009 Černý se dostal do britského rozhlasu, ale při tom se shodil
15. 1. 2009 David Černý lámanou angličtinou vystupuje v britské televizi
15. 1. 2009 Uprdnutost František  Řezáč
15. 1. 2009 Potlesk pro křupany Ivan  David
15. 1. 2009 Na odporu postavená estetika není umění Štěpán  Kotrba
15. 1. 2009 David Černý zůstal svým uměním za branami Evropy Josef  Brož
15. 1. 2009 Kandidát na tosemtojelena Bohumil  Kartous
15. 1. 2009 Čím si osladíme ten průš..? Miloš  Dokulil
14. 1. 2009 Něco se konečně povedlo Jan  Čulík
14. 1. 2009 Ať žije David Černý! Andrew  Stroehlein
15. 1. 2009 Topolánkovo jednání s Ukrajinou: kozel zahradníkem? Petr  Nachtmann
15. 1. 2009 Euroskeptici na konci s argumenty Milan  Hamerský
15. 1. 2009 Něco tu smrdí, ale plyn to není Antonín  Hubený
15. 1. 2009 Morální boj proti zlu je zneužitelný
15. 1. 2009 Gaza: Jak to vidí Alan M. Dershowitz
15. 1. 2009 Minister hospodárstva, ktorý má postrážiť energetickú bezpečnosť štátu sa hrá na zlého kapitalistu
15. 1. 2009 Může vůbec dnes Ukrajina přepravovat plyn do Evropy?
15. 1. 2009 Kdo jsou a nejsou vrazi?
14. 1. 2009 Banka Barclays propustí 5000 zaměstnanců: Děs zachvátil britský bankovní sektor
14. 1. 2009 Neexistují jednoduché kultury
14. 1. 2009 Aby se nezapomnělo na hrdinu boje za svobodu
14. 1. 2009 České zdravotnictví žádné reformy nepotřebuje Petr  Wagner
14. 1. 2009 Premiéři Fico a Stanišev na Ukrajině. Ukrajina nepouští ruský plyn do Evropy
14. 1. 2009 Být Izraelcem… Tomáš  Koloc
14. 1. 2009 Příštích dvacet let Přemysl  Janýr
14. 1. 2009 Kdo je čí spojenec – ve válce nebo v míru? Mojmír  Babáček
1. 1. 2009 Hospodaření OSBL za prosinec 2008