Mně, který jsem velice citlivý na jakoukoli jednostrannost (protiklad nestrannosti), která zdá i jen trochu mířit k ideologii, však v roce 90. výročí založení naší novodobé samostatnosti udivuje poněkud "nevděčný diskurz" ohledně prvního československého státu a jeho zakladatelů. Je pravda, že československý stát byl rozhraničován jako jakýsi obojživelník, neboť hranice Českých zemí byly stanoveny na základě historického principu, zatímco Slovensko a Podkarpatská Rus na základě principu národnostního a hledání přirozených geografických hranic (což bylo ale částečně dáno tím, že Slovensko bylo od 8. století integrální součástí Maďarska a historické hranice nikdy nemělo).

Je známo, že koncept "československého národa" byl mylný, a byl pravděpodobně vytvořen proto, aby příslušníků státotvorného etnika Slováků (2 miliony) nebylo méně než nestátotvorné německé menšiny (3 miliony). (Připomínám, že Čechů bylo v době vzniku První republiky 5 milionů.)

Je pravda, že tato pro nás na obou stranách (v Českých zemích i na Slovensku) výhodná situace byla dána jedině diplomatickou zručností tvůrců našeho státu a jejich osobní oblíbeností u Woodrowa Wilsona a tehdejší západoevropské politické reprezentace. (Což se ale také váže k bezpříkladnému vystoupení našich legionářů především na ruské frontě.)

Je nabíledni, že když Edvard Beneš během jednání o uspořádání Československa mluvil o budoucím národnostním uspořádání podle švýcarského modelu, měl buďto velké oči, či přímo vědomě pentlil ty, kteří nám později Československo přiklepli, pěknými řečičkami. Švýcarsko totiž vzniklo z dobrovolné dohody několika německých, francouzských a italských občin, zatímco my jsme proti "našim" Němcům museli v době, kdy Edvard Beneš seděl u smluvních stolů, povolávat armádu. Koncept švýcarského, ale i austroslavického modelu je v našich podmínkách okamžitě absurdní pro všechny, kdo si uvědomí fakt, že Švýcarsko zakládali příslušníci tří velkých etnik, které byly po stránce počtu i emancipace zcela vyrovnané.

Je ale také pravda, že kdyby naši Němci dostali v letech 1918 - 1919 co chtěli (připojení k poválečnému Rakousku či Německu), vypadal by náš stát jako pozdější okleštěná Druhá republika, bezbranný první československý stát by končil na předměstí Plzně a za Mladou Boleslaví, a možná by nevydržel ani oněch dvacet let. A čeští Němci by si prošli poválečnou krizí a mezinárodní odvetou za První světovou válku, včetně "zabavení" nejprůmyslovějších oblastí Německa a zákazů dovozu humanitární pomoci, které na jejich říšské bratry přivodil rozezlený a neprozíravý Woodrow Wilson a jeho západoevropští kolegové.

Reptání proti samotnému vzniku Československa dnes nacházím nejen u lidí typu Bernda Posselta či dnešních austroslavistů (většinou římských katolíků či komunistů, truchlících po velké říši s jednotným státním náboženstvím či politickým zřízením), ale i u autorů, kterých si jinak velmi vážím a které jen aktuální bolest z rozpadu Rakouska-Uherska a nelidských ran, jimiž bylo po První světové válce bito Německo, zbavilo schopnosti nestranného myšlení. K autorům, vyjadřujícím podobné myšlenky, patří kupodivu i můj učitel Rudolf Steiner (1861 -- 1925) a jeho současní následovníci. Těmto následovníkům chci ale připomenout, že tentýž Rudolf Steiner popsal spirituální a hlubinně psychologický fenomén Ducha národa, do jehož vývoje bezesporu patří i státní emancipace. A já osobně si v daných podmínkách pro tuto vývojovou fázi svého národa nedokážu představit lepší subjekt, než jakým byla První Československá republika, založená poctivě hledajícím křesťanem a demokratem Tomášem Garriguem Masarykem, politikem, který ve své době neměl v Evropě obdoby.

Vy ano?