15. 12. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
15. 12. 2008

Traumata a mindráky

Chtěl jsem se původně vrátit k diskusi, která se v BL rozpoutala kolem v podstatě banální aféry Václav Klaus a europoslanci, potažmo lisabonská smlouva, ale vše podstatné, co bych k tomu mohl dodat, mezitím už napsali jiní, takže to jenom stručně oglosuji a shrnu, než přejdu k tomu, co jsem vlastně chtěl říct, když jsem se do debaty zapojil a požádal přítomné právníky, aby mi vysvětlil logiku za tvrzením, že president České republiky má mandát jednat jako svrchovaný zástupce lidu.

Shrnutí výkladu české ústavy a funkce presidenta podle Jaroslava Kuby ZDE ZDE udělal zcela přesně Václav Žák: Český president nemá žádný mandát ani prostředky (1), aby mohl, on či někdo jiný, tvrdit, že zastává či vykonává vůli lidu. A jak také správně podotkl Karel Dolejší, bez konkretizace formální procedury zjištění zájmu lidu “dělá navíc fakticky z prezidenta nikomu neodpovědného strážce ústavnosti – s dosti pochmurnými implikacemi pro ústavní systém jako celek.“ Ačkoliv tento argument nemusí být nezbytně nenapadnutelný, zdá se mi, že je víc v souladu s duchem ústavy než alternativa Jaroslava Kuby.

Jako příklad nebezpečí nedostatku formálních procedur v aplikaci zákonů země může sloužit privatizace nebo i ústava z dob socializmu, která, jak mi řekl jeden Brit na začátku sedmdesátých let, byla jedna z nejlepších na světě, protože zaručovala všechna základní lidská práva… Ano, to mohla být pravda, až do okamžiku, kdy jste se o tato práva začali ucházet a zjistili jste, že nejenom neexistuje procedura, kterou byste je mohli vymáhat, ale že vlastně samotné ucházení se je trestné.

Vztah mezi EU a Čechy: Souhlasím s Janem Čulíkem. Bez ohledu na to, co si jeden myslí o Lisabonské smlouvě a EU jako takovém, a jistě bychom si mohli dlouho povídat o stupidní byrokracii a milionech zbytečně vyhazovaných peněz, Češi si nemohou dovolit stát stranou EU, notabene se spoléhat, že přežijí v otevřené opozici jako spojenec USA. To je sebevražedná naivita. Pro USA Česká republika spojence nepředstavuje. Tečka. (2) Češi musí najít nějaký způsob, jak žít uprostřed svých mocnějších a bohatších sousedů, aniž by se vzdali svobody rozhodování v zásadních věcech, a to je to, co by měli od svých zástupců v evropském i českém parlamentě požadovat, aby ve svých úřadech nejenom brali platy a úplatky za to, že tam sedí, ale aby aktivně hledali řešení pro vzájemně vyhovující koexistenci a lepší fungování EU. Stěžování si, urážení se, stavění se na zadní a pózování jim moc nepomohou, zejména poté, co za pár šupů předali kontrolu ekonomických zdrojů a veřejného mínění do rukou nadnárodních korporaci a mafií z celého světa.

Na tento problém poukázal Jan Keller, když zmínil neuvěřitelné pokrytectví Klausových stížností na adresu „bruselských byrokratů“, které, jak správně řekl, zaznívaly po celou dobu, co trval rozprodej národního majetku a když se otázal, jestli je vůbec ještě co hájit. Na základě svého osobního výzkumu musím odpovědět, že není, nedělejme si iluze. Čechům už nejenom že nepatří jejich noviny, pivo a brzy i pozemky, ale ani jejich vlastní voda. Podceňovat či obhajovat tento stav praktické bezmocnosti, zejména v případě jakékoliv krize, hesly a poučkami naivního globalismu, může jenom člověk, který nemá potuchy o tom co se právě ve světě děje, o co skutečný ekonomický boj probíhá. (3) Jak říkal nedávno v televizním rozhovoru Nicholas Nassim Taleb, autor knihy The Black Swan, kapitalismus číslo 1 je mrtev. Vítejte do kapitalismu číslo 2.

Zůstává otázka, kterou si už tady v údivu položilo mnoho lidí: Proč tolik agresivních a ublížených či uražených útoků na kohokoliv, kdo by nahoře zmíněná fakta připomenul, a to i od těch více inteligentních nebo racionálnějších příslušníků národa, který se kdysi vyznačoval cynickým humorem a nedůvěrou k autoritě jakéhokoliv druhu - tedy alespoň za mého mládí?

Možných odpovědí je jako vždy samozřejmě mnoho, ale mám už dlouho pocit, který se jenom posiluje s každou návštěvou Čech, že Češi někam mentálně vyemigrovali, že se nachází v jakémsi suspendovaném myšlenkovém prostoru plném vlastní důležitosti a iluze světovosti, převážně postavené pouze na přebytku spotřebního zboží a osobní elektroniky, odkud je cenzurováno vše, co se nehodí do krámu, v prostoru, který nejlépe odráží a podporuje současná masová česká kultura, v podstatě jenom ještě primitivnější verze americké pop kultury, levnější varianta pro chudší provincie na východ od Říma, kde každý, kdo něco znamená, používá anglická slova, ačkoliv většinou nejsou zapotřebí a dokonce i ve videích české dechovky všichni jezdí na koni, nosí stetson a opasek s přezkou s nápisem šerif, kde se včera vylíhlí milionáři druží s feudálními barony a vévody a sláva, moc a peníze jsou spravedlivě rozděleny mezi sportovce, fotomodelky, politiky a zločince. Hurá Santa, hurá Valentine, hurá Halloween, hurá Hollywood, ostatní vzal čert!

Osobně se domnívám, že důvodem emigrace do tohoto absurdního českého Disneylandu je trauma z kulturního šoku, který se dostavil po roce 1989. Po téměř půl století izolace byli Češi neobyčejně rychle vystaveni realitě jiného světa, která si vynutila srovnání, z něhož národ po dlouhé kůře reálného socialismu nemohl vyjít a nevyšel příliš lichotivě. (4)

Nepodceňujme, co léta informační bariéry mohou s lidmi udělat. Ze začátku si každý myslel, že Češi budou na úrovni západní Evropy během několika let, a když se to neuskutečnilo, začaly problémy. Češi udělali to, co v takovéhle situaci udělá téměř každý, ať už národ či jednotlivec, uchýlili se k osvědčenému recepisu pomáhajícímu udržení psychologické rovnováhy po traumatickém šoku, kulturní šok nevyjímaje. Recept se jmenuje denial, česky odmítnutí, popírání, nebo zamítnutí a v psychologii je definován jako nevědomý proces, kterým se lidské bytosti brání následkům šoku-traumatu, blokováním nepříjemných bolestivých faktů, vzpomínek, událostí atd. což jim dovoluje se vyrovnat s realitou a pravdami, s kterými se v podstatě vyrovnat nechtějí nebo nejsou schopni.

Tohle je samozřejmě pouze moje hypotéza, které se rád vzdám, když mi někdo nabídne lepší, ale hypotéza je to užitečná. Když totiž připustíme, že někteří Češi a někteří čeští představitelé mají problém (mindrák) s realitou své komparativní bezvýznamnosti v kontextu ostatního světa, pak bychom možná mohli spekulovat jak se situace bude nebo může vyvíjet dál, použitím tzv. Kübler -Ross modelu (5), který popisuje způsob jakým se lidé obvykle vyrovnávají ze ztrátami a traumatickými zážitky ve svém životě.

Model samotný má pět fází nebo stupňů:

1. Denial - odmítnutí, popírání problému

To je všechno pitomost, to se mě netýká, takhle to není. Jsem úžasnej. Nic se neděje a nestalo.

2. Anger – hněv

Hněv může být zaměřen na sebe, ale většinou na druhého člověka-skupinu. To není férový, svině Němci prohráli válku a mají se líp atd.

3. Bargaining - handrkování, smlouvání

Snaha vrátit situaci do předchozího stavu, často modlitbou nebo nadějí, že vše pomine, že se to dá, byť přechodně, nějak začachrovat.

4. Depression - deprese

Deprese je deprese. Realita začíná prosakovat. Vše je v prdeli a lepší to už nikdy nebude. Čas se ožrat, plakat nebo je-li jeden v manické fázi, zabít okrást či zbít někoho druhého, protože vše je ztraceno a na ničem už nezáleží.

5. Acceptance – přijetí, akceptování

Objektivita se pomalu vrací. Situace je, jaká je, nicméně začínáme věřit, že je možné s tím něco udělat. I smrt může mít hodnotu.

Na první pohled je zcela jasné, že český národ čeká ještě dlouhá cesta, že na základě toho, jak se chovají jeho představitelé nebo abychom příliš negeneralizovali, někteří jeho představitelé a lidé, kteří píšou výhružné emaily a spílají do zrádců komukoli, kdo by nepadnul na hubu před iluzí, se ve své reakci na traumatický zážitek reintegrace do Evropy nachází v nejlepším případě v první nebo druhé fázi procesu.

Nicméně mnoho autorů, včetně Elisabeth Kübler-Ross, podotýká, že stádia, kterými se proces ubírá, nemusí nezbytně být ve zmíněném pořadí, nebo že ani není nutné, aby člověk prošel všemi stádii, nicméně alespoň dvě jsou vždycky přítomná.

Jedno z nich je samozřejmě akceptování změny. Pokud se tedy Češi nenaučí svoji situaci akceptovat a vycházet z ní jako z dané nicméně úsilím změnitelné, tak se v Čechách nikdy nic nezmění a Češi budou na věky oscilovat mezi mindrákem a arogancí, mezi krátkodobým idealizmem à la cinkání klíči na Václaváku a ubohým zadek lízajícím cynismem, a navěky budou hledat, o koho se opřít, aby ho mohli později osrat, a navěky zůstanou obětmi podvodníků, zlatokopů, alchymistů, megalomanů a falešných proroků, kteří jim řeknou to, co chtějí slyšet a to, co budou chtít slyšet bude stále extrémnější a extrémnější, takže je taky zcela možné, že záměr pana Dolejšího cvičit se ve střelbě není tak docela ujetý, jak by se na první pohled zdálo. - Osobně, když už bych se rozhodl vydat stezkou amerických survivalists, tak bych taky hromadil mouku, zlato a cukr a hledal alternativní únikové cesty.

Poznámky:

(1) Americký systém volby presidenta je trochu složitější. Tvůrci americké ústavy se obávali, že přímá volba by mohla být rozhodnuta několika nejvíce zalidněnými státy a jmenování presidenta Kongresem nebo Senátem by zase mohlo vézt k narušení rovnováhy moci a přispívat ke korupci, takže zvolili kompromis. Občané sice individuelně volí (tzv. popular vote), ale jejich hlasy jsou filtrovány skrz tzv. Electoral College. Proces je příliš složitý, než abych ho tady mohl vysvětlit, nicméně americký president má velice široké pravomoci a je zároveň hlavou-předsedou vlády. Jelikož popular vote se počítá, může také říct ano, já mám mandát, mě volilo 55 % lidí.

(2) Ze tzv. spojenectví Čechů a USA si dokonce nedávno dělal legraci na CNBC jakýsi finančník, jehož jméno si teď nevybavuji. Uváděl radar jako příklad debility současné americké zahraniční politiky. „Rozhádat se s Rusy,“ říkal, „kteří budou jednou z dominantních zemí ve světě 21. století, kvůli systému, který nefunguje, a spojit se s Čechy a jejich mocnou NAVY… ? Á, zapomněl jsem, že Češi žádné válečné námořnictvo, nebo jakékoliv jiné námořnictvo, nemají.“

(3) V USA např. nelze vlastnit TV stanici, pokud nejste občanem Spojených států. Rupert Murdoch se převážně kvůli tomu vzdal australského občanství. Důvody jsou částečně strategické, částečně legální, majitel vysílajícího spektra (broadcasting airwaves) je americký lid. Spektrum je pouze pronajímáno.

(4) Než mi opět někdo začne posílat emaily, kde mi bude spílat do pitomců a zrádců národa, rád bych zmínil, že všichni, kteří jsme shrnování pod nálepku emigranti, tento pocit velice dobře známe a touto zkušeností jsme museli projít, museli jsme se vyrovnat s arogancí nebo prostě s tím, že v novém světě na nás nikdo nebyl zvědavý, že nikdo o Češích nic neví a že i mnozí z těch, kteří o nich ví, z toho nejsou ve vytržení. Jeden můj známý Francouz se mně po návštěvě ČR zeptal: „Z čeho jste vy Češi tak sebevědomí? Co jste vymysleli a dokázali? Já vím, že máte pár dobrých hokejistů a pár holek s pěknou prdelí, ale co dál? Na tom přece kulturu stavět nelze.“

(5) Elisabeth Kübler-Ross v knize nazvané "On Death and Dying", prvně vydáno 1969, popisuje pět stádií, kterými lidé obvykle procházejí, když se snaží vyrovnat se zármutkem, osobní tragédií, smrtí blízkého člověka atd. Tento proces je někdy nazýván The Five Stages of Grief, Pět stádií zármutku. E. Kübler-Ross ale aplikovala svůj model i na události jako je ztráta zaměstnání, svobody a někteří jiní autoři tvrdí, že téměř jakákoliv zásadní osobní změna může tento proces spustit.

                 
Obsah vydání       15. 12. 2008
15. 12. 2008 Traumata a mindráky Jiří  Drašnar
15. 12. 2008 Poučení z krizového vývoje… Ladislav  Žák
13. 12. 2008 Center for American Progress: Zastavte rozmisťování protiraketové obrany v Evropě Karel  Dolejší
15. 12. 2008 K údajnému ruskému tvrzení o primárně protiruském zaměření nových amerických základen v Evropě Pavel  Barák
15. 12. 2008 Pavel Barák obhajuje neobhajitelné Karel  Dolejší
15. 12. 2008 Protiraketová obrana
15. 12. 2008 NATO provokuje Obamu: Chceme raketovou obranu v Evropě
15. 12. 2008 Rusko čeká na svou tsunami
15. 12. 2008 Václav Klaus je všelijaký, za svou hloupost si ale můžeme sami
15. 12. 2008 Všechna moc pochází z lidu Štěpán  Kotrba
15. 12. 2008 Průzkum: Lidé ve všech zemích podporují jaderné odzbrojení Jan  Burian
15. 12. 2008 Prosinec 2008: Obamo, Vaše názory mne nezajímají… Boris  Cvek
15. 12. 2008 Odkud pramení dnešní nevděk vůči RČS a jejím zakladatelům? Tomáš  Koloc
15. 12. 2008 Jak byste znali své sousedy, neboli Statistická data, na která by se mělo reagovat Uwe  Ladwig
15. 12. 2008 Na břehu dnů Petr  Litoš
15. 12. 2008 Stalin nepřipravoval přepadení Německa Richard  Seemann
15. 12. 2008 Muslimové a křesťané - soužití a možnosti dialogu
13. 12. 2008 Klaus je lepší dramatik než Havel Jan  Keller
13. 12. 2008 ČR nemůže přežít bez vazeb na ostatní evropské země Jan  Čulík
13. 12. 2008 Integrovaná Evropa je jedinou možnou budoucností Ivan Odilo Štampach
13. 12. 2008 K obhajobě vůdcovského principu Karel  Dolejší
14. 12. 2008 Evropská unie je otroctví
13. 12. 2008 Česká televize zase manipuluje František  Řezáč
12. 12. 2008 O roli prezidenta v ústavním systému ČR Václav  Žák
13. 12. 2008 Lahůdka
13. 12. 2008 Elton John žaloval deník Guardian a prohrál
12. 12. 2008 Mladé dívky jako otrokyně
12. 12. 2008 S Klausem na Hradě ČR kritický přístup k Lisabonské smlouvě neobhájí Karel  Dolejší
12. 12. 2008 Proč je pro mne Lisabonská smlouva nepřijatelná Jiří  Kramář
4. 12. 2008 Hospodaření OSBL za listopad 2008

Kontroverze Klaus kontra europoslanci, prosinec 2008 RSS 2.0      Historie >
15. 12. 2008 Traumata a mindráky Jiří  Drašnar
15. 12. 2008 Prosinec 2008: Obamo, Vaše názory mne nezajímají… Boris  Cvek
15. 12. 2008 Václav Klaus je všelijaký, za svou hloupost si ale můžeme sami   
15. 12. 2008 Čech Klaus a složitost evropského bytí Miroslav  Polreich
13. 12. 2008 K obhajobě vůdcovského principu Karel  Dolejší
13. 12. 2008 Klaus je lepší dramatik než Havel Jan  Keller
12. 12. 2008 S Klausem na Hradě ČR kritický přístup k Lisabonské smlouvě neobhájí Karel  Dolejší
12. 12. 2008 O roli prezidenta v ústavním systému ČR Václav  Žák
12. 12. 2008 V BBC by to bylo možné Jan  Čulík
12. 12. 2008 Cohn-Benditovy formulace byly zřejmě mírnější   
12. 12. 2008 Další „léčba Klausem“ Jaroslav  Kuba
12. 12. 2008 Překvapivě bouřlivé reakce na výroky europoslanců před Václavem Klausem   
12. 12. 2008 Klaus se jen zeptal, zda víme, co podepisujeme Petr  Schnur
12. 12. 2008 Kozel zahradníkem   
12. 12. 2008 Evropská unie a demokracie Jan  Makovička