Touto veřejnou výzvou činím zadost své občanské a především zákonné povinnosti, neboť jakákoliv manipulace s mými botami může osobám, které s nimi přijdou do styku, způsobit závažné zdravotní potíže. Ne, vůbec tím nemyslím případné ublížení na zdraví, kdybych pachatele nebo nějakého občana s mými zánovními botami někde načapal.

Od vojenské základní služby totiž trpím závažnou chronickou kožní chorobou - nikoliv vzniklou pohlavní cestou, ale nošením vojenských bot tzv. kanad. Při současném stavu lékařské vědy se jedná o nemoc zcela neléčitelnou. Choroba je tak závažná, že boty raději nechávám před dveřmi a vůbec je nenosím do bytu, aby se manželka, děti, nebo popřípadě náš kocour domácí, nenakazili. Své boty vůbec neberu do vlastních rukou.

Nosím nepropustné hygienické krepsilonové ponožky, které neodkládám ani doma, aby nepropouštěly houbové spory a tyto se netrousily po bytě. Spím s nimi i v posteli, i s manželkou. Denně nohy máčím v různých chemických roztocích, stříkám spreji a mažu všemi mastmi. Ponožky neperu a po několika dnech je odkládám, hygienicky balím a posléze ničím spálením. Není to nic platné, kožní choroby na nohách jsem se nezbavil ani po 20 letech. Choroba je zaléčená a potlačená. Dobře snáší jakoukoliv léčbu. Ve vhodných podmínkách, díky dlouholetým léčením získané rezistenci, však může propuknout ve své vší neléčitelné síle.

K tomu kradení bot mohu snad jenom dodat, že s kradením před byty a domy se u nás začalo až po roce 1968. Tehdy začaly první ozvy demokracie, které byly záhy potlačeny, ale zaléčená demokracie získala virulentní podobu. Tehdy se nám nenápadně začaly před domem ztrácet jízdní kola. Rozmach této privatizační cyklistiky pak propuknul v plné síle až po osvobození ze spárů totality v roce 1989.

Od té doby mi bylo ukradeno celkem 5 jízdních kol a 2 osobní auta. Krádeže kol přestaly, když jsem přestal jezdit na kole a mám je uschované a zamčené v ložnici pod postelí. V ložnici máme díky tomu méně místa, ale zatím se bojím opovážit navrhnout manželce, aby chodila spát do sklepa - do kolárny. Je dosud zánovní a mám obavy, že by ji tam někdo mohl šlohnout a popřípadě nabourat.

Slyšel jsem, že v některých severských státech je možné si libovolně zdarma půjčovat ve městě veřejná kola. Jeví se mi to jako naprostý komunistický institut. Jak nám někdo může takové země dávat za vzor, když tam není demokracie?

Zákonnou povinností všech vlastníků jízdních kol a aut je udržovat je v náležitém technickém stavu. Podle zákona, vlastník jízdního prostředku zodpovídá za škody tímto způsobené na zdraví řidiči jeho vozidla, nebo za škody způsobené jiným účastníkům silničního provozu, a rovněž za škody tímto způsobené na veřejných komunikacích a majetku cizích osob a organizací.

Občan v dočasně nebo trvale zapůjčeném vozidle je pochopitelně vystaven duševnímu stresu a tlaku nepříznivých okolností. Není zvyklý na ovládání cizího nebo zcizeného vozidla, je rozrušený, není dostatečně pozorný, nedbá dopravních i jiných předpisů, a obvykle ujíždí nepřiměřenou rychlostí. Díky tomu může snadno havarovat a způsobit si zdravotní újmu. Odpovědnost za škody způsobené špatným technickým stavem vozidla spočívá na jeho vlastníkovi. Občané, nenechávejte svá vozidla ve špatném technickém stavu na ulicích! Dávejte je včas do opravny! Nepodceňujte jejich technický stav. Pro jistotu, dávejte včas do opravny i své boty, aby si zloděj kvůli jejich případnému poškození nezlomil nohu! Na to samé dbejte v případě demokracie, kdyby vám ji někdo šlohnul.