Ano, dnes tyto země nejsou z hospodářského, kulturního nebo lidskoprávního hlediska nijak na výši. Ale to nelze jen tak šmahem připisovat islámu a navíc to tak ani zdaleka nebylo vždy. V raném až vrcholném středověku byla islámská civilizace daleko kultivovanější, tolerantnější (vůči židům i křesťanům, starším a pomýleným, leč stále bratrům v Bohu, tzv. Lidem Knihy - původně zoroastrická Persie je jiný, smutnější případ) a hospodářsky vyspělejší. Toto srovnání platí dokonce i v porovnání s nejvyspělejší částí tehdejší křesťanské civilizace - Byzantskou říší. Ta se v době muslimského záboru utápěla ve svých vlastních náboženských sporech o Ježíšovy podstaty, osoby, uctívání či neuctívání obrazů a podobně. Kromě toho centrální vláda v Konstantinopoli zatěžovala provincie neúměrnou fiskální politikou. Takže se stalo, že obyvatelé tzv. východních provincií (území Egypta a Levanty) se nakonec nijak zvlášť muslimskému vpádu nebránili, protože jim přinesl náboženské i politické ulehčení. O vlastní Evropě, s mírnou nadsázkou až na pár iro-skotských mnichů naprosto nevzdělané, polobarbarské a utápějící se v bratrovražedných bojích (ať už ve Franské říši, soudobé Anglii, Španělsku i Itálii), nemá smysl vůbec mluvit.

Evropa se začala pomalu zdvihat až s blížícím se přelomem tisíciletí, s postupnou obnovou městské civilizace i obchodních spojení ve Středomoří v důsledku činnosti italských kupeckých měst, nástupem kolonizace a dalších záležitostí, jež se shrnují pod hromadným termínem středověká transformace, jejíž některé procesy byly svým rozsahem v Evropě dosud nepřekonány (a jiné vzala či dále posunula až průmyslová revoluce o půl tisíciletí později). Ale přesto Evropu teprve měly čekat netolerantní náboženské války raného novověku, které bych za nějaký doklad vyspělosti evropské civilizace rozhodně nepokládal.

Sebeuzavřenost a následující krizi islámu lze navíc připisovat působení Evropanů v době křížových výprav. Do 11. století panoval na Blízkém východě (i v muslimském Španělsku, kde se dokonce objevili křesťané, praktikující svoji víru v arabštině, tzv. mozarabové) relativní klid a ovzduší vzájemné náboženské tolerance. Byzantinci a Arabové se navzájem s úctou tolerovali, při vzájemném sousedském styku ani nebylo možno jinak. Navíc muslimské území obývala řada náboženských minorit - vedle židů také křesťané všech barev a vůní - s nimiž bylo nutno nějak vycházet a žít. Až vpád zfanatizovaných křižáků ze západní Evropy, kteří neznali místní poměry a vraždili levantské obyvatelstvo bez rozdílu vyznání (viz dobytí Jeruzaléma vojáky první kruciáty) onu křehkou rovnováhu zbortil. Takže jestliže se pan Šimůnek ohání muslimským nebezpečím horším Hunů, mělo by se poukázat i na "hunské" chování západoevropských křesťanů.

Islám se následně uzavřel do sebe. Muslimský svět začal hospodářsky i kulturně zaostávat, což ještě zvýraznil ohromný nástup Evropy na počátku novověku (zámořské objevy, renesance). Ne snad, že by nikdy nedošlo ke spolupráci (viz "nekřesťanské" spojenectví Francie a Turecka proti císaři Karlu V. v 16. století) nebo kulturnímu ovlivňování (viz činnost arabských filozofů, jejicž prostřednictvím se do Evropy vrátilo myšlení jinak už téměř zapomenutých antických filozofů). Ale vztah to už nikdy nebyl vyvážený - původní evropský strach ze Saracénů míšený s obdivem k jejich bohatství a kultuře časem vystřídalo pohrdání nad zaostalými Mohamedány, kulminující v pejorativním označení "nemocný muž na Bosporu" pro tureckou říši v 19. století (Turecko tehdy zahrnovalo celé východní Středomoří a Arabský poloostrov).

Jinými slovy: můžeme se bát muslimů v Evropě a já nepopírám, že se jedná o závažný problém. Nikdo však nemůže tvrdit, že muslimská civilizace je principielně horší než západní. Jak jsem naznačil výše, bývaly doby, kdy osvícení muslimští vládci nevěřícně kroutili hlavami nad barbarstvím a fanatismem Evropanů. Celá západní civilizace je založena na tom, že jsme se z tohoto barbarství a fanatismu dokázali vymanit. Skutečně, všeobecný nástup Evropy v novověku je impozantní a obdivuhodný. Ale nemůžeme tvrdit, že my máme patent na rozum a že možnost reformovat se, přijmout zásady tolerance a svobody, má a případně i do budoucna bude mít jen západní civilizace a nikdo jiný. Pokud se o to někdo přesto snaží, je to pouze projevem různých, více či méně mesianistických či dokonce chiliastických teorií o "konci dějin". V debatě o dnešních problémech je potřeba dívat se do minulosti i za hranici uplynulého půlstoletí či století, abychom se vyslovování takovýchto zjednodušujících teorií vyhnuli.

Jak říká jedno krásné přísloví, "každý chvilku tahá pilku". Nemusíme to být vždy jen my (rozuměj západní civilizace). A už vůbec to neznamená, že bude pro lidstvo jako celek vždycky nejlepší, budeme-li to jen my.