2. 5. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
2. 5. 2007

Od průvodce absurditou světa k medvídkovi Pú

Konec mýtu jedné morální autority

Je zde síla, která by dokázala vzdorovat „spojeneckým armádám“ establishmentu a jemu věrných „hlídacích psů“, kteří si demokracii vykládají prapodivným způsobem? Pokud ano, musela by přerůst poněkud – podle veřejného mínění tvořeného mediálním diskurzem - aktivistické ( v českém prostředí to často znamená synonymum pro „nedemokratické“, „extremistické“, minimálně nežádoucí) hnutí Ne základnám. Je to z velké části vnucená charakteristika, ale toto hnutí není pro tuto společnost autoritou. Není to tedy skutečný představitel sedmdesáti procent těch, kteří si nepřejí, aby zde byla vybudována vojenská základna cizí mocnosti. Zároveň nelze počítat s tím, že se bude moci společnost opřít o zmiňované společenské autority, které dokázaly několikrát během posledních sedmnácti let přitáhnout masu do ulic, většinou kvůli uměle vytvářeným a notně „zpracovaným“ událostem.

Společnost je systémem autorit. Autorita přitom musí naplňovat určité společensky preferované hodnoty. Kromě toho mívá často autorita své zosobnění, svého představitele. A právě její představitel je tím, kdo si může samotnou autoritu přivlastnit a transponovat do úplně jiných poloh, než ve kterých se původně nacházela.

Tak nějak se to má s Václavem Havlem.

VH, kdysi vězeň svědomí a dramatik s citem pro vyjádření existenciální absurdity, v níž se ocital, byl v okamžiku velkých společenských změn váženou morální autoritou. Berme to jako fakt, netřeba o něm pochybovat. Tedy úplně přesné to není. VH byl – a pro mnohé stále je – představitelem této morální autority. Sám jí možná byl, ale už není. V době, kdy padl přímý a osobní nepřítel, vůči němuž se VH jako morální autorita vztyčil, se změnil kontext. V tomto proměněném kontextu, kdy „pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí“, byl nepřítel vytlačen za hranice Stokorcového lesa a z VH se místo morální autority stal medvídek Pú, který se šťastně přitulí na hruď statečného Kryštůfka Robina vždy, když je to třeba. Sloniska (bájný nepřítel medvídka Pú a jeho přátel, pozn. autora) už nyní žijí jen tam, kde je Kryštůfek Robin vidí.

Rozpor je v tom, že morální autorita, kterou VH stále fyzicky ztělesňuje, už v kontextu současnosti neexistuje (stal se z ní medvídek Pú), ale přitom kupodivu stále promlouvá svým hlasem a vyjadřuje se se všemi náležitostmi, které autoritám patří.

A v mnoha případech to také funguje tak, jakoby v integritě sametové morální autority, které se VH představitelem, nedošlo k materiálnímu posunu – ze sametu na plyš. Jak napsal Boris Cvek, s VH, nepochybně coby s morální autoritou, souhlasí téměř bez výhrad. To mě poněkud překvapuje, Boris Cvek je přeci jen z Britských listů znám jako člověk, který o věcech přemýšlí. Rád bych zde tedy upozornil na to, co je sice možné připustit tehdy, je-li mluvčím medvídek Pú, ale co nelze v žádném případě akceptovat, je-li mluvčí postaven do role autority:

„Když se proti tomu u nás zdvihají hlasy, jsou to skrznaskrz nedůvěryhodné a pokrytecké hlasy, protože ve zmíněném vojenském prostoru byly dříve dvacet let celé divize cizích vojáků totalitního státu a nikdo proti tomu nikdy neřekl ani hlásek.“

Možná první výhrada se může týkat třeba hned první věty VH. Mohou být hlasy zdvihající se proti americké vojenské základně v ČR skutečně skrznaskrz nedůvěryhodné z uvedených důvodů? Je třeba vůbec snažit se dokazovat, jak hrubého zjednodušení, manipulace a lži se VH dopouští? Jak si může dovolit tak nadutý odsudek lidí, kteří nejsou vůbec zatíženi historickou přítomností cizích vojsk a přesto mají vážné pochybnosti o záměru USA?

Jak si může dovolit tvrdit, že lidé, kteří zde žili za přítomnosti cizích vojsk, musejí nyní bez hlesnutí odkývat přítomnost jiné cizí armády? Jak si může dovolit osočovat tyto lidi jako pokrytecké člověk, který dokáže uvažovat o bombardování jako o aktu humanity? Co to povídáš, medvídku Pú? Chceš světu tvrdit, že v České republice se proti základnám staví pouze lidé s komunistickou minulostí, jejíž relikty si uchovali dodnes?

„A když lidé mají svobodu, začnou reptat proti radarové kouli v Brdech.“

Když mají lidé svobodu, měli by za ni být vděčni, stejně jako VH. Jak jinak můžeme my, malí, oplatit „dar“ svobody těm velkým? Jak jinak než vděkem? A co děláme, když máme svobodu? Reptáme a jsme nevděční. A to všechno jenom kvůli „radarové kouli“. Je do očí bijící, že VH nemá sebemenší potuchy o tom, co vlastně je ta „radarová koule“ zač, do jakého zbrojního systému má být začleněna a jaká je její funkce. A to už vůbec nelze mluvit o tom, že by VH měl byť jen kusé zprávy o tom, do jaké míry je „radarová koule“ i celý systém raketové obrany funkční…

„Tento systém se vyvíjí už patnáct let a když na něj Američané vydali své miliardy, tak taky bude fungovat.“

Ano, ten systém nemá na vybranou, je nevyhnutelné, aby byl funkční, ba přímo dokonalý. Ten argument, kterým to VH dokládá, je naprosto bizarní a fantaskní svou neočekávanou primitivitou. Kdo ho vlastně vyslovil? Morální autorita? Ne, to mohl být jedině medvídek Pú.

„Mně to připadá tak čecháčkovské, tak pokrytecké a tak smrduté.“

A copak je tolik smrduté, pane VH? Ptát se po smyslu toho, co se dlouhodobě jeví beze smyslu? Není daleko více smrduté a pokrytecké kývat hlavou jako mezek a bez sebemenší špetky kritického zkoumání přistoupit na všechno, co samo o sobě vzbuzuje pochybnost. Co může být víc pokrytecké, než snaha tohle všechno nevidět, nevidět, že „radarová koule“ není jen tím, za co se ji současná vláda USA snaží vydávat. Jsi slepý, medvídku Pú?

„Teď se k tomu chce každý vyjadřovat, jestli tyhle rakety také trefí ty rakety, které mají trefit, kolik to bude stát daňového poplatníka a zda ten celý systém není přebytečný. Dělají si starosti, aniž by museli za to zaplatit jedinou korunu.“

Kým jste, pane VH, že mluvíte v hospodských floskulích a uvažujete v rozměrech výčepního lokálu? Stal jste se snad jednou z postav svých vlastních her? Kritizujete fakt, že se někdo pozastavuje nad tím, když USA nejsou schopny potvrdit, že i kdyby skutečně existovalo reálné nebezpečí, kvůli kterému je údajně protiraketového systému potřeba, že bude tento systém schopen mu čelit? Má snad být tento proslov ignoranta úvodem dlouho očekávané nové hry VH?

„Ale víc než tyto odborné věci mě zajímá morální stránka tohoto českého postoje, tato tradice - zda vždycky budeme těmi, kteří pokaždé čekají, jak věci dopadnou, anebo se budeme na všeobecné bezpečnosti a obraně podílet.“

Ano, „odborné věci“ VH okázale pomíjí, patrně se mu zdá, že není vůbec nutné je zkoumat. Rozhodující je přece „morální stránka českého postoje“ – chce –li český člověk čestně předstoupit před tribunál svobodného světa (všimněme si, jak VH předpokládá, že český člověk je věčným dlužníkem mocných, před kterými se buď musí krčit v hanbě, nebo vůči nim musí být loajální, přičemž cesta vlastního rozhodnutí je „smrdutá“), musí se podílet na jeho obraně. A na obraně proti komu, medvídku Pú? Proti Rusku, vůči němuž „radarová koule“ v Brdech rozhodně sloužit nemá, nebo proti Íránu a Severní Koreji, které nebezpečím kalibru „radarové koule“ nejsou a nebudou? Nebo to prostě říkal přítel ze Stokorcového lesa Vondra, jehož přátelství a slovo je ti svaté, medvídku Pú?

Je mnoho souvislostí, které ostře kontrastují s myšlením člověka, který je považován za humanistu. Jak jinak než na základě té stejné a přitom jednoznačně určující nevědomosti, může VH na jedné straně slepě a evidentně bez minimální znalosti věci doslova bojovat za radar amerického raketového systému a na straně druhé se – při své mediální vytíženosti a možnostech – ani slovem nezmínit o tom, že v České republice budou pod patronací vlády a se vší noblesou morálního kýče domlouvány kšefty, na jejichž konci budou mrtví bezbranní civilisté a ozbrojené děti posílané na jatka. Kde by chtěl hledat téma pro svou mnohokrát slibovanou novou divadelní hru, když ne v těchto tématech… To by ale musel být tím, za koho je stále neprávem považován – člověkem, který si dokázal vytvořit značný odstup od toho, co se běžně podsouvá jako reálné, normální, běžné a hlavně správné nebo žádoucí. Je jednoznačné, že Václav Havel takový odstup postrádá.

Jak jsem psal, společnost je postavená na systému autorit. Autority však mají zvláštní setrvačnost a jsou –li jednou společenským systémem ustaveny, jejich pozice je pak překvapivě pevná a stabilní, i když se její představitel poctivě snaží ji setřást z té prádelní šňůry cti, na které před společností visí. VH se o to snaží dlouhodobě a je přímo učebnicovým příkladem toho, že jím jednou zosobněná autorita, samozřejmě postavená na zcela jiných souvislostech, je téměř neotřesitelná. Je jistě hodně těch, které by mohl reprezentovat třeba pan Řezáč, kteří prošli výraznou proměnou vlastního vztahu k této autoritě, ale rozhodující je, jak společenské nástroje zastřešující tzv. veřejné mínění s autoritou naloží.

A můžeme si být doposud jisti tím, že pokud česká média, která mají na veřejném mínění lví podíl, budou přicházet do styku s VH, stále budou u tohoto představitele autority zdůrazňovat, třeba i nepřímo, souvislosti, které ke vzniku autority vedly (disident, dramatik, prezident, myslitel atd.), ale které už jsou dávno překryty souvislostmi novými, vzbuzujícími pochybnosti.

Kriticky uvažující člověk se ptá: jsou tyto nové souvislosti snad méně podstatné, než ty předchozí, tolik autoritativní? Je možné poměřovat nesouvisející, leč autoritu konstituující skutečnosti se současným děním? V jakém vztahu jsou k sobě autorita minulosti a současnost, v níž se autorita pohybuje jako slon v porcelánu?

Nekriticky uvažující člověk se takto neptá. Nekriticky uvažující člověk přijímá autoritu jako fakt věčnosti, nikoliv jako proměnnou, ale jako konstantu, mýtus, který se neproměňuje, ale sám je tím, co si přizpůsobuje skutečnost. Nekriticky uvažující člověk přijímá takový mýtus, v tomto případě kult osobnosti, v plném rozsahu.

Je indikátorem zdraví a svébytnosti, do jaké míry se společnost umí vyrovnávat s kulty a mýty. Je-li zdravá, dokáže se od nich oprostit, i když to může být někdy složité a bolestivé. Bylo by pochopitelně stejnou chybou odsuzovat VH za jeho současné postoje a nevidět přitom minulost. Minulost by ale neměla promlouvat do současnosti tam, kde to není na místě, a je úlohou kritického rozumu tuto hranici jasně odlišovat. VH coby vůdčí disident a dramatik z doby totality nemá být autoritou tehdy, není-li k tomu disponován, ale naopak je svou minulostí zatížen. A to, jak VH opakovaně dokazuje, skutečně je.

Bude nesmírně zajímavé sledovat, jak nikoliv veřejné mínění (o němž víme, že není totéž, co veřejnost), ale veřejnost samotná zareaguje na „názorový puč“, který je jí coby veřejné mínění podsouván. Je zde skutečně taková společenská sounáležitost, síla, která by vzdorovala snaze vnutit „správné“ mínění o daném problému? Je zde síla, která by dokázala vzdorovat „spojeneckým armádám“ establishmentu a jemu věrných „hlídacích psů“, kteří si demokracii vykládají prapodivným způsobem?

Pokud ano, musela by přerůst poněkud – podle veřejného mínění tvořeného mediálním diskurzem - aktivistické ( v českém prostředí to často znamená synonymum pro „nedemokratické“, „extremistické“, minimálně nežádoucí) hnutí Ne základnám. Je to z velké části vnucená charakteristika, ale toto hnutí není pro tuto společnost autoritou. Není to tedy skutečný představitel sedmdesáti procent těch, kteří si nepřejí, aby zde byla vybudována vojenská základna cizí mocnosti. Zároveň nelze počítat s tím, že se bude moci společnost opřít o zmiňované společenské autority, které dokázaly několikrát během posledních sedmnácti let přitáhnout masu do ulic, většinou kvůli uměle vytvářeným a notně „zpracovaným“ událostem. Společnost by musela být v případě protestu daleko více spontánní, každý člověk by musel nést daleko větší podíl osobní odpovědnosti a odhodlání a zároveň by se daleko méně mohl spoléhat na to, že mu někdo řekne, kam a proč má jít zvonit klíči nebo pískat. Je to určitě zajímavá zkouška – buď dokáže veřejnost dát svůj názor najevo i přes „mlhu“ kterou navenek cloní politická scéna a média, nebo převáží lhostejnost nad tím, že je společnost nepokrytě pasena jako stádo. To se uvidí:)

                 
Obsah vydání       2. 5. 2007
2. 5. 2007 Proč říkáte občanům, že jsou jejich názory "smrduté"? Jan  Neoral
2. 5. 2007 Byl to nepřesný překlad?
2. 5. 2007 Miefig - zatuchlý, zasmrádlý, neatraktivně nemoderní… Uwe  Ladwig
2. 5. 2007 Pasivita občanů a prodejnost českých médií
2. 5. 2007 Schwarzenberg: Radar tu bude a nebudeme se nikoho ptát, nenecháme se kontrolovat Jan  Neoral
2. 5. 2007 Od průvodce absurditou světa k medvídkovi Pú Bohumil  Kartous
1. 5. 2007 LEŽ TÝDNE v ČRo 6: Proti radaru jsou prý v ČR jen extrémisté! Petr  Kužvart
2. 5. 2007 Co je ještě třeba Michal  Novotný
2. 5. 2007 Byl tvrdý zásah policie v Brně na místě?
2. 5. 2007 Komunisté připravují ozbrojenou revoluci Josef  Vít
2. 5. 2007 Česká televize nenarušila objektivitu své reportáže
2. 5. 2007 Vděčnost Říši
2. 5. 2007 Práce a pracující, odměna, spravedlnost a zdraví, aneb Divná jména a nesmyslná argumentace s percentuálním zvýšením platů Uwe  Ladwig
2. 5. 2007 Anarchista k Prvnímu máji Ondřej  Slačálek
1. 5. 2007 První máj - jiný pohled Jiří  Bakala
30. 4. 2007 Mácha a tradice Prvního máje Petr  Kužvart
2. 5. 2007 Slovinský Temelín se nazývá Krško Richard  Seemann
30. 4. 2007 Havel: Vývoj v Rusku je znepokojující, jsem pro americkou raketovou obranu
30. 4. 2007 Souhlasím s Václavem Havlem téměř bez výhrad Boris  Cvek
2. 5. 2007 Havel jako Castro a Napoleon III.
30. 4. 2007 Je mi teď hrozně smutno
2. 5. 2007 Poslušní úředníci a jeden intelektuál
1. 5. 2007 Slabiny Havlových názorů
30. 4. 2007 "Děsivá nekritičnost a naivita"
1. 5. 2007 Niečo milé Michal  Polák
2. 5. 2007 Americká intervence v Řecku Hynek  Štědrý
1. 5. 2007 Zpravodajství iráckého odboje za dny 16. – 31. března 2007
2. 5. 2007 Výzva žen z Ohia: knížka pro děti u zrodu masového hnutí? Miroslav  Kolář
2. 5. 2007 Názor dne Oldřich  Průša
2. 5. 2007 Nedávejme almužnu agresivním žebrákům - přispívejme dobročinným organizacím Miloš  Kaláb
2. 5. 2007 První veřejná nabíjecí stanice pro elektromobily v ČR otevřena v Desné Michal  Brož
2. 5. 2007 Otevřený dopis Poslanecké sněmovně: Podali jsme zprávu o hospodaření včas
2. 5. 2007 Ještě žije Eva Gérová
30. 4. 2007 Rozhovor jako nekrolog za Svatoplukem Benešem Tomáš  Koloc
28. 4. 2007 Hospodaření OSBL za březen 2007
22. 11. 2003 Adresy redakce

Americká protiraketová základna v České republice RSS 2.0      Historie >
2. 5. 2007 Od průvodce absurditou světa k medvídkovi Pú Bohumil  Kartous
2. 5. 2007 Proč říkáte občanům, že jsou jejich názory "smrduté"? Jan  Neoral
2. 5. 2007 Schwarzenberg: Radar tu bude a nebudeme se nikoho ptát, nenecháme se kontrolovat Jan  Neoral
2. 5. 2007 Pasivita občanů a prodejnost českých médií   
1. 5. 2007 LEŽ TÝDNE v ČRo 6: Proti radaru jsou prý v ČR jen extrémisté! Petr  Kužvart
30. 4. 2007 Havel: Vývoj v Rusku je znepokojující, jsem pro americkou raketovou obranu   
30. 4. 2007 Putin reaguje, Topolánek má asi radost, Ricová se diví, aneb Proč si vlastně vůbec někdo myslí, že půjde o obranný raketový systém? Uwe  Ladwig
29. 4. 2007 I to, co se nám nelíbí, se může stát politickou pravdou Darius  Nosreti
27. 4. 2007 Česká televize – až na dno hanby Milan  Valach
27. 4. 2007 Okamžitý, bezbolestný a účinný klystýr - Česká televize   
27. 4. 2007 Daily Telegraph: Trokavec (poč. obyv. 97) bojuje proti Americe   
27. 4. 2007 Proč zahraniční novináře fascinuje referendum v Trokavci a v okolních obcích Jan  Čulík
27. 4. 2007 Američané budou ignorovat názory občanů i české vlády   
26. 4. 2007 Je "prozření na Kwajalein" součástí psychoanalytické terapie, manipulace mysli nebo maňáskovým divadlem v pestrých kulisách? Hugo  Fibiger
26. 4. 2007 Americký radar v ČR z mého pohledu