Autor článku mne i pana Foldynu osočuje z „podjatosti a nekompetence“, „faktických chyb“ a některé pasáže z našich textů považuje za „ plagiáty vlastních zdrojů“. Budu mluvit za svůj článek, jelikož nechci panu Foldynovi předkládat něco, s čím by třeba nesouhlasil.

Pan Mujanović je zřejmě velice pilný a pedantský student, dokázal-li se prokousat všemi odkazy uvedenými u mého článku, jak jistě učinil, když píše o „faktických chybách“ a „plagiátech“, které se dle něj objevily v mém článku. V mém případě šlo především o vlastní formulace, volný překlad či parafráze informací získaných z daných zdrojů. Doslovné citace, odjinud převzaté, se u svých článků vždy snažím uvézt uvozovkami. Dále bych chtěl autorovi objasnit termín „plagiátorství“. Jde podle definice uvedené v encyklopedii Diderot o „přejímání uměleckého, literárního nebo vědeckého díla bez udání vzoru nebo autora s cílem vydávat dílo za vlastní.“ U mého článku jde o text vycházející z informací pocházejících ze čtyř obsáhlých článků a sedmi webových zdrojů. Struktura samotného textu, prokládaného mými komentáři, je naprosto původní.

Pan Mujanović udává, že zdroje, z nichž jsem při práci čerpal, konkrétně „www.zmag.org“, „www.chomsky.info“ a www.wikipedia.org, trpí „jednostranností“ a „faktickou neodborností“ (rád bych autora mezi řádky vyzval, aby alespoň vyvrátil „faktickou neodbornost“ konzervativních údajů z Wikipedie, týkajících se jugoslávské kauzy, které jsou často poplatné oficiálnímu kánonu). Nosnými pilíři mého textu byly dva obsáhlé články od amerického ekonoma a mediálního analytika Edwarda S. Hermana, The Politics of Srebrenica Massacre a Human Rights Watch in Service to the War Party, napsaný společně s Davidem Petersonem a Georgie Szamuelym, u kterých byla uvedena dlouhá řada odkazů, pocházejících od přímých svědků, pachatelů a z oficiálních i neoficiálních pramenů. Od konzervativních zdrojů jako New York Times, Washington Post a Financial Times a NATO přes OSN, Amnesty International, Human Rights Watch až po kontroverzní zdroje jako www.slobodan-milosevic.org. A dále jsem ve svém článku vycházel z pramenů jako BBC, Guardian, Independent a Červený kříž, což tedy výrazně odporuje nařčení z „jednostrannosti“.

Pan Mujanović dále píše, že v kauze Srebrenica se jedná o jasnou genocidu a opírá svou domněnku o potvrzení tohoto Mezinárodním soudem pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii (ICTY), aniž by sám konfrontoval fakta. Patrně sám věří, na rozdíl od mnoha důkazů, že jde o spravedlivou instanci, jež po právu odsoudila za válečné zločiny nejen zlotřilé Srby, ale i další aktéry konfliktu, kteří také nepopiratelně spáchali válečná zvěrstva – chorvatské a bosensko muslimské předáky a vojáky, islámské fundamentalisty ze Středního východu, kosovské rebely a západní strůjce válečných hrůz z bosenské války a bombardování Srbska a Kosova. A jak se popere s faktem, že pachatelé „genocidy“ odvezli ženy a děti do bezpečí, jak se mohl přesvědčit zhlédnutím protisrbského snímku Nade vši pochybnost, který byl nedávno uveden v české televizi (na rozdíl od irácké Fallúdži, kde byly ženy a děti doslova vybombardovány americkým letectvem z města nebo izraelského náletu na Bejrút v roce 1982, kde se odehrál téměř stejný scénář)?

Rád bych věděl, jak pan Mujanović přišel na to, že byla Srbská republika odsouzena „Mezinárodním soudem spravedlnosti“ za spáchání genocidy, když všemi sdělovacími prostředky proběhlo, že Světový soud Srbskou republiku zbavil obvinění z přímého aktu genocidy, avšak nezbavil ji odpovědnosti genocidě předejít. Ačkoliv zde Soud hovoří o genocidě, existuje mnoho dokumentů, důkazů, svědectví, které toto popírají, a není fér, v rámci objektivity, tyto skutečnosti Soudem a celoplošnými médii neuvést v život (například poznatky pracovníků Červeného kříže, svědectví generála Philippe Morillona, ale i kontroverzní svědectví přeživších uprchlíků ze Srebrenice).

Ať počítám jak počítám, ani počet zavražděných v Srebrenici, udaný panem Mujanovićem, stále nedělá oněch západními státy a konzervativními médii kanonizovaných „osm tisíc zavražděných muslimských mužů a chlapců“, nehledě na jeho zmatené sčítání těl exhumovaných během roku 2006. Toto nedůvěryhodně podané tvrzení naráží na skutečnost, že exhumovaná těla nemusí a pravděpodobně ani nepatří mezi oběti srebrenického neštěstí, a také na fakt, že oněch „osm tisíc zavražděných muslimských mužů a chlapců“ byl Západem stvrzen mnohem dříve.

Ve svém článku jsem nijak neumenšoval válečné zločiny spáchané během války v Bosně a Kosovu srbskými jednotkami; naopak jsem se zmínil i o „srbských zvěrstvech“. Mým hlavním záměrem při psaní článku bylo pojmenovat minimálně spoluvinu západního společenství, hlavně Spojených států, na balkánské tragédii, čistě z pragmatického kalkulu. Mám za to, že si to oběti jejich válečných zločinů a zločinů proti lidskosti alespoň posmrtně zaslouží.