1/ liberalismus nikdy neobhajoval poškozování jiných jedinců bez jejich vědomí či souhlasu. Pokud tedy bude v restauraci servírováno zkažené jídlo bez předchozího upozornění, jde dozajista o podvod a tak by mělo být toto jednání i hodnoceno. Pokud je však konzument na tuto skutečnost předem upozorněn, a přesto dobrovolně pokrm sní, pak se nejedná o žádnou chybu hostinského, ale o hloupost konzumenta.

2/ Domnívám se, že trh dokáže snadno vyřešit i tuto situaci, ačkoli je Jan Čulík přesvědčen o opaku. Ve fungující liberální společnosti by vše vypadalo následovně.

Restaurace nepodléhají žádné státní hygieně, ani jinému nesmyslnému státnímu dozoru. Konzumenti však určitou jistotu toho, co obědvají, potřebují. Na trhu tedy existují zcela soukromé subjekty, které se "certifikací" stravovacích zařízení věnují. Tyto společnosti si přidělení každého "certifikátu kvality" nechají od provozovatele restaurace zaplatit a z těchto poplatků žijí. Restauratér posléze může na svůj podnik umístit reklamu, že ta a ta konkrétní firma mu přidělila atest a potvrzuje, že podávané pokrmy splňují hygienické normy. Certifikační firmy si nedovolí dát tento atest hospodskému, který podmínky skutečně nesplňuje. Pokud by tak učinily, celá záležitost velmi rychle vyjde najevo a tím, kdo utrpí více nežli restauratér, bude právě certifikační společnost, která tomuto pochybnému hostinskému atest vydala. Tím pádem klesá důvěra konzumentů k této společnosti = spotřebitelé nenavštěvují podniky s certifikátem dotyčné společnosti = poctiví hospodští nechtějí dále za takovou certifikaci platit = certifikační firma nevydělává a krachuje. Proto se domnívám, že soukromé subjekty jsou i na tomto trhu mnohem více motivovány k důkladným kontrolám, narozdíl od pro mne naprosto nedůvěryhodné státní hygieny.

V současnosti je podniku, který normy nesplňuje, odebráno oprávnění, samotné státní hygieny se to již nijak nedotkne. Její důvěryhodnost neklesá, nemá totiž kam -- neexistuje trh, a proto není jiná varianta, nežli jít opět do podniku, který má atest od této nedůvěryhodné hygieny. Proč by se tedy hygienik měl starat? Klidně povolení vydá za nějaký ten úplatek, vždyť snižování dobrého jména jeho zaměstnavatele mu může být naprosto ukradené. U soukromé firmy by v tomto případě probíhaly kontroly mnohem důkladnější. Na trhu by existovalo X certifikačních společností s různou reputací (čím vyšší, tím více si mohou účtovat za svůj atest) a hostinští by se snažili získat atest právě od té nejdůvěryhodnější, neboť by jim dával příležitost k nejvyšším ziskům. Atestace by samozřejmě nebyla nijak povinná, klidně by mohl existovat podnik bez jakéhokoli certifikátu. O tom, kdo by se v takovém zařízení stravoval, si můžeme myslet cokoli, ale protože nikdy nepoznáme jeho motivaci, neměli bychom mu takové jednání zakazovat (neúspěšného sebevraha také nezavřeme do vězení za to že si chtěl ublížit ne?).

Obavy Jana Čulíka vycházejí z toho, že špatná zkušenost s pozřeným pokrmem nemusí být vůbec předána dále, konzument ji může odnést i ztrátou života. To jistě může. Jak mi tedy vysvětlíte, že podobný systém atestů je již nyní fungující u takové komodity jako jsou padáky? Pokud se Vám za letu neotevře padák, asi těžko o tom budete vyprávět každému koho potkáte, i kdybyste sebevíce chtěli. A právě v tomto odvětví mají nejvyšší důvěru atestace soukromých společností, ne státních institucí. Pravidla pro provoz padáku se liší stát od státu, od silné regulace až po regulaci neexistující, přesto mají větší důvěryhodnost soukromé certifikační společnosti Shrnu-li tedy mé přesvědčení do jedné věty, pak mi nezbývá nežli konstatovat, že i na tomto poli by si soukromé subjekty vedly mnohem lépe nežli jakákoli státní instituce.

Závěrem si jen dovolím menší odbočku k poznámce Jana Čulíka, který liberalismus označuje za extrémní způsob uvažování (patrně proto, že mu "není po chuti") Pokud bych stejným metrem hodnotil i já ostatní myšlenkové směry, nezbylo by mi, nežli se takto vyjadřovat o jakékoli levicové ideologii, neboť dle mého názoru jest ideologií překonanou a současnou civilizaci jen brzdící. I přesto tak nečiním, neboť uznávám právo ostatních na jejich pohled na svět. Zároveň se domnívám, že vzhledem k poznámce Jana Čulíka mne vlastně již ani neudivuje, že jsou Britské listy stále častěji označovány za médium extrémní a to i ze strany jejich dlouholetých čtenářů. Vždyť, jak se do lesa volá....