Celé sociální skupiny jsou infikovány jedem nenávisti, jsou vybičovávány k vášnivému odmítání něčeho, co jim bylo manipulativně předloženo v úhledném balíčku a převázáno pentlí černobílého antikomunismu. Účelem celého tohoto tažení není snaha o diskusi nad českou minulostí let 1948-- 1989, která je stále pro řadu lidí (a oprávněně) směsí bolesti a nechuti, ale snaha naprosto zdiskreditovat jednu část politického spektra, tak jak se utvořila po francouzské revoluci.

Fangle antikomunismu, denně zdvíhaná lidmi opravdu zakalenými (Šinágl) nebo lidmi, jejichž osobní normalizační profil je legrační (Steigerwald, jehož antichartovství se stejně zapáleně přelilo do antikomunismu), je pouhou zástěrkou pro snahu opanovat veřejný prostor ve směru těch JEDINĚ správných idejí, těch JEDINĚ správných pravd.

Moc dobře vědí, že zločiny, které byly spáchány pod praporem komunismu (tak jako jsou páchány zločiny i pod jinými prapory) jsou výborným manipulačním prostředkem, který zatemňuje možnost kritického myšlení i rozumným lidem.

Pokrytectví toho typu lidí je odpudivé, jejich podněcování nenávistných složek lidské povahy má totiž za cíl znemožnit rozumnou diskusi o českém komunismu a české společnosti let 1948-1989. Nechtějí slyšet nic o tom proč se KSČ chopila v českých zemích moci tak snadno, proč komunistické hnutí získalo takovou masovou podporu, z čeho čerpal režim svoji legitimitu, jaké měl minulý režim vývojové fáze, kam směřoval, co představuje komunistické hnutí dnes, jaké prodělalo proměny apod. Tito rozněcovači třídní nenávisti moc dobře vědí, že forma správy věcí veřejných, tak jak ji představoval minulý režim totálně zbankrotovala a prohrála na celé čáře a už se nikdy vrátit nemůže (naštěstí), ale symptomy, na kterých komunistické hnutí vyrostlo se vrací s ekonomickým liberalismem a neregulovaným kapitalismem netušenou rychlostí zpět (jasnozřivý Ludvík Vaculík viděl zase jednou dál, než mediálně protěžovaní tvůrci veřejného mínění). Tyto zločinné příznaky ekonomického liberalismu je netrápí, falešná spravedlnost, vykořisťování, ponižování a vydíraní jsou totiž pro ně přirozenou součástí toho, jak si představují svobodu. Toto své pojetí svobody (samozřejmě jedině možné, jak jinak...) se rozhodli bránit fanglí antikomunismu, ale mrtvý komunismus není jejich hlavním cílem, svého protivníka vidí naopak v sociální demokracii (Václav Klaus užívá s oblibou odpudivé "slůvko" -- sociáldemokratismus, lépe se to s kouzelným slovem - obuškem komunismus rýmuje), jediné ideové i praktické hrázi vůči jejich pojetí kapitalismu a demokracie. Proto pod dnešním antikomunistickým běsněním nelze nevidět nic jiného, než přípravu na generální útok, útok na ČSSD. Dělostřelecká jednotka sestavené z osvědčených mediálních šíbrů (Mlejnek jr., Mandler, Doležal, Komárek, Steigerwald, Joch aj.) už rozpoutala zápas o to, aby česká sociální demokracie byla chápána jako zbolševizovaná, aby byla chápána jako nebezpečí pro demokracii, aby došlo ke stejné ostrakizaci jako u KSČM. Druhou stránkou tohoto, prozatím, mediálního boje je naprostá neschopnost pochopit, že i komunisté prodělávají určité změny, především programové, a že jejich programová východiska a jejich politická praxe je v naprostém souladu s ústavou i zákony ČR (jinou věcí je pro mě jejich postoj k vlastní minulosti, jejich nepochopitelná neschopnost uznat alespoň rok 1968 jako světlou chvíli své strany a hlavně za světlou stránku celého hnutí, jejich ztěží pochopitelná neschopnost zcela jasně a nedvojsmyslně, opakovaně, veřejně a nepřehlédnutelně odsoudit vrahounskou fázi svého režimu v 50. letech, chybí mi jasné vyjádření toho, že únor 48 byl spíše jejich porážkou, vždyť vedoucí složkou Národní fronty s velkým společenským zázemím byli už od roku 1945, zkrátka přiznání, že moskevský model socialismu, který chtěli naroubovat na české podmínky byl omylem apod.).Toto nálepkování sociální demokracie a její zaměňování s komunisty (KSČSSD) má vytvořit ghetto ostrakizovaných, politicky a společensky nepřijatelných a naroubovat nový politický konsensus, jenž by sice spočíval nadále na pravolevé politické škále, ale v níž by levice hrála pouze roli trpěného a otloukaného bastarda. Tento konsensus podpořený systémovými a nevratnými kroky v hospodářské oblasti, skrytou solidaritou podnikatelských skupin, které na těchto změnách vydělají miliardy (soukromé důchodové fondy, privatizace zdravotních služeb apod.) a především dobrovolně pravicově zglajchšaltovanými médii (to už je dnes) by mohl přetvořit společenské vědomí během 10-12 let a definitivně dokončit rozdělení společnosti na vyvolené a ty ostatní.

I proto jistá forma spolupráce ČSSD s KSČM je nutná a žádoucí (mluví s nimi všichni, obzvláště ODS má s KSČM od prezidentských voleb korektní vztahy). Neznamená to podepsat komunistům bianco šek a přestat trvat na nutných změnách jejich politiky, ale zároveň to neznamená nechat KSČM na pospas dělostřelbě majitelům jediných pravd. Jim totiž nejde o komunisty.