19. 6. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
19. 6. 2006

Lenost ducha

Mohl bych být vlastně spokojený. Moje dědkovská ješitnost byla průběhem a výsledkem parlamentních voleb řádně přikrmena, a to hned ze tří důvodů. Odhadl jsem, že volby skončí plichtou (i když jsem pochopitelně netušil, že bude tak dokonalá), obavy z povolebního chování Zelených se naplnily v míře více než velké a realizace Modré šance v její nejdivočejší podobě zatím není na pořadu dne.

Přesto nevidím důvod k velkému jásání. Když jsem pro BL loni napsal článek pod titulkem , "Stává se český národ pitomějším?" měl se asi raději jmenovat nějak jinak - patrně v názvu mělo být něco o lenosti ducha.

Zdá se, že tato - řekněme mírně - obecná intelektuální nedostatečnost (post)moderního člověka, příslušníka té bohatší a šťastnější (ve smyslu, že má větší "kliku", nikoli, že by nutně prožívala intenzivnější pocity štěstí..) části průmyslové civilizace, by měla být povýšena mezi sedm smrtelných hříchů, tam vyzvednuta na první, nejméně čestné místo a všemi silami veřejně činných lidí, od učitelů obecných škol až po mediálně respektované veličiny, by se na ni mělo poukazovat a proti ní bojovat.

Na tuto vlastnost postmoderního davu poukazuje i příspěvek Jana Makovičky. Sám jsem na ten "volbomat" upozornil několik svých známých. Příznačná byla především odezva voličů ODS žijících a/nebo pracujících v Praze. Nebudu zde unavovat popisem jejich předem snadno odhadnutelných a víceméně stereotypních reakcí. Beztoho už byli dopředu rozhodnuti, co a koho budou volit a jejich argumenty byly také až zoufale stejné.

Pro mě je to důkazem dvou skutečností.

Především, vezmeme-li za měřítko dosaženého vývojového stupně společnosti účinnost jejích propagandistických nástrojů, závěr je jasný: Za necelých 17 let jsme dohnali a v některých ohledech možná i předehnali ten Západ, k němuž jsme předtím tak obdivně vzhlíželi. Ředitelé zeměkoule mohou být spokojeni. Nalili nám do mozkoven přesně to, co tam chtěli a potřebovali mít. Ta nezpracovatelná menšina exotů v počtu řádu jednotek procent, která se vyskytuje kdekoli na světě, která potvrzuje výjimku z tohoto pravidla a jejíž vliv se omezuje na pár podobně postižených, jim beztak není nebezpečná. Naopak: Může posloužit jako důkaz domnělé svobody a různorodosti myšlení a slova. Vydávajíce to za dosažení vytoužené demokracie a svobody, stali jsme těmi nejkonformnějšími z konzumeristů. Dosáhli jsme naplnění nezadatelného lidského práva svobodně rozdělovat svou kupní sílu mezi desítku největších maloobchodních řetězců.

Denně si ověřujeme míru svého ztotožnění s nepochybně definitivními vítězi globálního zápasu o svobodu a demokracii zcela svobodným výběrem mezi naprosto originálními tiskovinami stejných majitelů, jejichž redakce tu originalitu ještě zdůrazňují tím, že sedí ve stejném baráku. Opět jsme dokázali svou historickou pokrokovost a intelektuální nadřazenost nad většinou světa naprostým ztotožněním až splynutím s davem, který se - jako už tolikrát v dějinách - zcela dobrovolně a svobodně přidal na stranu vítězů či aspoň těch, kdo jako vítězové vypadají nebo se tak chovají. Pravda vítězí, protože to, co zvítězí, bude vždy vyhlášeno za pravdu - aspoň dokud někdo jiný s ještě účinnějšími demagogickými nástroji nevyhlásí za pravdu něco jiného.

Současná pravda - jakož ostatně i její historické předchůdkyně - je zcela jasná, přehledná, jednoduchá a snadno pochopitelná a nově má navíc i některé vlastnosti obrázků z oblíbených televizních reklam: Je barevná, voňavá a hebká, příjemně se poslouchá a chutná sladce. Jediné, co nemohu pochopit, je způsob, jak rychle a masivně jsme přišli o předpokládanou imunitu vypěstovanou minulým režimem: Jak je možné, že většina lidí tu zoufalou uniformitu myšlení, jednání a postojů nevnímá?

V jejich očích vše, co je pravicové, je automaticky demokratické, a co je jiné než pravicové, je nutno potírat až do úplného vyhlazení.

Zkrátka: Máme demokracii. Demokracie = ničím a nikým neomezovaný nezřízený konzum, limitovaný jedině tím, co snesou naše žaludky či jiné tělesné orgány. Máme svobodu. Svoboda = ničím a nikým neomezovaná šance beztrestně si ukrást a zkonzumovat na úkor těch (zdánlivě) slabších, cokoli si umaneme, přičemž ti slabší jsou příroda, 85% lidské populace v méně vyspělých částech světa, okrajové skupiny v naší vlastní společnosti, které nesdílejí tento způsob všeobecného jásání, a v neposlední řadě naše vlastní děti a ti, kdo se teprve narodí.

Na tomto místě si dovolím předem nesouhlasit s argumentem, který občas v takovýchto diskusích přichází na přetřes. Současný stav toho, čemu se obvykle říká demokracie a co je stále více už jen kapitalismem bez přívlastků, není důsledkem jeho nedokonalosti.

Právě naopak: Tato společenskoekonomická formace po ztrátě jediného protivníka, dostatečně institucionalizovaného na to, aby jí mohl být aspoň dočasně rovnocenným soupeřem o myšlení lidí, totiž reálného socialismu, teprve nemusí mít z ničeho strach a může dnes a denně ukazovat svou pravou tvář. Všichni, kdo jsme ještě nepodlehli obecné a obecně vyžadované lenosti ducha, se o tom dnes a denně můžeme přesvědčovat.

Navíc to víceméně odpovídá předpovědím některých myslitelů, od Marxe až po Egona Bondyho, kteří jsou dnes všeobecně považováni za hlasatele diskursu poraženého v historické soutěži a tudíž údajně nutně vyhlašovaného za zločinný. Jediné, co je na tom překvapující, je rychlost, s jakou bylo tohoto stavu dosaženo.

Dále. Až na pár vzácných výjimek (nemohu nevzpomenout především neúnavného buřiče mezi českými sociology Jana Kellera) nikdo z uznávaných intelektuálů ve zdejším veřejném prostoru nezdůrazňuje prostou a zřejmou skutečnost: Z politiky se vytratila moc.

Už dávno se přestěhovala do ředitelen nadnárodních firem a tam - nikým nedelegována a nekontrolována, snad jen astronomickými sumami peněz, a podložena hromadami zbraní - slouží možná pár desítkám tisíc ředitelů zeměkoule a odhadem několika miliónům jejich příbuzných a kamarádů. Jestli tohle není zárodek nové totality, pak už nevím co: Bez ohledu na jeho prokazatelnou a stále se prohlubující nefunkčnost se nám dává k výběru jediný možný společenskoekonomický systém.

Řízen je nejméně udržitelným způsobem, totiž pozitivní zpětnou vazbou, která zatím - aspoň podle dostupných znalostí - vždy spolehlivě každý přírodní, technický i společenský systém přivedla k destrukci. Počet těch, kdo mají reálnou možnost destrukční tendenci korigovat, stále klesá. Nebude trvat dlouho, a celý svět, ještě než se rozsype, se stane jednou velkou korporací se šéfíky, které spočítáte na jedné ruce. Glóbus spol. s r. o. A aby se to zakrylo, lidem se před oči strčí nějaký zástupný problém. Třeba světový terorismus. Nebo čeští komunisté.

Jestli to tak necháme, máme v podstatě tři možnosti: Buď budeme čelit katastrofální klimatické změně a jejím důsledkům. Nebo dojdou základní zdroje: Pitná voda, orná půda, energetické suroviny. A konečně (viz Egon Bondy a kniha jeho esejů O globalizaci, ISBN: 80-86263-60-6) je tu i možnost, že jednatelé toho globálního eseróčka zjistí, že pro udržení systému a jeho další fungování vlastně nepotřebují nějakých 70% lidstva a zařídí se podle toho - vida, k čemu se mohou někdy hodit zbraně hromadného ničení... Možná je i kombinace všeho dohormady.

Ani kdyby nám ten stále rychleji se roztáčející kolotoč dal ještě dost času pro bezkatastrofický vývoj, nejsou jeho perspektivy moc růžové. Globální věrchuška více než co jiného připomíná mafii a za rádoby demokratickou fasádou už lze vidět dobře prosperující výhonky klientelismu. Těžko říci, zda z nich vyroste nějaká šílená virtuální matrix ovládaná nejnovějšími hypertechnologiemi anebo nějaká brutální forma neofeudalismu drženého pohromadě otevřeným násilím. Současným formám zastupitelské demokracie západního střihu mnoho šancí na přežití nedávám. Jsou příliš závislé na dostupnosti konzumu pro jejich občany. Jakmile se začnou hroutit mechanismy jeho zajišťování, i ti nejskalnější demokrati vymění naději na jeho udržení za cokoli, včetně rizika nějaké formy diktatury, která jim slíbí jeho pokračování.

Dnes si lebedíme v přesvědčování sebe samotných, že se nacházíme na té správné, tj. vítězné straně dosavadních i nadcházejících konfliktů. Jednoduché počty však ukazují, že na té druhé straně je většina. Teď je možná zdánlivě slabší, ale v historii najdeme dost příkladů o moci bezmocných a dočasnosti panování všech vítězů.

Na tomto místě bych měl správně skončit otázkou, kterou končí většina podobných úvah: "No jo, ale co s tím?"

Málokdo z komentátorů a analytiků má snahu zodpovědět ji. Vnucená uniformita myšlení doprovázená strachem ze ztráty pozic nebo aspoň prestiže jim nedovoluje ani ve snu si představit něco jiného než tenhle dosluhující systém. A přitom by stačilo tak málo: Vysypat si z hlav uměle vytvořená tabu a podívat se na společenskoekonomické systémy očima systémových inženýrů. V tomto smyslu se sluší poděkovat za článek Ladislavu Žákovi. Jestliže totiž síťová struktura postmoderní společnosti opravdu vykazuje jím naznačenou topologii, znamená to - kromě předpokládané odolnosti proti fatální destrukci - i velkou šanci do budoucna. Poskytuje velmi silný racionální argument pro úvahy o cíleném směřování ke správní i ekonomické decentralizaci společnosti do malých víceméně hospodářsky soběstačných územních jednotek. Vznik této struktury by nemusel být podmíněn něčím, čemu se obvykle říká revoluce, aniž by musel nutně vyústit v boj všech proti všem. Jedinou předběžnou podmínkou by bylo záměrné vytvoření legislativních a aspoň částečně i ekonomických podmínek pro spontánní vznik a víceméně autarkní existenci takových jednotek. Pochopitelně by to vyžadovalo, aby jim dosavadní formy organizace společnosti a ekonomiky nepřekážely, což se z různých důvodů může ukázat jako těžko splnitelný požadavek. Budeme-li však předpokládat jeho splnění a možnost postupného volného vytváření a rozvoje takových jednotek, po dosažení jejich určitého řekněme nadkritického počtu (nemusí nutně zahrnout většinu populace) si lze představit působení pozitivního příkladu na další, nadále už samovolný rozvoj tímto směrem. Bohužel si nevzpomínám, kdo pro existenci takových prvků použil pojmu "ostrůvky pozitivní deviace", ale mám za to, že je výstižný.

O tom, jaká opatření v legislativě (prvky přímé demokracie) a v ekonomice (různé formy vlastnictví výrobních prostředků) by byla nutnými podmínkami naznačeného vývoje, je nutno samozřejmě podrobně a bez předsudků přemýšlet. Mimochodem záslužný kus práce v tomto směru udělali Václav Tomek a Ondřej Slačálek vydáním objemného kompendia (672 stran) Anarchismus: Svoboda proti moci (ISBN:80-7021-781-2). Jak praví v předmluvě k této knize Jan Keller, možná brzy zjistíme, že právě bohatství variant anarchistických myšlenek se ukáže tím správným zdrojem námětů k řešení budoucích krizí, až se ukáže, že za fasádou demokracie nějaké formy klientelismu už vládnou a nám plebsu v rukách nezůstane nic jiného než potřeba hledat nové formy organizace společnosti.

Na adresu kritiků, kteří hodlají tyto úvahy označit za sociální inženýrství, což je obvyklé dehonestující označení jakýchkoli úvah o regulaci vývoje společnosti, vzkážu zatím snad jen jedno: Na začátku současného zdánlivě spontánního globalizačního vývoje bylo také určité rozhodnutí, především záměrná deregulační opatření ve finanční oblasti umožňující nástup reaganomiky v USA začátkem 80. let. Pak už zákonodárcům i vládám stačilo (zjednodušeně řečeno) nedělat nic.

V uvedeném smyslu je výsledek posledních voleb snad i trochu nadějný. Dovolím si ho interpretovat tak, že poskytuje prostor k přemýšlení i o něčem jiném, než bylo dosud zvykem. Stará schémata se evidentně přežila, Zelení jako potenciální generátor nových myšlenek hanebně zklamali, vyměnivše naděje do nich vkládané za vidinu vládních koryt. Mohla by tak nastat šance pro "léčbu intelektuálním šokem", asi ve smyslu hesla francouzských studentů z roku 1968: "Chtějme nemožné!" To však není práce pro solitéry a tím méně pro "profláknuté" struktury dosavadní moci. Jediné, co ještě zbývá, je překonat lenost ducha. Zřejmě to není málo, možná je to víc, než co by většina společnosti mohla považovat za splnitelný požadavek, ale další šance nastane brzy - na dohled jsou komunální volby. Chceme-li něco jako "revoluci zdola," není lepší základna pro aktivizaci veřejnosti než právě na úrovni obcí. Doufejme tedy, že občanská společnost příležitosti využije, chytí druhý dech a procitne z konzumního snu dřív, než očekávané globální krize propuknou naplno.

                 
Obsah vydání       19. 6. 2006
19. 6. 2006 Lenost ducha Jindřich  Kalous
19. 6. 2006 Několik argumentů pro „Velkou koalici“ Vladimír  Vokál
19. 6. 2006 Komentář ke komentáři Alex  Koenigsmark
19. 6. 2006 Kunderův román Totožnost v českém překladu
19. 6. 2006 Gayové by měli dostat daňové úlevy, pokud uzavřou sňatek
19. 6. 2006 Farmaceutická společnost blokuje levný lék proti slepotě
19. 6. 2006 Stát ignoruje zákony, evropskou legislativu i práva svých občanů
19. 6. 2006 Ulicemi Prahy prošli stoupenci DIY kultury Ondřej  Slačálek
19. 6. 2006 Matějská Tomáš  Toula
19. 6. 2006 Britská škola zakázala americké "prsteny čistoty"
18. 6. 2006 Slovensko: Fico vítězem voleb
19. 6. 2006 Slovenské voľby: Vyvetranie od otravných trpaslíkov Lubomír  Sedláčik
19. 6. 2006 V Británii se dostávají do otroctví ročně stovky dětí
19. 6. 2006 Tisíce dětí z Východu a Afriky pracují v Británii jako otroci Josef  Vít
19. 6. 2006 Komunismus – dva aspekty Václav  Chyský
19. 6. 2006 O problému nemocnic Jiří  Kalous
19. 6. 2006 Jedinečná příležitost Stanislav A. Hošek
19. 6. 2006 O životy sa nelosuje! Gustáv  Murín
19. 6. 2006 Přece byste nechtěli, aby se pan Jones vrátil! Michal Z. Čenko
17. 6. 2006 Šamani, šamani Alex  Koenigsmark
16. 6. 2006 Zdeněk Šámal: Diletanti nejsme Filip  Rožánek
16. 6. 2006 Je Marx stále ještě relevantní?
16. 6. 2006 Komunismus Petr  Wagner
16. 6. 2006 Oranžová Morava Jiří  Faimon
16. 6. 2006 Jsou evropské univerzity druhořadé, ve srovnání s americkými?
16. 6. 2006 Jsou pochody českých myslí nepochopitelné? Vojtěch  Polák
16. 6. 2006 Neumíme myslet
15. 6. 2006 Exponenti bývalého režimu jsou ve všech politických stranách
22. 11. 2003 Adresy redakce
12. 6. 2006 Hospodaření OSBL za květen 2006