Pákou stroje času pohne myslitel a hrdina doby, aby skončil v zapomnění, někdy i odsouzení. Po laně nad propastí hopsáme všichni, i když někdo si pomyslí: mne se to netýká. Rádi se šťouráme v cizích bolácích, máme dětskou radost z neštěstí druhých, dokud podobné nezasáhne nás. Potom naříkáme, obracíme se k nebesům a divíme se nespravedlnosti. Jenže, tohle všechno víme, jenom nedbáme. Krátká paměť je nám dána z důvodů lehčího přežívání.

Být není lehké, lehká jsou jen hovna, říkal velký básník ustrkovaný totalitními slaboduchy a milovaný skutečnými znalci a milovníky poezie. Básník opravdový, vědoucí, znalec lidské duše a velemistr metafor a brilantních slovních pokladů. Stokrát ponížený a přehlížený, zatracovaný průměrnými slouhy, v duchovní křehkosti zranitelný, ale odvážný v mezní situaci. A tolik nešťastný z překotné doby a přesto stokrát pevnější než věrozvěstové zla, chamtivosti a touhy vypnout prsa k omedajlování i nehodnými. Vladimír Holan. Mocnými odstrkován, čtenáři a opravdovými básníky milován. Tehdy, v oné době podivných dnů, se našli, tak jako vždy, stavitelé mostů mezi lidmi.

Nic není prý v životě lidském lehké, přicházejí dny beznaděje, pocity marnosti a zbytečnosti vlastního počínání. A tu náhle se zjevují bytosti rozdávající energii bez nároků na vděčnost nebo protislužbu, přicházejí tiše, říkáme jim přátelé. Nemají ambici strhávat nás do sektářských proudů, vymoci si naši psovskou oddanost, nepotřebují uznání, vyznamenání. Někdy je odměníme malou zradou. Z kožichu máme vytřepány blechy, k čemu nám další pomoci a dobrého slova?!

I dnes najdeme přehlížené. Ještě včera vynášeli poety do nebes a psali o nich s lehkostí bláznů, ale dnes nastala doba jiná, takže jaksi je potřeba tehdejšího básníka nechat propadnout sítem dějin. Stokrát lépe dávat slovo vycvičeným matadorům v oblastech různých a potřebných. Ve strhujícím tempu ohlupování a vymývání vkusu lascivním zbožím se nám nedostává času ani chuti k zamyšlení, a hlubšímu už ale vůbec ne. Hladký povrch nehrozí pádem, pochodujeme nezadržitelně vpřed za zpěvu a kašírovaných dramatů -- otrlost je znakem uvažování moderního člověka.

Vlastní důležitost nás hubí a my se nedokážeme zastavit. Uznale pokýváme hlavou třeba nad úspěchy vědců, ale jinak...prospěšné je pro nás v supermarketech a na plážích mořských bratří, v plné lednici, rychlém automobilu, v růžové vilce se zahrádkou o rozměru většího květináče. Být je lehké, nešťastný básníku...stačí se přizpůsobit.