Poté, co k tomu dali někteří z nich podnět, všichni Romula pozdravili jako boha, syna božího, krále a otce města Říma; modlitbami ho vzývají, aby laskavě a milostivě vždycky svůj rod ochraňoval." V době neklidu pak prý "vystoupil před shromáždění Proculus Iunius jako závažný svědek ve věci nezvykle důležitého významu". Tento "svědek" prohlásil: "Quiritové, Romulus, otec tohoto města, na úsvitě dnešního dne náhle sestoupil z nebes a ukázal se mi. Když jsem jat děsem v úctě před ním stanul a v modlitbě ho prosil, abych mu směl pohlédnout do tváře, pravil: "Jdi a zvěstuj Římanům, že nebešťané chovají přání, aby můj Řím se stal hlavou celého světa. Proto ať se zabývají vojenským uměním..." --- Když Romulus takto promluvil," prohlásil svědek, "vznesl se do nebes." Následuje střízlivý Liviův závěr: "Je s podivem, jak lid i vojsko uvěřili onomu muži, který toto zvěstoval, a jak se u nich zmírnil stesk po Romulovi, když byla vzbuzena víra v jeho nesmrtelnost." (Český překlad: Antická knihovna, sv. 11, Svoboda, Praha 1979 , str. 60-61.)

Jako kdyby takto došlo k svéráznému ocenění a odměně významného panovníka před očima občanů. Rituál nastupování na trůn míval v antických civilizacích kromě civilní také svou náboženskou tvář. Panovníci byli vnímáni jako zástupci božské moci na zemi. Faraoni už během vlády byli považováni přímo za bohy. Za císařských časů Říma tuto poctu posmrtně uděloval senát. Císař Caligula (37-41) si umanul, že bude "bohem" už během svého panování; pro svou nevypočítatelnou krutost byl bez ohledu na své "bohorovné" představy bez respektu zavražděn. V tom vymáhání božských poct obrazům a sochám římských císařů byl citlivý bod. Odpor vůči prokazování takových poct císaři byl vnímán jako neloajalita vůči impériu. Takto bylo podníceno nejedno pronásledování křesťanů.

V raných křesťanských obcích neexistovala žádná obligátní procedura k tomu, aby se nějakému mučedníkovi dostalo té cti, že bude pro příští čas nějak jmenovitě nejen upamatováván, ale navíc dokonce předmětem jistého kultu. Pokud někdo zemřel pro víru jako mučedník, bylo to v místě dobře známo a stačilo, aby příslušný biskup nebo patriarcha doporučil --- s větší či menší naléhavostí --- uctívání památky takového mučedníka. Pověst některých mučedníků brzy přesáhla pouze místní zázemí; k takovému uctívání v jiném teritoriu musel ovšem dát příslušné povolení kompetentní biskup. Problematičtější to bylo s tzv. "vyznavači", tj. lidmi, kteří se sice ve svém životě příkladně chovali, ale nebylo jim souzeno, aby pro víru museli skončit násilnou smrtí. Až ve čtvrtém století se občas stávalo, že křesťané začali pociťovat touhu deklarovat příkladné životy souvěrců jako vzorové a hodné následné výjimečné úcty; mnohem později byli deklarováni jako "mučedníci bez prolévání krve" (latinsky "sine sanguine martyres"). Teprve od konce 11. století se sílícím vlivem Říma v katolických oblastech (už bez jakéhokoli vlivu nad "východní církví") začala prosazovat v beatifikaci a v kanonizaci autorita papeže a koncilů. Je dozajista zajímavé, že v průběhu prvých pěti století byli deklarováni jako světci prakticky všichni římští biskupové, s jedinou výjimkou ve 4. a se třemi v 5. století. Mezi rokem 850 a rokem 1000 byl na světce povýšen již jen jediný papež. Papežů-světců je osm desítek.

Římskokatolická církev rozlišuje dva stupně "svatosti". Beatifikace (s titulem "Blahoslavený" či "Blahoslavená") neznamená povinnost uctívat takto poctěného člověka v celé církvi. Je tu pouze nezavazující doporučení. Zároveň je tento stupeň zvýšené úcty v církvi možným předstupněm k regulovanému řízení, jehož výsledkem by mohla za pevně stanovených podmínek být "svatost" uvažovaného kandidáta. Tento následný (nikoli nutný) proces se nazývá "kanonizací" v užším smyslu. Je-li někdo prohlášen za "svatého", jeho (či její) uctívání je závazné pro celou církev; není pouhým doporučením. Samozřejmě že tu jsou možné rozmanité další koncese v různých směrech a souvislostech. Postoje a kritéria se časem měnily. Dnes Vatikán postupuje podle regulí iniciovaných a schválených papežem Benediktem XIV. (1740-1758). Řízení jsou komisionální a jejich výsledek je stvrzován a poté slavnostně vyhlašován přímo papežem. Za pontifikátu Jana Pavla II. kupodivu došlo celkově k většímu počtu takových slavnostních jmenování než za celou předchozí katolickou historii. Značně se rozšířil počet prověřovaných kandidátů také ze zeměpisně-politických oblastí, které předtím žádné své zástupce v tomto "elitním" sboru neměly, anebo tu chyběli příkladní zástupci mladšího věku nebo svými životy vzory bližší dnešku.

Kategorie "svatosti" může být závažným theologickým problémem. Má-li být její součástí zcela samozřejmé uctívání, vzývání, ne-li dokonce prosba o přímluvu v nebesích prostřednictvím takových význačných osobností, je tu řada doprovodných problémů: Přísně vzato, podle biblické tradice (tou starozákonní počínaje) bohoslužebné uctívání nutně náleží pouze Bohu. Ceremoniál vzývání by se mohl podvědomě opírat o dávnou představu Tertullianovu (žil někdy mezi lety 160 až 220). Uvažoval tak, že by mohli být ve "věčné slávě" --- už "podle těla --- alespoň mučedníci. Pak by byl také adresný pokus věřícího křesťana domoci se modlitbou zprostředkované přímluvy světce-mučedníka "u božího trůnu". Tato představa naráží (kromě jiného) na výchozí a dominantní křesťanské přesvědčení, že klíčem k Bohu-Otci je případná přímluva skrze jeho Syna; a zde opět máme považovat za spásonosnou zprostředkovatelku cesty k Synovi jeho Matku. Není na tomto místě možné rozebírat theologii modlitby jako svébytného konu, když Římskokatolická církev od konce roku 1999 zcela radikálně postavila možnost spásy na doktríně boží milosti; zatímco předtím zdůrazňovala spásonosnou roli dobrých skutků (za jaký je považována i modlitba).

Nejsložitější je proces "beatifikace" u tzv. "vyznavačů". U mučedníků je celý úřední postup mnohem jednodušší. Dokonce ani není v kategorii mučedníků nutné vyžadovat prezentaci prvotřídních "zázraků"; v případech zvlášť hodných zřetele vůbec není třeba trvat na jejich doložení. Pro zahájení kanonizačního řízení je ovšem nutné mít zprávu minimálně o dvou "zázracích". Teprve pak vznikly podmínky k prošetření důvěryhodnosti předložených podkladů. Výsledek celého kanonizačního jednání vyhlašuje papež speciální kanonizační bulou. Slavnostní vyhlášení nového blahoslaveného by v přepočtu na naši měnu mohlo přijít na zhruba půl milionu Kč; kanonizace může stát víc než tři čtvrtě milionu Kč.

Když Vatikán organizoval posmrtný obřad za papeže Jana Pavla II., na jedné italské standartě na Svatopetrském náměstí bylo možno číst slova: "Santo --- pronto"; bylo tím vyjádřeno přání, aby byl tento papež co nejdřív proklamován za "světce". Pravidla nedovolují takovou proceduru uspěchat. Navíc vyžadují pro zahájení kanonizace doložení a prověření dvou deklarovaných "zázraků". Vzhledem k pokusu zavraždit Jana Pavla II. a také k jeho utrpení v posledních letech pontifikátu nic nestojí v cestě k tomu, aby byla ve zjednodušeném řízení připravena jeho beatifikace. Médii byla zaznamenána 13. května 2005 zpráva, že proces beatifikace Jana Pavla II. byl zahájen...

Některé vatikánské dominanty (1)

Některé zvláštnosti novověkého mariánského kultu (2)

Je Vatikán jen středem Obce věřících, anebo panovnickým dvorem? (3)

Oslovily Vatikán představy o Bohu-Hodináři nebo Bohu-Návrháři? (4)

Život jako boží dar a výlučnost křesťanské zvěsti pro značně omezený "orbis terrarum" (5)

Zázrak jako setrvalý argument pro "spasitelnost" víry (6)

Poslal nám Jan Pavel II. nějaký naléhavý vzkaz?

Poslední věci člověka

Řítí se na nás ďáblovi advokáti?