Nic nestudoval a ač se radostně účastnil každé debaty o umění, taky jsme nikdy neviděli, nečetli ani neslyšeli žádné jeho dílo. Zřejmě mu stačilo, že umělečno takříkajíc vyzařoval. Někdy se nadšeně rozhovořil o tom, že by rád zavěsil mezi ČSAV a Národní divadlo igelitový pytel plný tisíce prázdných pivních láhví. Konceptualismus však tehdy ještě nebyl znám, čili to nešlo a tak raději nedělal nic, ale to zase dělal velmi důsledně.

Měl laskavý pohled a modré oči a díky té pokrývce hlavy ho všude znali jako "toho s tím kloboukem", daleko lépe než nás. Zkrátka, klobouk se stal součástí, ba základem jeho image. Jenže on nevěděl, že se tomu tak říká.

Od té doby, co Salvador Dalí pojmenoval moderní dobu svou geniální větou "Hlavně, že se o mně mluví, i kdyby se o mně mělo mluvit dobře" už se i tohoto, jako čehokoliv, ujali profesionálové a image se dnes vytváří podle receptu jako krém na boty. Bez image se dnes nikdo, kdo to chce někam dotáhnout, neobejde. I dříve však existovala(ly?) image, ale tolik se na ně nedbalo, vznikala spíše mimoděk a patřila k osobnostem jaksi jen okrajově.

Výhodou image je, že se nemusíte tolik věnovat nějaké profesi, nevýhodou je, že se o to víc musíte věnovat image samotnému. Někdy to je skutečně vyčerpávající, ale nelze jinak.

Podívejte se, jak pěkné image už měl vybudováno ten komik s tím kožichem -- a pak kožichu zanechal (asi mu bylo většinou moc horko), rozlišovacích znaků pozbyl a dnes je celý jaksi jenom poloviční. Rozbíjení drahých automobilů (stále se vnucuje otázka, kde na ně taková nicka bere, ale co je mi do toho) je sice také imagetvorný prvek, ale jednak náročný, ne každý může rozbít tolik aut, aby se z toho stalo pravidlo, a též zdaleka nikoliv tak efektní, jako neobjevovat se nikdy bez kožichu; pravda, v kožichu se potíte s, nafrnění intelektuálové se vám pošklebují, ale oni by si vaše nahrávky nekupovali, ani kdybyste chodil ve fraku, tak co.

S image se musí pracovat opatrně, na jednu stranu vás všeobecně proslaví, na druhou stranu vás vaše vlastní image často zastíní a jaksi vymaže. Kupříkladu ten slavný houslista chodí pořád v šátku. Díky tomu přilákal do koncertních síní řadu mladých lidí, nebo aspoň on říká, že se to stalo, prý velice zpropagoval vážnou hudbu, což je víc než chvályhodné. Jenže si nikdo nepamatuje, jak vypadá, učinil jsem test s fotkou s ustřiženým šátkem a z mých známých byl nejblíže jistý Vopička, který tvrdil, že je to buď Poborský nebo Boris Becker. Je jasné, že se houslista bez šátku nemůže nikde ukázat a jistě ho nosí i doma v koupelně. Navíc ty šátky se musí prát, ztrácejí barvu, propotí se a opotřebují, člověk spotřebuje stovky šátků a ty se musí někam ukládat, to taky není žádná legrace.

Když se ovšem s logikou tvorby image seznámíte, zjistíte, že to není tak těžké. Rozhoduje, jak říkáme, nápad a důslednost. No a nápadů není zase tolik -- každý člověk má tělo, dvě ruce, dvě nohy, hlavu - a to je dost omezující, prostě začnete na něčem z toho něco vytrvale nosit. Především ale, jakmile si jednou začnete image budovat, už nesmíte cuknout. Není možné mít dva, tři roky jedno image a pak, když vás to omrzí, začít s nějakým jiným image.

Na druhou stranu takové příliš staré image se podobá babiččinu tetování -- někdy ani nepoznáme, co to je, totiž, co to bývávalo.

Ostatně, o nešťastném Janovi jsme se také časem dověděli, že původně začal nosit klobouk, aby holky neviděly, že plešatí; pod kloboukem se mu pak hlava rosila a cibulky vypadávaly , takže vyplešatěl opravdu.

Nedávno se ke mně v čekárně na správě sociální péče totiž přihlásil takový mužíček, sedm mastných vlasů v přehazovačce přes lebku a hle, byl to on, Jano. Žádný konceptualista, jen unavený starší pán, přesvědčený o tom, že všechno je spiknutí komunistů a CIA. Pracuje jako pomocný skladník ve skladu pivních láhví a na klobouk zanevřel, omrzel ho a teď nosí kulicha, jako ten... No, ten s tím kulichem pořád... no ano, ten...