3. 2. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
3. 2. 2005

„Spartakiádní vrah“ v České televizi

Diskuse kolem propuštění „spartakiádního vraha“ z ústavního léčení do léčení ambulantního, zejména pak medializace této kausy v televizních pořadech, vyvolaly z mnoha ohledů zajímavé diskuse. Ty se týkají jak českého trestního práva, tak výkonu trestu, potažmo ochranné léčby.

Sérioví sexuální vrazi jsou tradičně objektem velice silných agresivních postojů veřejnosti. Četné průzkumy ukazují, že jinak motivované násilí tolik agrese nevyvolává. Ta výlučná negativní pozice sexuálních vrahů (a sexuálních delikventů obecně) není založena na úplně racionální rozvaze. Vždyť zištné, rasistické, nebo partnerské motivy agrese nejsou o nic méně zavrženíhodné, než ty sexuální. Popsané hodnocení sexuálních zločinců je dobře známé a připomínám je jen proto, že dokonale vysvětluje, proč se právě případ sériového sexuálního vraha stal katalyzátorem debat o našem přístupu k pachatelům a obětem zločinného násilí.

Prvním bodem, který zde bývá diskutován, je skutečnost, že ččeský trestní zákon je k vrahům příliš humánní. I když právě „spartakiádní vrah“ není toho školním případem (v té době existoval ještě trest smrti, a nebyl aplikován hlavně proto, že vrahem byl nedospělý mladík), mají tyto názory v mnohém pravdu. Vždyť docela nedávno byl souzen brutální vrah tří žen, a nedostal doživotí podle zvrácené logiky trestního senátu, který shledal, že vraždy byly spáchány v době, kdy nejvyšším možným trestem byl provaz, a takto nehumánní trest nelze dnes uložit, neb byl zrušen. Není prý možné dát v takové situaci několikanásobnému vrahovi doživotí (!?). Také tento případe je možná výjimečný, ale soudničky v novinách jsou plné případů, kdy vrahové, často i nájemní, dostávají jen nějakých deset až dvacet roků odnětí svobody. Trest smrti jsme zrušit museli, nebyli bychom s ním hodni členství mezi humánními evropskými národy. Nicméně nikdo nikde nevysvětlil, proč naše soudy v případech usvědčených vrahů tak nápadně šetří doživotními tresty.

Druhým diskutovaným problémem je ochranné sexuologické a psychiatrické léčení, kterému byl delikvent podroben. Sexuologická ochranná léčba, pokud se jí delikvent se sexuologickou poruchou podrobí, výrazně snižuje nebezpečí opakování podobného deliktu v budoucnosti. Účinnost takové léčby, jakou prodělal náš „spartakiádní“ vrah, je u sexuálních agresorů neobyčejně vysoká. V tom je obrovský rozdíl proti extrémně nebezpečným vrahům nájemným a jinak ekonomicky motivovaným (o jejich nebezpečnost při propuštění na svobodu masmédia neprojevují zpravidla vůbec žádný zájem). Mnozí pronášejí hlubokomyslné poznámky o tom, že takové či onaké léčené úkony nejsou přece „stoprocentní“. Někdejší policejní vyšetřovatel který spartakiádní vraždy kdysi řešil, soudí, že takový vrah, byť mladistvý, neměl být nikdy „puštěn mezi lidi“. Je třeba říci, že „puštěn mezi lidi“ byl ten sexuální vražd již poté, kdy odseděl svůj desetiletý trest odnětí svobody. Poté se již podroboval více než deset roků (!) ústavní ochranné sexuologické léčbě v psychiatrických léčebnách. Každý, kdo alespoň trochu zná poměry v takových zařízení, musí vědět, že ústavní pobyt zdaleka nevylučuje alespoň občasný pobyt pacienta mezi lidmi. Ostatně také psychiatrická nemocnice je plná lidí, a to nemocných i zdravotnického personálu. Na jedné straně byl ten muž podroben hormonální léčba a byly mu odejmuty pohlavní žlázy, na druhé straně absolvoval komplexní psychoterapeutický a sociálně terapeutický program. Desetiletý průběh takového léčebného pobytu je více než výmluvným testem sociální adaptace pacienta. Kromě epizody experimentování s drogou (a alkoholem) nebyly zaznamenány znepokojivé události. Zejména ne takové, které by se týkaly sexuality. Propuštění z ochranné léčby ústavní bylo proto opakovaně lékaři navrhováno a soudy nemohly donekonečna toto propuštění odkládat.

Osobně se domnívám, že setrvávání pacienta po provedené léčbě na psychiatrickém oddělení společnost nechrání o nic lépe, než ambulantní ochranná léčba. Naše debaty bychom měli spíše směřovat k tomu, jak skandálně nedostatečně jsou před nebezpečnými delikventy (a nejen sexuálními) chráněni občané. Na útěku z psychiatrického léčení a nebo na vycházce v rámci takového léčení byly recidivy zaznamenány opakovaně. Nikdo se také vážně nezabývá tím, jak je před agresivitou nebezpečných sexuálně deviantních nebo psychicky narušených delikventů chráněn personál těch nemocničních oddělení, která tyto pacienty léčí. Dobře uzavřené a řádně střežené zařízení k výkonu ústavní ochranné léčby sexuologické a psychiatrické dosud nemáme. O institutu trvalé detence pro deviantní a psychopatické agresivní zločince se také zatím jen jedná….

Za dané situace je myslím malým zázrakem, že u nás jakž takž funguje systém ústavních ochranných léčeb psychiatrických a sexuologických. U „spartakiádního“ sériového vraha bylo vykonáno vše, co je v takových případech možné. Pokud bychom ani po takové komplexní a dlouhodobé terapii pacienty nepropouštěli do ambulantní léčby, zhoršili bychom dramaticky motivaci sexuálních delikventů k léčení. Proč souhlasit s hormonální útlumovou léčbou, proč souhlasit s chirurgickým odstraněním pohlavních žláz, když mně potom stejně nikdo není ochoten brát jako zlepšeného pacienta? I v tom je daný případ poučný.

Nejsem expertem na etiku novinářské práce, ale mám zato, že Česká televize v daném případě balancuje na velice ostré hraně. Sexuální vrah, byť propuštěný na svobodu po desítkách roků, je snadným terčem pro nejrůznější radikály a extremisty. Popularizovat jej v masmédiích je myslím z tohoto hlediska neobyčejně nezodpovědné. Pokud již bylo z nějakého důvodu žádoucí, aby se pozůstalí po obětech s vrahem osobně setkali, myslím že bylo vhodnější takové setkání aranžovat v soukromí, nebo v nějakém psychoterapeutickém procesu, než před televizními obrazovkami. Jakási katarze před televizním obecenstvem nemusí mít nutně jen příznivé a pozitivní následky. Na tom nic nemění skutečnost, že subjekty s předváděním v televizi zřejmě souhlasily. Ten člověk je konec konců stále pacientem v ambulantní ochranné léčbě.

                 
Obsah vydání       3. 2. 2005
3. 2. 2005 Bush užil osmadvacetkrát slovo "svoboda"
3. 2. 2005 Vrací se éra studené války? Martin  Škabraha
3. 2. 2005 Volby: chabá útěcha za proměnu Iráku v naprostý chaos
3. 2. 2005 Vyřeší volby situaci v Iráku? Václav  Žák
3. 2. 2005 Michael  Marčák
3. 2. 2005 Otevřenost novým výzvám – věrnost tradici?
3. 2. 2005 Jsem hrdý, že se osmdesát procent Čechů hlásí k ateismu Filip  Sklenář
3. 2. 2005 I ateisté vyhlašují svůj monopol na pravdu
3. 2. 2005 Chci nového papeže, tenhle už je rozbitý Fabiano  Golgo
3. 2. 2005 Ledový masív v Antarktidě taje - hrozí zvýšení mořské hladiny o 5 metrů
3. 2. 2005 Lidovci, bakterie a ti druzí Jan  Žižka
3. 2. 2005 Michael  Marčák
3. 2. 2005 „Spartakiádní vrah“ v České televizi Jaroslav  Zvěřina
3. 2. 2005 Holocaust nebyl!? Jan  Maršák
2. 2. 2005 Irák: Největší korupční skandál ve světové historii
2. 2. 2005 Účast ve vietnamských volbách byla také velká
2. 2. 2005 Ideál neospravedlňuje, motiv ano Vladimír  Línek
3. 2. 2005 Michael  Marčák
2. 2. 2005 Evropa: Diskriminace proti Romům
2. 2. 2005 Levičáctví je největší externalitou kapitalismu Martin  Škabraha
1. 2. 2005 Zpráva o stavu Iráku
1. 2. 2005 Antisemitismus: německý produkt nebo český problém? Zdeněk  Moravčík
7. 3. 2003 Zahraniční politika USA: Pokračování teologie jinými prostředky Tomáš  Linhart
30. 1. 2005 Gross "vysvětlil" a "doložil" své příjmy na nákup bytu Štěpán  Kotrba
30. 1. 2005 Jednání ÚVV bylo opět neveřejné...
22. 1. 2005 Hospodaření OSBL za prosinec 2004
22. 11. 2003 Adresy redakce