|
14. 10. 2004
Pomník pro zbabělce? Odsoudit jej není jednoduchéBěhem války ve Vietnamu měla odvaha řadu nejrůznějších forem. Podobně ale měla řadu forem zbabělost. Vlastně to platí dodnes. Minulý měsíc se podařilo americkým válečným veteránům zabránit, aby byl ve městě Nelson v Britské Kolumbii postaven pomník Američanům, kteří se vyhnuli odvodu, a jejich kanadským pomocníkům. Veteráni prohlásili, že by byl pomník oslavující dezertéry a muže, kteří se vyhnuli odvodu do války, políčkem vlastencům, kteří plnili svou vojenskou povinnost. "Říkejte si o té válce, co chcete, ale nezneuctívejte bojovníky tím, že postavíte pomník zbabělcům," naléhal John Furgess, národní velitel Amerických veteránů zahraničních válek. |
|
Článkem na toto téma přispěl do kanadského tisku pan Craig McInnes, bývalý Američan, dnes kanadský fejetonista v novinách Vancouver Sun. V r. 1972 mu bylo 18 roků. Válka se pomalu chýlila ke konci, ale pro americké mladé muže vedla cesta k dospělosti místními odvodními komisemi. Pamatuji si na tu dobu velice živě, protože jsme tehdy byli na dovolené jižně od kanadských hranic v americkém hornatém státu Vermont. Když jsme kupovali v malé obci pohlednice, dala se s námi majitelka obchůdku do řeči. Všimla si našich malých chlapců a posteskla si, že jsme na tom lépe než její rodina. Měla pět synů a nejstarší měl jít v příštím roce k odvodu. Jakmile se dověděla, že žijeme v Kanadě, přiznala se nám, že s manželem uvažuje o tom, že i oni se přestěhují to této mírumilovné země. Byla to matka pěti synů. Jak by mi tedy nepřipomenula divadelní hru Matka Karla Čapka? Ovšem byl mezi oběma matkami velký rozdíl. Ta vermontská neposílala své syny na obranu amerických občanů nýbrž je měla poslat na obranu zkorumpovaného jihovietnamského diktátora. O tomto problému psal i pan Craig McInnes: "Jako americký občan jsem musel k odvodu, přestože se moji rodiče přestěhovali do Kanady o 3 roky dříve. Vyhověl jsem ale zákonu a odejel jsem na americký konzulát do Toronta, kde jsem se přihlásil. Ve vlastním slova smyslu nejsem tedy člověkem, který se vyhnul odvodu. Vyhnul jsem se odchodu do Vietnamu, protože jsem žil v Kanadě. Jsem zbabělcem? S odstupem doby mohu svůj přístup posoudit jako zbabělost, ale musím dodat, že nepociťuji nijak silně nějakou hanbu. Možná, kdybych byl měl tehdy odvahu, byl bych aktivně odmítl zúčastnit se zkorumpovaného procesu, který podporoval účast na nemorální válce. Jako miliony dalších mladých mužů v šedesátých a sedmdesátých letech jsem jsem byl postaven před nutnost rozhodnout se o věcech, které měly zásadně změnit běh mého života ve věku, kdy jsem pořádně nerozuměl právním následkům svých činů - a to nemluvím o morálních a politických souvislostech při případné účasti na brutální válce, která se odehrávala na druhém konci světa. Nevím, co bych byl dělal, kdybych byl odveden do armády. Nikdy jsem totiž nebyl postaven do takové situace, protože v té době nebyl do Vietnamu odeslán ani jediný Američan, který žil v zahraničí. Američtí muži, kteří žili v USA, neměli lehkou volbu. Ti, kteří se podrobili odvodu, byli vystaveni velice reálnému nebezpečí, že budou odesláni bojovat ve válce, která vypadala stále beznadějněji, v níž bylo během více než 10 roků bojů zabito 58 tisíc Američanů a více než milion Vietnamců. Raněných bylo, pochopitelně, několikanásobně víc. Desítky tisíc Američanů se tedy rozhodlo utéct do Kanady, kde je čekala nejistá budoucnost v cizí zemi a docela reálné nebezpečí, že se nebudou moci nikdy vrátit domů do Spojených států. Pro mnohé to také znamenalo, že se od nich odvrátily jejich rodiny a zanevřela na ně americká společnost. Byly i jiné způsoby, jak se vyhnout odvodu. Bývalý prezident Bill Clinton dostal řadu odkladů, protože se "vzdělával". Dnešní prezident George W. Bush se dostal do mnohem bezpečnější sinekury u Národní gardy. Odvody skončily v r. 1973. O čtyři roky později vyhlásil prezident Jimmy Carter jedním ze svých prvních činů amnestii pro všechny Američany, kteří se vyhnuli odvodům. Každý si přál, aby se na válku co nejrychleji zapomnělo. Asi 25 tisíc Američanů se usadilo v Kanadě, přestože měli příležitost vrátit se do Spojených států. Přišli do Kanady proto, že se její vláda vědomě rozhodla, že je do země přijme. Zůstali v Kanadě, protože je jednotliví Kanaďané přátelsky přivítali. Neměli bychom mít tedy strach si to všechno připomenout." Několik amerických vojáků překročilo i v této době hranice a požádalo v Kanadě o azyl. Jejich situace se ale naprosto liší od dřívějších odvedenců, kteří měli povinnost prodělat vojenský výcvik a všechno, co s ním souvisí. Nynější vojáci se přihlásili do armády dobrovolně. I když dnes říkají, že netušili, že budou posláni do nemorální války, která nebude mít opět žádnou souvislost s bezprostřední obranou Spojených států, jejich situace se nepodobá situaci odvedenců sedmdesátých let. Jiní vojáci vysvětlují svou přítomnost v armádě nemožností najít odpovídající zaměstnání v civilu. Vypadá to ale tak, že zatímco je proameričtí Kanaďané odsuzují jako dezertéry, Kanaďané nesouhlasící s americkou válku v Iráku jim neprojevují sympatie. Ostatně jich zatím bylo, jen co by je spočítal na prstech jedné ruky. Většina vojáků zřejmě považuje nebezpečí smrti ve válce za určité pracovní riziko, které podstupují, aby vydělali peníze. |
