26. 8. 2003
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
26. 8. 2003

Edvard Beneš - zasloužil se o stát

„T.G. Masaryk - zasloužil se o stát,“ zní zákon, přijatý 21.2.1930 jako dárek ke státníkovým osmdesátinám. Lze se nad ním rozpakovat. Účelem zákonů je výkon vlády a ne deklarace názorů, interpretace dějin či projevy devótnosti. Legislativní smysl lze spatřovat nejvýše v tom, že pochybnosti o zásluhách TGM o ČSR vyhlašuje za protizákonné. Ovšem nikdo, včetně jeho nejzarputilejších kritiků doma i v zahraničí je nikdy nevznášel, takže alespoň jeho obsah dodnes vyjadřuje všeobecný konsensus.

25.6.2003 předložili tři poslanci ČSSD a KSČM návrh zákona, podle kterého „prezident Edvard Beneš se zasloužil o stát“. Návrh blíže nespecifikuje ani druh zásluh, ani dotyčný stát, ba ani důvody, pro které by je měl oceňovat právě stát dnešní, vzniklý z jejich trosek a Benešovými zásluhami dodnes hluboce poznamenaný. Rozpaky posiluje, že o nějakém konsensu o jeho obsahu zdaleka nemůže být řeč.

Nesporné jsou osobní zásluhy Edvarda Beneše o vnik předválečné ČSR mezi lety 1915 až 1919 včetně jeho směrodatného podílu při stanovení jejích hranic na pařížských jednáních. Neméně nesporné jsou jeho zásluhy o vnik Společnosti národů a o mezinárodní prestiž, kterou zemi Benešovo předsednictví v tomto předchůdci OSN propůjčovalo. Podobně nesporné jsou Benešovy londýnské zásluhy o znovuobnovení ČSR „v předválečných hranicích“. S výjimkou Karla Rennera asi neexistuje druhý evropský politik, který by se tak rozhodující měrou zasloužil o vznik některého z předválečných států i o jeho poválečné znovuobnovení. Podobně ovšem neexistuje druhý politik, jehož zásluhou by nějaký stát hned dvakrát tak žalostně ztroskotal.

Mnohé kritické výhrady k Benešovi vyplývají zčásti ze změny hodnotových měřítek, ke které od druhé světové války došlo, zčásti pak ze znalosti následného vývoje, kterou ovšem nemohl mít. Nicméně Benešova politika od počátku obsahuje rovněž rysy, které jsou zároveň také zdrojem jejího opakovaného neúspěchu.

Dobovým myšlením lze například vysvětlit Benešův nacionalismus, ostatně v žádném okamžiku nepatřil k nejextrémnějším šovinistům. Posun deklarovaného liberálního demokrata na pozice nacionálně socialistické a totalitní ideologie, bezprostředně inspirované Hitlerem a Stalinem, se ovšem vysvětlení duchem doby vymyká a mezi exilovými politiky jiných zemí pro něj paralelu nenalézáme.

Obdobně lze podle pravidla, že po válce je každý generálem, Benešovi vyčítat opakovaně chybný odhad vývoje. Při bližším pohledu však rozpoznáme, že problém nespočíval ani tak v neznalosti budoucího, jako spíše v ignorování přítomného, v umíněném setrvávání ve vlastních představách, v zaujetí vlastní důležitostí, v samolibosti vlastní „vědecké politiky“.

Vznik ČSR v r. 1918 a její obnovení v r. 1945 vykazují řadu obdobných rysů. V obou případech určuje budoucí podobu a osud státu úzká skupina válečných exulantů s omezeným kontaktem k domovu. Rozhodující je její uznání spojenci jako exilové vlády. Beneš se v obou případech projevil jako geniální diplomat, schopný spojence opakovaně přesvědčit, že role československého státu je pro další vývoj ve střední Evropě klíčová a že se jejich zájmy se zájmy exilové vlády naprosto shodují.

V obou případech se mu tak podařilo pro poválečné Československo vyjednat podmínky na počátku zcela nepředstavitelné, včetně problematického statutu „vítězné mocnosti“. Tyto úspěchy však zároveň obnášely rizika, která již následná politika náležitě nereflektovala. Hlavním byla existenciální závislost na vzdáleném „mocném spojenci“ na úkor vztahů k bezprostředním sousedům. V prvním případě se Benešova zahraniční politika nedokázala vyrovnat s tím, že se změnou podmínek se rovněž mění i zájmy Francie. Obětování celistvosti ČSR v Mnichově proběhlo podle stejného principu, podle kterého předtím i vznikla: podpora proti sousednímu Německu přestala být pro spojence oportunní.

Jednostranná orientace a závislost na SSSR se v druhém případě projevila naopak jako více než pevná a pro svého tvůrce nakonec i osudná.

Také polistopadová politika se do třetice pokusila o benešovskou orientaci na vzdáleného „mocného spojence“, tentokráte USA. Až vývoj poslední doby, vstup do EU, očividný avanturismus současné americké politiky a v neposlední řadě také napjatý vztah mezi Klausem a Bushem staví zemi poprvé před úkol nalezení vlastní zahraniční politiky. Vědomí diplomatické izolace a nezbytnosti přirozených regionálních a sousedských vztahů se do ní dosud příliš nepromítlo. Podobně jako před rokem 1938, i bez mocných spojenců přetrvávají ve vztazích k sousedům projevy izolacionismu, siláctví a arogance, k nimž patří rovněž navrhovaný zákon.

O Benešovi jako osobnosti existuje řada víceméně se shodujích výpovědí. „Jeho charakter jako by načrtl Machiavelli.“ Svědci jej popisují jako inteligentního, avšak ješitného a přízemního pragmatika moci, intrikána, odstraňujícího z cesty překážky stejně bezohledně, jako své konkurenty, kritiky, oponenty, nepřátele, ty, kteří pouze přestali být užiteční, podle některých dokonce i nediskrétní osoby blízké jeho manželce. Benešovy postoje a argumentace se vyznačují nápadnou absencí lidského citu. Morálním korektivem je pro něho zpravidla pouze ohled na možnou negativní reakci v zahraničí. Naproti tomu nelze Benešovi předhazovat touhu po osobním obohacení. Peníze pro něj byly vždy jen prostředkem k dosažení politických cílů a pouze v této perspektivě lze hodnotit jeho neprůhledné finanční zdroje a transakce, včetně finanční podpory, kterou pro svou druhou emigraci přijal od NKVD (pozdější KGB).

Zatímco v prvním exilu se Benešův přízemní pragmatismus moci dobře doplňoval s Masarykovou vzletnou vizí demokratického poslání nového státu, v druhém případě Beneš dalekosáhle určoval válečnou politiku i poválečnou podobu státu sám a k obrazu svému. Přesto to nelze interpretovat tak, že by se teprve nyní projevila jeho skutečná povaha. Beneš byl až do Mnichova o funkčnosti demokracie upřímně přesvědčen a teprve tváří v tvář jejímu selhání a úspěchům okolních diktatur svůj názor přehodnotil. Nutno si přitom uvědomit také hloubku osobního pokoření dosud oslavovaného otce-zakladatele státu a architekta versailleského mírového systému, který se prakticky přes noc stal opovrhovaným hrobníkem vlastního díla, trauma, které by poznamenalo i emocionálně vyzrálejší osobnost. Přesto se Beneš od demokratických principů nikdy nedistancoval zcela a sám sebe označoval za „demokratického diktátora“.

Uznání kontinuity republiky „v předválečných hranicích“, spolu s vypovězením Mnichovské smlouvy byly sice obrovským, bohužel však ne jediným úspěchem Benešovy londýnské zahraniční akce. Vedle nich úspěšně sledovala také plány, přejaté bezprostředně z nacionálněsocialistické a komunistické ideologie: násilnou etnickou očistu země a nahrazení demokratického zřízení socialistickým. Paradoxně to tak byla právě Benešova vláda, která namáhavě vybojovanou kontinuitu s první republikou včetně „předválečných hranic“ prakticky ve všech směrech zrušila: vyhnáním čtvrtiny obyvatelstva, odklonem od demokratickému Západu a přimknutím ke Stalinovi, odstoupením Podkarpatské Ukrajiny, znárodněním dvou třetin ekonomického potenciálu země, nahrazením plurality politických stran diktátem Národní fronty, zrušením principů právního státu a zavedením teroru jako instrumentu státní moci. Nastolení komunistické diktatury o tři roky později bylo jen logickým pokračováním zvoleného vývoje. Polistopadové účelové vyhlášení komunistického období za zločinné by nám nemělo zastírat fakt, že demokracie byla odstraněna a největší zločiny napáchány před ním.

Demontáž demokracie a vazalská závislost na SSSR, udržovaná stejnou měrou sovětským hegemonismem i vlastním strachem z německé „spravedlivé odplaty“, ba i socialistické znárodnění se nakonec ukázaly jako jevy přechodné a časem napravitelné. Trvalejší následky zanechaly Benešovy zásluhy o etnickou očistu země a způsob jejího provedení.

Zatímco pro samotný transfer německého obyvatelstva existuje alibi souhlasu velmocí, pro „divokou“ fázi odsunu, pro zločiny proti lidskosti a jejich následnou amnestii, pro zotročení nucenými pracemi či konfiskace majetku žádná polehčující okolnost neexistuje. Vědomí napáchané nespravedlnosti i její přímé důsledky dodnes účinně brání mezinárodní, vnitropolitické, právní i morální konsolidaci země.

Ne všechno z toho lze v plném rozsahu přičíst Benešovi osobně. Beneš byl proti konfiskaci majetků Němců bez náhrady a zamýšlel ji jako zálohu na válečné reparace, ze kterých jim měl být později uhrazen. Byl proti přidělování a pro řádný prodej konfiskovaných majetků, aby nedošlo k jejich devalvaci.

Podobně si byl vědom právní problematičnosti svých dekretů a před konečným přijetím počítal s jejich rozsáhlými právními úpravami. Započatý vývoj však již nabyl vlastní dynamiky. Iniciativu převzali hlavně komunisté, požadující konfiskace i reparace zároveň a rozsáhlými příděly konfiskovaných majetků financující své volební vítězství. Dekrety pak přijalo Národní shromáždění en bloc aklamací, bez potřebných změn a v této podobě tedy i proti vůli jejich kmotra.

Návrh zákona o Benešových zásluhách o stát není podložen novými historickými poznatky, legislativní potřebou navázat na temné období našich dějin ani společenským konsensem. Je pouze trucovitou demonstrací, že v případě Česka nejsou období a zločiny nacionálního šovinismu historicky překonanou episodou, ale dosud živou součástí národní kultury. Protože však nehrozí, že by se příklad ujal a že by za své zásluhy byli podobně oceňováni také Mussolini, Stalin, Hitler, Horthy, Pilsudský, Tiso a další, přijetím nového zákona se vlastně nic nezmění.

                 
Obsah vydání       26. 8. 2003
26. 8. 2003 ČR v OSN: Do knihoven byly rozdány knihy proti rasismu
26. 8. 2003 Je možné ztratit lásku k Americe?
26. 8. 2003 O nehodovosti na českých silnicích Jan  Čulík, Vojtěch  Polák
26. 8. 2003 Nehodovost: statistické údaje se dají interpretovat různě
26. 8. 2003 Nehodovost ještě jinak
26. 8. 2003 O Češích, jejich sousedech a odsunu Hans Henning Hahn, Eva  Hahnová
26. 8. 2003 Čím jsem "úspěšnější", tím víc mrtvých Jan  Čulík
26. 8. 2003 Edvard Beneš - zasloužil se o stát Přemysl  Janýr
26. 8. 2003 O svobodě projevu v Německu: Já přece nejsem antisemita Markéta  Brousková
25. 8. 2003 Zpráva CEMESu o ČRo 6 pro Radu Českého rozhlasu Jan  Čulík
25. 8. 2003 Reportér Gilligan prozradil Kellyho poslancům
26. 8. 2003 Šéf BBC varoval před nazvládnutelným vlivem Ruperta Murdocha
26. 8. 2003 Protest proti zavedení softwarových patentů v EU
25. 8. 2003 EU zakázala "lehké" cigarety
25. 8. 2003 Česká média jako zábavní podnik Jan  Paul
22. 8. 2003 O mentalitě svlačce a mentalitě bolševníku Jaroslav  Pour
25. 8. 2003 "Stát jsme my" a české trestní řízení Zdeněk  Jemelík
25. 8. 2003 Newsweek, Mediář a Fabiano Golgo Fabiano  Golgo
4. 8. 2003 Hospodaření OSBL za červenec 2003
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
26. 8. 2003 Edvard Beneš - zasloužil se o stát Přemysl  Janýr
26. 8. 2003 O Češích, jejich sousedech a odsunu Eva  Hahnová, Hans Henning Hahn
26. 8. 2003 O svobodě projevu v Německu: Já přece nejsem antisemita Markéta  Brousková
26. 8. 2003 Je možné ztratit lásku k Americe?   
26. 8. 2003 ČR v OSN: Do knihoven byly rozdány knihy proti rasismu   
26. 8. 2003 Čím jsem "úspěšnější", tím víc mrtvých Jan  Čulík
25. 8. 2003 Zpráva CEMESu o ČRo 6 pro Radu Českého rozhlasu Jan  Čulík
25. 8. 2003 Newsweek, Mediář a Fabiano Golgo Fabiano  Golgo
25. 8. 2003 EU zakázala "lehké" cigarety   
25. 8. 2003 Česká média jako zábavní podnik Jan  Paul
25. 8. 2003 "Stát jsme my" a české trestní řízení Zdeněk  Jemelík
22. 8. 2003 Slovanská výspa trnem v saském oku Jaromír  Kohlíček
22. 8. 2003 Co je americký neokonzervatismus?   
22. 8. 2003 Jak Mezinárodní měnový fond způsobil hospodářskou katastrofu v Maďarsku   

T. G. Masaryk a odkaz Republiky československé RSS 2.0      Historie >
26. 8. 2003 Edvard Beneš - zasloužil se o stát Přemysl  Janýr
26. 5. 2003 Jsou Češi "Slovani", a proto obětí Západu? Jan  Čulík
27. 4. 2003 Knihovny a jejich lidé? Zbytkový resort státu? Ivo V. Fencl
21. 3. 2003 Desať rokov po... z pohľadu nového tisícročia   
13. 3. 2003 Slovenská cesta k Februáru 1948 Peter  Greguš
12. 3. 2003 NOVÉ POVĚSTI ČESKÉ
tentokráte o praotci Čechovi a tajném hřbitově sebevrahů v Bohnicích
Hugo  Schreiber
10. 3. 2003 Italský historik a bohemista čestným členem Masarykovy společnosti Jaroslava  Čajová
5. 3. 2003 Vztahy Čechů k jejich sousedům a jejich vývoj Miroslav Václav Steiner
27. 2. 2003 NOVÉ POVĚSTI ČESKÉ
tentokráte o Libuši
Pusť voly, roucho změň, na kůň se rač posadit a s námi jeti
Hugo  Schreiber
25. 2. 2003 Cesta k februáru 1948 Peter  Greguš
5. 2. 2003 Slováci a Česi v jednom štátnom útvare Daniel  Šmihula
28. 1. 2003 The significance of Jan Hus for Czech history Kathryn  Murphy
28. 1. 2003 České postoje: Hus i Švejk jako obrana proti útlaku Kathryn  Murphy
27. 1. 2003 Koho na Hrad, that is a question... Ivo V. Fencl
25. 1. 2003 Domácí štěstí: jak probíhaly volby prvních československých prezidentů