Úroveň české diskuse před referendem o vstupu do Evropské unie, odhalila absenci povědomí o evropské skutečnosti. Ještě dnes doznívají výkřiky, které vykreslují náš vstup propagandisticky jako výsledek nevyhnutelného procesu ("Nemáme jinou alternativu"), případně necitelného rozhodnutí ("Je to sňatek z rozumu!"), pokud ne rovnou jako nějakého nového otroctví ("Neumíme si sami vládnout!"). Málokdy se objevuje, že vstup do nového společenství je pro nás zcela konkrétní šancí a výzvou, jak projevit kvality českého ducha, který přece dokáže spojit nespojitelné: realismus i emotivní kreativitu.

Dlouhý nos

Můžeme samozřejmě stát stále za dveřmi a dělat hezky dlouhý nos. Můžeme se pošklebovat, trucovat nebo fňukat. To umíme. Můžeme také hrdinně bojovat na mezivládní úrovni - třeba v trochu směšném boji o českého zástupce v Evropské komisi -, či ve slovní ekvilibristice na summitech křížit zbraně o čárky, tečky, závorky a věty v nějakém nevýznamném komuniké. Proč se ale nepokusit zapojit do efektivních aliancí, které by posílily význam celé Evropy, nejen náš uskřípnutý pocit malosti? Zkusme být zcela vážně avantgardou Evropy!

Evropský projekt, který se v diskusích tak často snižoval na úroveň hokynaření ("Kolik dostaneme peněz?"), přitom nabízí mnohem jiné možnosti, které bychom měli nejen vnímat, ale přímo do nich vstupovat. Jedním z nich je pro ilustraci projekt evropské armády. Proč nevytvořit v Česku "východní cíp" jádra evropské armády? Nedávný "pralinkový summit" čtyř států unie (Belgie, Francie, Lucembursko a Německo) nebyl pouze "trucpodnikem" vůči Americe, ale dlouhodobě připravovaným konceptuálním rámcem. Pro náš region by mohl být klíčem, jenž by nám evropské dveře konečně otevřel. Měli bychom o to usilovat. Získali bychom tím nejen na vážnosti, ale i na důvěryhodnosti.

Evropské zbraně

Říká se tomu v dějinách Evropy "posílená spolupráce". Ta bude hrát v rozšířené Evropské unii zítřka mnohem větší roli, než si uvědomujeme. Je to dáno zkrátka vahou zakladatelských zemí i flexibilitou rozhodování. Od "nových zemí", které se někdy tváří, že už nemají ani ambici vnést do Evropy ducha spolupráce, se zatím ty "staré země" dočkaly neskrývaného nevděku. Namísto kvalitních návrhů, jak posílit identitu kontinentu, to ve Varšavě a Praze někdy vypadá, že "nové země" chtějí být v Evropě pouze americkým překladištěm vrtulníků Apatche a stíhaček F-16. V Praze a ve Varšavě se potom prezidenti komicky přou, kdože měl vlastně v Iráku více vojáků...

Evropskou armádu si ale nelze představit bez evropských zbraní. Nemylme se, mediální válka, která se dnes naplno vede na transatlantických drahách, jenom zastírá podstatu problému. Je to boj o trhy a mocenský vliv. Američané totiž pochopili, že pro ně Evropa může být něčím víc, než pouze vděčným "evropským protektorátem". Evropa totiž může být jednoho dne i sokem. Toto desetiletí bude pro euro-atlantickou rovnováhu rozhodující. Pohyby na miskách vah dokázal prezident George W. Bush mávnutím ruky shodit pod jednací stůl.

Evropa 450 miliónů občanů je již dnes globálně nejsilnějším ekonomickým celkem, vojenskou mocností může být zítra. Tomu dobře rozumí i Velká Británie, která společně s Francií tvoří základ projektu evropské armády od summitu Saint-Malo v roce 1998. Neúčast Británie na "pralinkovém summitu", by neměla nikoho zmást. Velká Británie projekt neopustila. Řecko již dnes zřetelně dalo najevo, že má zájem vytvořit evropský "jižní cíp".

Na co čekáme? Nebo zas někde dětinsky děláme dlouhý nos?