To je možná ale záměr. Existují dva druhy "polních" reportérů: reportéři, oficiálně "svázaní" s jednotkami v Iráku, kteří znají jen podrobnosti bojových akcí, které vidí, a pak ti, kteří jsou akreditováni v tiskových střediscích v Kuvajtu anebo v Kataru, a ti vědí jen to, co jim vojáci řeknou.

Vojáci jim ovšem neříkají v podstatě nic.Není tomu ani tak, že by generál Tommy Franks a jeho štáb a armádní tiskoví mluvčí jednali tajnůstkářsky anebo nechtěli poskytovat informace, spíš jde o to, že oni jaksi nevědí, co to jsou informace. Tiskový úřad dokonce odmítl poskytnout časopisu Newsweek křestní jména amerických generálů. A vojáci nám neustále opakují Nesdělujeme informace o vojenských operacích, což nutně vyvolává otázku: "Tak proč jsme tady?"

Americké sdělovací prostředky dominují, ale velká část novinářů jsou Neameričani. Většinou sedí v přední místnosti na volných židlích. Jsou tu také tři řady stolů, s židlemi těsně vedle sebe, a pás pro elektrické a internetové připojení. Každá židle je ostře a drsně bráněna. "Nižší" novináři se perou o neurčené židle pod sadou monitorů.

Za přední místností jsou tři řady soukromých kanceláří, které získáte, jste-li vlivný a zaplatíte-li tisíc dolarů za telefonní linku. U protější zdi je také Ulice koaličních médií (tam jsou britské a australské sdělovací prostředky) a kancelář televize Al-Jazeera - která má jakýsi speciální, i když neuznaný statut.

A nejvíc se bojovalo o přesně určená křesla v prvních třech řadách místnosti, kde se konají tiskové konference (vyrobit pódium tu stálo 200 000 dolarů). Tady zvítězili Američané z velkých amerických médií a Al Jazeera, i když reportér z časopisu Lidová mechanika tvrdil, že má 10 milionů čtenářů a že musí dostat v přední řadě místo, a taky ho dostal. Význam prvních tří řad spočívá v tom, že je pravděpodobnější, že se budete moci na něco zeptat a nemusíte tedy chodit na tiskovou konferenci dvě hodiny předem (je tu silně zapnutá klimatizace a je tu zima).

V minulé válce z Perského zálivu byla na armádních tiskových konferencích hvězda - generál Schwarzkopf. To nyní není: buď nemá generál Tommy Franks zájem, anebo - což je pravděpodobné - se rozhodl Rumsfeld, že on je tou hvězdou, a tak vydal rozkaz, že se tu nebude smět vytvářet žádný kult osobnosti. Většinu zpráv, o nichž informují zdejší tiskové konference, už stejně vydal Pentagon.

Existuje tu i drobné každodenní divadlo. Téměř na každé tiskové konferenci se zeptá reportér z Abu Dhabi TV, jemuž přezdívá většina novinářů "pan Lhář", jestli americký vojenský tiskový mluvčí lže: "Předvádíte nám tu strategii lží a podvodů, anebo vás dostala irácká armáda do pasti?"

A pak existuje taková drobná soutěž, kdo se zeptá na zbraně hromadného ničení: "Už se nějaké zbraně hromadného ničení našly?"

Ale nikdo neočekává skutečné zprávy či skutečné odpovědi !"Nikdy bych se nezeptal na nic, na co bych opravdu chtěl odpověď," hudruje jeden reportér.)

Hlavním důvodem, proč tu všichni ti reportéři jsou, je, že tu jsou kvůli náladě. Jde o to, zda mluvčí armády někdy alespoň trochu ztratí sebekontrolu. (Je tady také generál Brooks, který přehrává naprosto nesmyslné videoprezentace a pak tupě stojí na pódiu.)

Čekáme, až někdo ujede. Až někdo projeví netrpělivost. Až se projeví vůči médiím zlobně. (Generál Renuart asi vyjádřil skutečnou politiku Pentagonu, když v odpovědi na jednu otázku řekl: "Média, to je skutečnost.") Čekáme, až jim to ujede a přestanou opakovat pořád totéž: "Toto je široká koalice.... Vítězství je jisté... Není to válka proti jedinému muži ... Zbraně hromadného ničení najdeme..."

Celkový pocit je - a to je právě důvodem, proč jsou tady pořád ty stovky reportérů - že všechny ty tiskové konference jsou příliš přísně utažené, přísně kontrolované, plánované, příliš nepřirozeně sebevědomé. Něco jim jednou ujede.