Rozhovor Britských listů 650. Proč jsou v české společnost ženy pořád tak neuznávány?

26. 3. 2024

Jan Čulík: Dobrý den, vážení televizní diváci, v dnešním Rozhovoru Britských listů máme spisovatelku Terezu Brdečkovou, dobrý den.

Tereza Brdečková: Dobrý den.

Jan Čulík: A paní Brdečková. Já teda mě asi za to lidi nenávidí, ale mně, já jak sleduju, to je prostě můj osud, že jsem mezi těmi dvěma kulturami. A člověk tak sleduje, co si lidi povídají na Facebooku a na Twitteru a vůbec v médiích a mám takový pocit, že se tady pořád řeší problémy, které v řadě takových, jaksi trošku západnějších zemí už jsou vyřešeny dávno a teď samozřejmě tady se řeší jednak, no, partnerství těch osob jednoho pohlaví, ale tím se nebudeme zabývat.

Mě zaujala, vážení televizní diváci, paní Brdečková, když napsala na Facebook takový rozklad, už je to citace z její starší práce z knížky. Většina jsem já z roku 2010 a já jenom z toho ocituji asi 3 nebo 4-5 řádek.

“V devadesátých letech jsem pracovala na smlouvu v jednom velkém deníku, hledala jsem témata a napadlo mě zajít pro inspiraci do nedaleké hospody, kde se redaktoři po práci scházeli u piva. Když jsem tam přišla, sedělo jich tam deset a byla jsem jediná žena. Udělali mi zdvořile místo a bavili se o motorkách. Pak se řeč stočila na domácí dění. Proslovila jsem svůj názor na daňové asignace, tehdy aktuální téma, a ptala se, co oni na to. Rozhostilo se ticho, které jsem se marně snažila dešifrovat. Neplácla jsem snad hloupost, unikl mi nějaký detail? Sezení pak pokračovalo a mužové mluvili o svých věcech. Nikdo mě nevyhodil, ale nikdo se se mnou nebavil. Ti muži tvořili celek, k němuž jsem neměla klíč. A neznala jsem jejich tajné kódy. Kdybych jim to řekla, smáli by se mi, že žádné kódy nemají. Prostě se chovají normálně, poradili by mi. Už jsem tam pak nikdy nešla. Od té doby jsem to ticho zažila mnohokrát. Naučila jsem se, že to není projev nepřátelství, ale projev neporozumění a nezájmu.

Nikdo nemůže brát vážně rovnost žen a mužů u nás. Jsme svědky kolapsu celého konceptu rovnosti, zkušenost popisuje mnoho ambiciózních žen. Dostanou vedoucí místo v politice kdekoliv, soustředí se na práci a zapomenou, že nakonec jde také o židli, na které sedí. Jednoho dne zjistí, že se nemají s kým poradit. Jako kdyby mluvili jiným jazykem než muži, kteří kolem nich převažují. Nastane to divné ticho. Předsedkyně, ministryně, ředitelka pak znervózní a udělá chybu, někdy ne velkou, ale hodně se o ní mluví. Pak začne dělat větší chyby, až udělá tu osudnou, vždyť jsme to říkali, nemá na to, ozve se najednou kolem, Kdybychom museli nosit hidžáb a sedět v autobuse vzadu, mohli bychom se bouřit proti divnému tichu, paní Brdečková. Se bouřit nemůžeme.” Je to pravda?

Tereza Brdečková: Tak to je původně text pro týdeník Respekt z roku 2010, který reagoval na nějakou konkrétní situaci, která tehdy vznikla, který je upravený pro tu knihu. Většina jsem já, která vyšla vloni, ale my, když jsme s Janem Šulcem tu knihu z těch mých starých textů edičně připravovali, tak jsme byli trochu zděšeni, kolik těch textů platí i dnes, i když bychom byli mnohem raději, kdyby tedy neplatily. Můj osobní dojem z těchto věcí dneska je, že ono tím, že je to tady trošku jak v arabských emirátech, tak tím, že já přeci jenom jsem starší žena, je mi 67 let, tak takové velké problémy nemám, jako jsem mívala zamlada, protože skutečně je to trošku tak, že když žena je v tom věku, že je zároveň sexuální objekt, tak je napadána více, než když je jí přes šedesát.

Jan Čulík: Myslíte? Nepřijde vám, že když je vám přes šeedsát, tak už už jste neviditelná úplně?

Tereza Brdečková: Ne nepřijde. Já myslím, že člověk má větší sebevědomí, ale, co mě strašně štve, že je spoustu věcí, které člověk kvůli tomu divnému tichu nemohl dělat. Nedostal se k té práci. Ony byly i jiné důvody, jako rodina a tak dál, ale -

Jan Čulík: Ale společnost taky mohla té rodině trošku pomoct při té práci. Že ano. Slušné společnosti, zejména skandinávské. to zařídí tak, že žena může, i když se stará částečně o rodinu, pracovat, že jo.

Tereza Brdečková: Tak máte pravdu, ono je to ovšem taky tak, že člověk třeba s těmi dětmi chce být, takže to beru prostě na svou hlavu.

Jan Čulík: To je pravda. Já jsem s dětmi byl. Manželka dělala filmy.

Tereza Brdečková: Jo, to je pravda a můj manžel taky byl hodně s dětmi, taky oni dneska mluví s ním, ne se mnou, že jo, ale to je v pořádku. Já si myslím, bavíme-li se o dětech, že ten zásadní problém je v tom, že spousta mladých lidí si myslí, že děti jsou malé pořád a nějak společnost si odmítá přiznat, protože rozhoduje ta její mladší část, že děti jsou malé jenom chvilku a pak vyrostou a máme prostě ještě spoustu jiného času. Takže myslím, že kvůli těm deseti-patnácti letům se nemusíme takhle strašně dohadovat. O tom jsem přesvědčená, ale jako skutečně jsem přesvědčená: Česká společnost je velmi hluboce anti-feministická. A že se to zlepšuje, ale zlepšuje se to velmi pomalu.

Jan Čulík: V mladší generaci možná? Nebo ne?

Tereza Brdečková: Zlepšuje se to v tom, že v mladší generaci jednak mladí muži té situaci lépe rozumějí a vycházejí vstříc. Nevím, nakolik svým partnerkám, ale rozhodně ženám ve veřejném prostoru daleko víc. Mluvím o mladých mužích. Ale z druhé strany, já když si vezmu takové lidi jako Markéta Pekarová Adamová, jako že to není strana, kterou já volím, ale je to prostě žena, která rozhodně má můj obdiv za to, jak profesionálně vystupuje a kolik toho vydrží. A jakousi nenávist, kterou ona tady vzbuzuje, protože je inteligentní, někam to dotáhla, no, to je hrůza, kdyby prostě jako nějak si zoufala, že jo. Nebojí se. Tak místo, co by ji každý obdivoval, tak neustále dostává každý den nějakou čočku.

Jan Čulík: Ale ono to bude těmi ženskými, že to jsou ženské, proto jsou toho terčem. Abychom pořád nenadávali jen na Českou republiku, tak vám řeknu, to tady vůbec možná neproniklo. Pěkný příklad z Británie. Podnikatel, který dal Konzervativní straně 10 milionů liber, tedy 300 milionů korun, vyšlo najevo, že na nějaké schůzi ve svém podniku se vyjádřil o labouristické černošské poslankyni, že ta je blbá, až to bučí, a že když ji vidí v televizi, tak nenávidí všecky černošky a že by měla být zastřelena. Takže ono to bude podobné. Tady ani nedochází k takovýmto excesům, snad zatím, nebo ano?

Tereza Brdečková: No, já myslím, že dochází, když si přečtete diskuze pod tou Pekarovou Adamovou, tak tam se to všechno dočtete, jo, a pokud jde o ty problémy s rodiči nebo s čímkoliv, s osobním životem: Já jsem vášnivou divačkou dánského seriálu Vláda čili Borgen, -

Jan Čulík: Ano, to jsme viděli -

Tereza Brdečková: - který sleduje patnáct let fiktivní dánské premiérky. Ten seriál byl tak známý, že vedl k tomu, že Dánsko si skutečně zvolilo několik premiérek za sebou, protože díky tomu seriálu to začali lidé považovat za normální a je to příběh ženy, která původně má rodinu, prostě obětuje se. Ne politické kariéře, ale tomu poslání, které vidí v politice, obětuje vlastně celý soukromý život. Z toho zbudou tak říkajíc oči pro pláč, ale ona je vítěz. A to je prostě v tom mediálním prostoru, pro mě, co tady chybí nejenom ve filmech, ale v médiích jako takových, že ženy prezentují sebe jako oběti, jsou viděny jako oběti, jsou postavy ve filmech, které jsou výlučně obětmi nebo úplnými krávami teda pardon. A já jsem si uvědomila, že tímtéž procházely barevné menšiny, že než si vypěstovaly nějaké sebevědomí, řekly, že toto prostě nebude, že to bylo velice podobné. Že neustále vystupovaly jako oběti, hrály ve filmech oběti, byly vnímány jako oběti, ale to je něco, co musí prostě přestat. Ta hrdinka toho seriálu Borgen ani na okamžik není oběť.

Jan Čulík: Já bych trošku možná pro tohlecto poopravil. Já jsem napsal tu knížku anglicky, česky o českém filmu, už je to tedy starší, za prvních asi pětadvacet třicet let, o postkomunistickém hraném filmu. A tam je zajímavá věc, že většina mužů v těch filmech je nakonec prezentována jako naprosto nemožní, ale to neznamená, že ty ženské v těch filmech nejsou oběti.

Tereza Brdečková: Jsou oběti těch nemožných mužů mnohem víc.

Jan Čulík: Ano.

Tereza Brdečková: Tak to prostě jsou takové české věci, že Češi se rádi vnímají sami sebe jako úplné pitomce a připadá jim to k smíchu. Mně to tak k smíchu moc nepřipadá, ale to nezměníme.

Jan Čulík: Tohle všechno, tenhle rozhovor, asi je taky spojen s tím, jak teď v ttelevizi při těch cenách vystupovala tam ta filmařka a jak ji okřikl ten režisér. Že moc dlouho mluví, to taky bylo pěkné.

Tereza Brdečková: Daria Kascheeva. To je typický příběh. Já tu autorku shodou okolností samozřejmě znám a vím, že je to osoba velice introvertní a že musela být na zhroucení, aby se vůbec rozhodla tohle nějakým způsobem říct. A to, co vlastně lidem připadá, tak provokativně hloupé, že to četla z telefonu, má přízvuk, prostě stojí tam jako smutná paní. Tak ona to jinak neumí a teď si všimněte jedné věci, že? Potenciál té dámy je takový, že přestože to bylo takové, jako že celé úplně špatně, tak tady už čtrnáct dní se o ničem jiném nemluví, než jaká je situace žen v audiovizi.

Jan Čulík: To je bezvadné.

Tereza Brdečková: A to je prostě ten výsledek, který je důležitý.

Jan Čulík: No ale to je proto, protože tam zasáhl ten šílený režisér.

Tereza Brdečková: No, kdyby jí to nechal doříct, tak ona dořekne, co chtěla, což se jí nepovedlo.

Jan Čulík: To je absolutně neuvěřitelné, že při cenách, ona dostala cenu, něco říká a oni ji okřikují, to je…

Tereza Brdečková: Ona taky dostala Oscara.

Jan Čulík: Vracíte se k textu z roku 2010 o čtrnáct let později a je to pořád stejné.

Tereza Brdečková: Já mám dojem, že se to vylepšilo jen velmi málo, protože já mám dojem, že máme o něco víc poslankyň. Zbývá otázka, kolik z nich je takových jako Klára Dostálová nebo Alena Schillerová, což určitě není. Nesvědčí o tom, že více žen v politice by bylo něco lepšího, protože ono samozřejmě, v první řadě jsme všichni lidi, ale pravda je, že dostat se do politiky pro ženu je těžké a vydržet tam na nějakém exponovaném místě a zachovat si tvář a štít a tak, je skoro nemožné. Vy víte možná, že vynikající Olga Richterová, které byla nabízena místa ministryně a tak dál, že to dělat nechtěla, protože to jsou lidi, kteří mají doma malé děti. Nepředstavuju si, že chtějí mít takovýhle život, prosím.

Jan Čulík: No ale Česko nikdy nemělo prezidentku a to by nemusela být zrovna nějaká paní, která má doma malé děti, že.

Tereza Brdečková: To je naprosto vyloučené, aby Česko mělo prezidentku. Nikdo a zejména pak ženy nebudou volit ženy.

Jan Čulík: Opravdu?

Tereza Brdečková: Já si myslím, že je to předem - Mohu to tedy za sebe říct.

Jan Čulík: A jak je možné, že na tom Slovensku, které se teď rozpadá, tam zvolili tu Čaputovou?

Tereza Brdečková: Já jsem o tom četla různé rozbory. Dočetla jsem se něco, co mi připadá pravděpodobné, že Zuzana Čaputová nejenom že byla tedy vynikající právnice, která obhájila lidi, kteří si to zasloužili, ale také byla velice atraktivní žena a Slováci tradičně jsou velmi pyšní na své krásné ženy, a tak se stalo, že i tedy mezi lidmi, jako bych řekla jednoduššími, ona velmi zabodovala kvůli tomu. Nebo takhle to ti lidé zdůvodňovali.

Jan Čulík: Aha takže vlastně je to spíš něco, za co by se to Slovensko mělo kritizovat než chválit.

Tereza Brdečková: No už není moc zemí, kde by to takhle fungovalo, že? Ale víte, i třeba v Titově Jugoslávii byly političky velmi přítomné. Různé velice silné ženy, komunistky i jiné a tak dál. Já si myslím, že Česko v tomhletom je specifické, že nikdo, zejména pak ne žádní muži nepřiznají, že jsou anti-feministy, že si nepřejou vidět ženy ve veřejném životě, akorát že to tak je.

Jan Čulík: A čím to je? Je to tou zatracenou s odpuštěním, že to zase řeknu, češtinou, že je to ostrůvek, kde se mluví divným jazykem že nejsou kontakty do zahraničí a že se tady udržuje tenhlecten podivný skanzen?

Tereza Brdečková: Já myslím, že tady není skanzen.

Jan Čulík: Tak co to je, tedy?

Tereza Brdečková: Já jsem s lidmi, kterým je pětadvacet, třicet, čtyřicet, kteří žijou úplně jinak, ale možná si některé svoje představy o otevřené společnosti plní v jiné zemi než v Česku. To neznamená, že tady nebydlí. Já taky bydlím částečně v Německu. Ale jde o to, jak funguje ta společnost a ta společnost tady primárně funguje jakožto společnost řízená muži mezi padesáti a pětasedmdesáti.

Jan Čulík: Ano, to je pravda.

Tereza Brdečková: Ale to neznamená, že tak vypadá celá ta společnost.

Jan Čulík: No ale to znamená, že ti mladší nebo to druhé pohlaví nemá na tu správu společnosti vliv.

Tereza Brdečková: No tak, mělo by mít. Oázka je, kdo vás tam pustí. Vy víte sám, že v ODS to je marné, tam se ženská nedostane.

Jan Čulík: No, o ODS mně nemluvte.

Tereza Brdečková: No jasně, ale jako i u jiných stran, a to už vůbec nemluvím o straně, která nás opustila, to znamená sociální demokracie, kde bylo podle mého názoru několik velice talentovaných političek. Také nejsem voličkou sociální demokracie vůbec. Ale je pravda, že to byly ženy, které na to měly. No a ani o nich neslyšíte, protože se tam hádají o místa, která ani neexistují, pár chlapů, zkrátka ta společnost v tuto chvíli takhle funguje a myslím, že ti, kdo budou nějakým způsobem tlačit, fedrovat, bojovat za to, aby tomu bylo jinak, to nejsou primárně ženy, ale je to primárně mladší generace.

Jan Čulík: Ale to mě právě vede asi k závěrečné otázce. K té společnosti. To už je od devatenáctého století. Odborové hnutí a všecko a tak dále, všecky ty sociální výdobytky vznikly proto, protože lidi se za to obětovali, někdy v 19. století. Co si nevybojujete, to nemáte. A jestliže je tedy fakt, jak říkáte, že tady vládnou muži od padesáti do pětasedmdesáti a většina společností je mimo, proč ta společnost se nedá dohromady a sakra s tím něco neudělá, vážení televizní diváci?

Tereza Brdečková: Tak mně hlavně je šedesát sedm, takže je možné, že něco takového vzniká, někde, ale mě k tomu určitě nepozvou, jsem věkově mimo. Ale myslím si, že jinou cestou to jíti nemůže. To ukazuje příklad Německa i skandinávských zemí. To Česko tak, jak je, je křižovatkou nejrůznějších vlivů, tradicí konzervativismu, liberalismu a já nevím, čeho všeho. Tak tady dochází k tomu, že nevzniká nějaký průnik těch názorů, ale že tady všechny ty názory nějak zůstaly trčet. Společnost naprosto není proti stejnopohlavním sňatkům, ale přesto vláda -

Jan Čulík: Ale nicméně parlament je proti. To je legrace.

Tereza Brdečková: Protože tam řádí nějaká ultrakonzervativní klika, která vznikla někde v Americe. Vůbec nás ani nezajímá. Ale ti lidi zkrátka mají na to nějaký vliv. Takže to, jaké vznikají zákony, to podle mého názoru pouze z 50% odráží náladu ve společnosti.

Jan Čulík: Je to zvláštní. Je to zajímavé, zase to srovnám závěrem trošku s tou Británií. Tam jsou ti konzervativci opravdu už dneska v dnešní době v háji. Volby budou na podzim a oni mají asi o více než dvacet, pětadvacet procent méně podpory než labouristé. I když ti labouristé nejsou také příliš charismatičtí, ale chtěl jsem říct jednu věc: Tyhlety názory jako má třeba pan Zahradil a tahlecta ultrapravice, která je tady tak vlivná. tak ty v podstatě v Británii prezentují jenom ty zahraničně vlastněné, většinou bulvární noviny jako Sun, Daily Express, Daily Mail a tak dále. A já vám poslouchám v britském rozhlase v sobotu odpoledne vždycky diskusi politiků před obecenstvem je tam pět politiků, labourista, konzervativec a pár dalších lidí a velké obecenstvo. A už asi tři měsíce, když řekne něco konzervativec, je tam hrobové ticho a pak někdo jiný řekne, tohle je ale absolutní blbost a teď se ozve hurónský potlesk, který trvá tři minuty pokaždé, a to se tam děje už tři měsíce.. Jinými slovy, chci říci, je zajímavé, že v té Británii ty názory, jako má pan Zahradil a tak dále existují taky, ale zdá se, že ta společnost je úplně někde mimo a tady se ale tam ještě nedošlo.

Tereza Brdečková: Já nechápu proč, když se někde ozve Saša Vondra, o Zahradilovi nemluvím, proč se nikdo nesměje a neříká, že je to absolutní blbost. Nerozumím tomu.

Jan Čulík: A proč ne? To je divné.

Tereza Brdečková: Nerozumím tomu. Já akorát myslím, že není moc se čemu smát, jo, ale věci mají svůj vývoj. Teď s ním v čele Spolu prohraje evropské volby, takže snad s tím něco udělají.

Jan Čulík: Paní Brdečková,, mnohokrát vám děkuji, vážení televizní diváci, tohle je ale zásadní téma. No co se dá dělat. Nashledanou.

Tereza Brdečková: Nashledanou.