Dušičková úvaha o smrti a přirozenosti

31. 10. 2023 / Boris Cvek

Nechci to dále rozvíjet, jen se zmíním, že ročně zemře na planetě necelých 70 milionů lidí. I tak jich zhruba stejné množství v součtu přibude. Nechci obhajovat smrt. To, že smrt je na tomto světě nezbytnost, neznamená vlastně nic dobrého. Všeobecné požírání a boj o život jsou také často nezbytností, kterou nelze obejít. Už asi deset let sleduji v lese náletové plochy, zprvu hustě zabydlené malými stromky, pak pomalu řídnoucí, jak v boji o život ti méně úspěšní hynou. Nakonec zůstane pár vysokých, nádherných stromů a světlý les. Výsledek kruté selekce.

Jenže nakonec všichni zemřeme, všechno zanikne, i ty nádherné stromy. Koloběh zkolabuje. V krvavém mlýnku přírody, v němž se všechno mele na anonymitu, není žádný pevný bod „přirozenosti“. Stoikové naopak v přírodě viděli výraz společného ducha a nejvyššího rozumu. I to ale z jednotlivého člověka dělá anonymní nic. Představa nekonečné hodnoty každé lidské bytosti by jim byla směšná, nepochopitelná, zcela absurdní. Hodnota je ve ctnosti, v souladu s řádem světa, v rozumu, nikoli v člověku jako takovém, v každém člověku.

To je „přirozené“ myšlení, „přirozený“ svět. Jenže člověk přece má nekonečnou hodnotu, která nekončí smrtí. Každý člověk. Takto proti „přirozenosti“ stojí Kristus. Přemohl svět, přemohl smrt. Chceme hledat v přírodě, v „přirozenosti“, ve světě, v hrobech, v tělech tu nekonečnou hodnotu člověka? Nenajdeme ji tam. Najdeme ji v Kristu. On ji dal každému člověku sám ze sebe, ze své lásky, z milosti, ze kříže, na němž byl umučen. To je víra, naděje a láska. Není to jen fantazie? Rozdíl mezi vírou a nevírou, nadějí a beznadějí, láskou a neláskou není fantazie. Stejně jako holokaust není fantazie.

V křesťanství proti sobě stojí smrt a Kristus. Kristus dává život, věčný život, dává člověku nekonečnou hodnotu. Ne proto, že by to byl takový a takový člověk, ale protože je to každý člověk. To může jen Bůh, Bůh, který je láska. Tento Bůh svým křížem všechno činí nové, žádná „přirozenost“ před ním neobstojí. Proto slavíme svátek Všech svatých a Dušičky. Protože věříme v nekonečnou, smrtí nezničitelnou hodnotu člověka, každého člověka, kterou dává Kristus. Není to „přirozenost“, je to dar. Není to příroda, je to Bůh.

Jak píše svatý Jan ve svém První listu (4,7-12): „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“

Ale i v křesťanství má smrt svou hodnotu. Její brutálně nevyhnutelná realita je zrcadlem naší konečnosti, nahodilosti, vrženosti. Thomas Kuhn se dostal k dějinám fyziky a k obrovské revoluci, kterou udělal v chápání lidského poznání, v okamžiku, kdy chtěl jako mladý student fyziky laikům vysvětlit dějiny mechaniky. Chtěl začít Aristotelem, ale s hrůzou zjistil, že ve fyzice této autority, platné přes dvě tisíciletí, nic jako mechanika není. Začal se ptát, jak je to možné. A pak došel k závěru, že v pojmech Aristotelova myšlení mechanika, ani úplně ta základní, nebyla myslitelná. Co všechno je možné myslet v našich pojmech? A budeme podobně jako scholastika nebo scientismus tahat realitu na Prokrustovo lože našich pojmů, naší konečnosti a nahodilosti, abychom zase nic nepochopili?