V čem spočívá vytrvalý omyl ohledně protestů na amerických univerzitách

3. 5. 2024

Pochybování o vznešenosti protestu vyvolává u elit opovržení více než jakákoli jiná skepse vůči ústavnímu právu. Například návrh omezení svobody projevu vyvolává mnohem méně pobouření. Lidé skutečně zpochybňují svobodu projevu neustále: V debatách o "nenávistných projevech", financování kampaní, sociálních médiích a dalších. (A to ani nemluvíme o módnosti zpochybňování práv vyplývajících z 2. dodatku Ústavy).

Ale když řeknu, že většina protestů je performativní cosplay nebo masová setkání naštvaných, radikálních, osamělých nebo dezinformovaných, někdo určitě poukáže na protesty za občanská práva v 60. letech nebo na kampaň za volební právo žen, následované řadou spravedlivých "odvážlivců".

Tím se dostávám k části mé námitky. Na protestech není z podstaty nic dobrého ani špatného. Organizovaný protest je formou projevu a stejně jako projev je právem chráněn 1. dodatkem Ústavy. Ale stejně jako řeč je i jeho morálka – i když ne jeho legalita – zcela závislá na obsahu.

Máte právo říkat nebo protestovat proti hrozným věcem. Odvolávání se na toto právo nečiní váš názor ušlechtilejším.

Protesty za občanská práva v éře Jima Crowa byly ušlechtilé, protože jejich věc byla ušlechtilá. Nedokázaly, že protest je vždy dobrý, pouze to, že může být. Nahraďte Pochod na Washington Pochodem nacistů na Skokie, Ill., a pochopíte, o co jde.

Estetika a psychologie protestů jsou často ošklivé, protože davy podněcují extremismus a zastrašování. Organizátoři protestů s dobrými úmysly to vědí lépe než kdokoli jiný; často bojují s tím, aby se z davu nestal nebezpečný dav. Jádrem masových protestů je "síla počtu", což je prapůvodní pocit, který může často vést k jakémusi neliberálnímu mocenskému opojení. "Halucinace alkoholiků nám poskytují příležitost studovat davy tak, jak se objevují v myslích jednotlivců," píše Elias Canetti ve své brilantní knize "Masa a moc".

Někteří lidé tvrdí, že demokracie je o síle počtu, a to je částečně pravda. Demokratická vůle se však uskutečňuje soukromými akcemi jednotlivých voličů, kteří hlasují tajně. Početní sílu, kterou vyvolává většina velkých protestů, lze lépe chápat jako populismus, a populismus má ošklivější historii než demokracie, od dlouhé historie rasových nepokojů až po 6. leden.

Neredukovatelnou politickou jednotkou v Americe je jednotlivec, ne dav. Nejvyšší formu protestu (a projevu) obsahuje slavný obraz Normana Rockwella zachycující osamělého disidenta z dělnické třídy, který se staví za své svědomí, zatímco jeho sousedé zdvořile poslouchají, nikoli obrazy davů křičících urážky, blokujících dopravu, obsazujících budovy nebo ještě něco horšího.

Opět platí, že ne všechny protesty jsou ošklivé nepokoje nebo masové záchvaty vzteku. Tolerance, která se často projevuje vůči oběma, je však produktem romantických impulsů poháněných nostalgií za 60. lety. Progresivní generaci baby boomers nemůže nikdo konkurovat v ohromující sebeúctě a přeceňování svého historického významu. Tito lidé však utvářeli narativy akademické sféry, zábavy a žurnalistiky. Přesvědčili sami sebe a mladé mysli, které formují, že protest je sebeospravedlňující, přechodový rituál osvícené mládeže.

Elitní univerzity, vedené akolyty tohoto kultu, se snaží vypořádat s protesty, protože věří, že v rámci vzdělávací filozofie je cesta k seberealizaci dát hlas autentické vášni. Jak výstižně shrnul jeden titulek: "Studentské protesty jsou nezbytnou součástí vzdělávání." Kdo to říká? Lidé, kteří milují studentské protesty. Pche.

Mohl jsem tento sloupek osolit příklady dnešních demonstrantů, kteří odhalují, jak vzácně málo vědí o problémech, které je údajně motivují – nebo podlézavých reportáží o davech, které otevřeně straní teroristům. Ale nejde mi konkrétně o tyto protesty. Jde o širší kult protestu.

Nostalgičtí zastánci protestů v kampusu v 60. letech chtěli přesvědčit Američany, že se jedná o hrdinský úspěch, který zastavil válku ve Vietnamu. Ale to, čemu ve skutečnosti pomohli, bylo zvolení Richarda Nixona a dalších sedm let války.

Performativní protest je dobrý pro ty, kteří jsou opilí sami sebou, nezaslouženým pocitem důležitosti. Ale takové podívané jsou často hrozné pro své zamýšlené cíle. A to je další důvod, proč neglorifikovat protesty kvůli nim samotným.

Zdroj v angličtině: ZDE