Historie nás učí, že jsme se nic nenaučili

11. 8. 2015 / Tomáš Hunčovský

Německo se po skončení první světové války nikdy nedokázalo smířit s tím, že prohrálo. Není pravda, že německá společnost začala projevovat xenofobní postoje vůči židovskému obyvatelstvu až po nástupu Hitlera k moci. Jak přesvědčivě dokazuje Laurence Rees ve své knize Osvětim: nacisté a „konečné řešení“, tyto tendence zde byly již dávno před tím. Mezi Němci vzniklo obecně sdílené paradigma, že za prohru jejich národa v první světové válce mohlo židovské spiknutí. Jak vyplývá z rozhovorů s bývalými nacisty, poválečná generace vyrůstala v ovzduší, kdy tento mýtus rezonoval napříč celou společností, v důsledku čehož se nakonec stal také středobodem jejího myšlení.

Mistr propagandy Joseph Goebbels neměl z tohoto hlediska mnoho práce. Velmi dobře věděl, že je značně obtížné měnit něčí názory, proto se snažil ve veřejnosti posilovat již existující předsudky. Pokud přeci jen potřeboval obrátit pozornost veřejného mínění jiným směrem, volil k tomu nejrůznější prostředky – od obrazů, přes filmy až po příběhy –, které neustále opakoval, čímž nenásilně vedl obecenstvo k dosažení svých cílů. Tato zpravidla účinná technika bývá využívána k manipulaci veřejnosti i v současnosti.

Už ve středověku měly obrazy obrovskou moc, protože vzhledem k negramotnosti většiny laické populace to byly právě ony, kdo působily na smysly svého publika. Z tohoto důvodu se také záměrně používaly nejen k informování, ale zároveň i k formování postojů obyvatelstva. Tyto funkce jim zůstaly samozřejmě dodnes, s přihlédnutím k technickému pokroku navíc obohacené o jednoduchost a rychlost jejich zhotovení (krátká videa, fotky atd.).

Je to paradox, ale navzdory tomu, že se lidstvo stalo postupně globálně gramotné, nenaučilo se nikdy tuto schopnost z hlediska kritického úsudku prakticky využívat. Nadšení z pokroku, které započalo v osvícenství a posléze pokračovalo po celé „dlouhé“ 19. století, skončilo v zákopech první světové války. Tento konflikt, jenž neměl v dějinách lidstva obdoby, ukázal, jak zrádné mohou být technické výdobytky. Pokud si někdo po hrůzách první světové války přece jen uchoval víru v dobro, musela ho o ni připravit zvěrstva totalitních režimů a druhá světová válka.

Ve společnostech, jejichž hnacím motorem se stanou předsudky a první dojmy, nedojde nikdy k harmonii. Nestalo se tak v meziválečném Německu a nestane se tak nikde, neboť frustrovaná společnost, ovládaná emocemi, bude vždy hledat nějakého konkrétního viníka za svůj neutěšený stav. Jelikož lidé málokdy dokážou přiznat vlastní chybu, pasují do role viníků slabší jedince či skupiny, jež se nemohou žádným způsobem bránit.

Zaujal mě 78432 článek Karla Dolejšího, v němž nastínil, že xenofobní postoje jsou v České republice dlouhodobým trendem, proti kterému se nic nepodnikalo. Je to nemilé upozornění, protože zde mluvíme o společnosti, jež se již určitý čas považuje za svobodnou a demokratickou. Domnívám se, že za tento stav nemohou ti, kdo tyto postoje zastávají, nýbrž ti, kdo proti tomu za celou dobu nic neučinili.

Vládnoucí garnitury se k ožehavým tématům (např. integrace Romů) staví od roku 1989 netečně, přičemž doufají, že tyto problémy odezní samy od sebe. Takovýto přístup je však kontraproduktivní, protože vývoj ukazuje na naprosto opačný efekt.

Pokud necháte v hrnci dlouho vařit vodu na vysoký stupeň ohřevu, bez toho, abyste teplotu regulovali, pak vám zákonitě přeteče. Podobně to funguje i v životě – jestliže se budete vyhýbat řešení jakéhokoliv problému, pak nejen že tento problém nezmizí, ale naopak přeroste do takové míry, že následně bude velmi obtížné vyřešit jej bez nesnází.

Polistopadoví političtí reprezentanti státu neučinili s tímto vývojem zhola nic, jelikož se nic nového nenaučili a pouze navázali na trend svých předchůdců z minulého režimu, který spočíval ve snaze o vlastní obohacení a prospěch. Zájem o veřejné a obecné blaho ze svých myslí zcela vytěsnili, pakliže byl vůbec někdy jejich obsahem. Prostřednictvím kauz jednotlivých vrcholných politiků napříč všemi stranami, které od roku 1989 prosákly na povrch, můžeme velmi jasně sledovat, jak to dotyční s výkonem svých funkcí mysleli. A to mluvíme jen o případech, u nichž došlo k odhalení. Kolik dalších podobných kauz zůstalo zameteno pod stolem, o tom se můžeme pouze domnívat.

Pokud použiji rétoriku francouzských revolucionářů, tak co víc může škodit republice než právě tito bezzásadoví lidé? Přestrojeni za služebníky veřejnosti řeší soukromé záležitosti a upřednostňují své vyvolené. Ačkoliv jsou zpravidla univerzitně vzdělaní, většina z nich jsou lidé bez originální myšlenky, bez vize, bez nápadu. A tito mají řídit stát? Politika je taková, jací jsou politici. Jestliže jsou lidé ze stavu politiky permanentně frustrováni, pak by měli politici změnit strategii, s níž vykonávají svou funkci. V opačném případě by měli z politiky raději odejít, protože jejich jednání má negativní dopad na celou společnost.

Pokud se společnost nemůže spoléhat na politiky – své oficiální zástupce – pak začne hledat oporu v někom jiném. V České republice citelně chybí autority, k nimž by se lidé mohli obracet pro odpovědi na své otázky. Úřad prezidenta se stává čím dál větší fraškou, která je spíš než úcty hodna pláči. Bohužel postrádáme nové Masaryky, Čapky či Peroutky a jejich absence nutně vede ke ztrátě základních lidských a morálních hodnot (viz http://zpravy.aktualne.cz/regiony/pardubicky/policie-obvinila-z-utoku-na-bezdomovce-dva-nezletile-mladiky/r~7df577343f4711e5adcb0025900fea04/ tento případ). Takovýto vývoj samozřejmě nahrává těm, kdo přijdou s jednoduchými razantními hesly a s tím, že problémy, které společnost zneklidňují, jednou provždy vyřeší. V Německu to byly ve třicátých letech 20. století osoby, které bytostně nenáviděly židy.

Výsledkem jejich politiky byl otřesný čin – 6 milionů zavražděných mužů, žen a dětí, kteří se v očích nacistů „provinili“ pouze tím, že se narodili jako židé. Už to samo o sobě je děsivé, mnohem děsivější je však skutečnost – jak dokládá ve své knize Rees –, že mnozí bývalí nacisté, kteří se rozhodli o své minulosti promluvit, se ze svých činů vůbec nepoučili a že žili dávno po skončení druhé světové války stále v přesvědčení, že vraždění židovského obyvatelstva byla správná věc.