8. 6. 2010
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
6. 6. 2010

Proč 62 procent občanů věří médiím a ne politikům

text přednášky, pronesené na doprovodné konferenci festivalu etické reklamy Duhová kulička ve Zlíně

Na úvod fakta: Podle periodicky opakovaného průzkumu CVVM (naposledy z března 2010) Češi nejvíce důvěřují rádiu, televizi a armádě, naopak nejméně odborům a církvím. Rádiu důvěřuje 59 (v září 2009 67) procent dotázaných, televizi a armádě shodně 62 procent. Důvěře nadpoloviční většiny respondentů se těší i policie s 51 procenty. V případě soudů a tisku je to již těsně pod padesátiprocentní hranici -- věří jim 49 procent občanů. Zatímco důvěra v policii, armádu i soudy roste, důvěryhodnost médií v očích veřejnosti podle CVVM spíš zvolna klesá, rádio a televize však přesto zůstávají na špičce žebříčku.

Dříve CVVM zahrnovalo rádio, rozhlas i tisk pod jeden pojem – média. Už několik let se ale ptá na každý z těchto sdělovacích prostředků zvlášť. „U všech můžeme od března roku 2007 pozorovat mírně klesající tendenci v důvěře veřejnosti, přičemž tato tendence je nejzřetelnější v případě tisku, u něhož poslední šetření poprvé zaznamenalo podíl důvěřujících menší než padesátiprocentní,“ uvedli autoři výzkumu veřejného mínění o institucích.

Tolik výzkum a zpráva o něm.

Lidovky: Češi nejvíce důvěřují televizi a rádiu, církve v průzkumu propadly ZDE

Naučil ty respondenty, kteří jsou ve skupině „nedůvěřuji“ někdo nedůvěřovat? Patrně nikoliv, snad jen vlastní zkušenost. Je nevíra stejně iracionální zkušeností jako víra, nebo je v ní zahrnuto poznání příčin a následků mediálního působení? Nehodlám se pitvat vtom, jestli je těch procent moc nebo málo. Faktem zůstává, že je to více než polovina populace. Mezi občany se jako „mem“ udržuje a stále platí pořekadlo o autoritě biblického Slova: „co je psáno, to je dáno“.

Potýkáme se zde s termíny rozum, víra a se souvisejícími pojmy autorita a moc. Jestliže Jean Paul Sartre poznamenal před necelým půl stoletím, že Marx vzal lidem Boha a jeho neštěstím bylo, že jim za něj nedal náhradu, pak dnes už náhrada je. Média vládnou světu namísto církví. Rozdělují si společnost, rozněcují selektivně obraznost a ovládají individuální i kolektivní touhy.

Informační chudoba potulného žebráka

Když žil člověk uprostřed přírody a v souladu s přírodou, získával 80% informací jejím pozorováním a pouze 20% vyprávěním příběhů jako tou nejprimitivnější mediální zkušeností. Většinu těchto příběhů tvořila díky církvi dva tisíce let trvající tradice Písma, určující hodnotový rámec a vzorce chování. Dnes je tomu naopak. Písmo už neurčuje vítězství dobra nad zlem ani není oním světlem na cestě temnotou života.

Sociální svět člověka středověku zahrnoval okruh několika kilometrů čtverečních a řádově stovky, maximálně tisíce osob většinou shodného sociálního statusu a vzdělání.

Diferenciace sociálního světa v dnešní době zasahuje nejen svět reálných lokálních skupin, ale i globální společenství, svět imaginárních idejí, představ a hodnot. Jako stále důležitější se ukazuje svět abstraktních kódových systémů rozhraní digitálního a reálného světa (počítač a jeho „desktop“, funkce programů, dálkové ovládání televize, ovládání mobilního telefonu) Většina našeho poznávání se už dlouho děje bez kontaktu s realitou, zprostředkovaně, v symbolické rovině. A většina zprostředkování se děje mediálně. Většina mediálního zprostředkování přitom postrádá autenticitu popisu reality. Je účelově filtrovaná s cílem formování názorů, postojů a změny chování.

My ale potřebujeme rozumět svému okolí, potřebujeme patřit do reálného společenství. Pravá ruka musí vědět, co dělá ta levá. A to nejen v politice...

  • Kdo z vás ví, co znamená slovo loskuták?
  • A kdo ví, jak se vyrábí hořčice?

Co je to mediální gramotnost?

  • Je to schopnost porozumět významům slov, obrazů a jejich propojení v multimediálním obsahu?
  • je to schopnost rozšifrovat posuny významů – spin, či odhadnout jiné typy manipulace?
  • je to schopnost porozumět tomu, jak se média technicky „dělají“, jaké informace preferují a jaké naopak zatajují?
  • je to schopnost porozumět tomu, na jakých principech média fungují a jak přenášejí obsahy?
  • je to schopnost porozumět tomu, jakou mají roli ve společnosti? Jaké možnosti a nebezpečí s sebou nesou?

Mediální gramotnost je většinou intuitivně strukturovanou kombinací všeho.

Nejdříve si ukážeme, jak jazyk působí jako meč.

Nejdůležitější je pravděpodobně porozumět jazyku a tomu, jak slovo-které-bylo-už-na-počátku, ovládá naše vnímání reality. Nejen evangelium sv. Jana, které deklaratorně pro celý křesťanský svět přikazuje, jak máme vnímat to, že na počátku bylo Slovo, („Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně“ - Jan 1,1-3), ale i George Orwell v románu 1984 termínem newspeak určuje moc slov nad světem reality. Vyprázdněním významů lze z ministerstva nenávisti vytvořit ministerstvo lásky a vymazáním slova vražda zamezit zabíjení. Jaký je slovník současných médií?

Současná média trvale, dlouhodobě nastolují agendu řešení názorových rozporů a postojových konfliktů nikoliv převahou argumentů, ale silou, násilím, mocí. Je známý Seneca? Ne. Daleko známější je Schwarzenegrova role Terminátora. Trvale se vnucuje společnosti důležitost divoké konkurence pro pokrok, namísto systémové kooperace. Tak se vnucuje společnosti, že mít je víc než být. To jsou základní hodnotové manipulace, jichž se média účastní. Dnes a denně.

Potištěný papír je jako prodejná děvka. Dá každému, co si přeje.

Znalost významů mnoha slov se vytratila, nebo proměnila. U větší části mladé i vysokoškolsky vzdělané generace zmizela schopnost rozpoznávat archetypální symboliku. Symbolům dnes rozumí málokdo. Stejně jako se tím pádem vytratil jazyk básníků, vytratil se jazyk novinářského fejetonu, sloupku, glosy. Už nevnímáme žánry. Nejsme schopni ve valné většině rozlišit zprávu od komentáře. Vše splývá v infotainmentovém komentovaném zpravodajství, ve kterém se v rozporu s etickými kodexy mísí informace s hodnocením do přežvýkaného, snadno stravitelného tvaru. Média už nevnímáme, ale konzumujeme.

Namísto významové a emoční bohatosti češtiny jsme do jazyka přejali prvoplánové technicistní anglicismy. Slovní zásobu jsme oproti jazyku pohádek Boženy Němcové zredukovali na nezbytné minimum nutné pro odeslání SMS. Národně obrozenecká psaná Karkulka se změnila na postmoderní animovanou Carcoolku a brutálně osamělé slovo kůl (například z plotu, případně vražený do těla upíra) se proměnilo na internacionálně chladně instantní cool. Co je dnes mediálně frekventovanější? Kůl a nebo cool?

Povšimneme si rozdílu mezi slovníkem profesora a slovníkem porna.

Příruční slovník jazyka českého (z roku 2009) obsahuje 250 000 slov.

Slovník spisovného jazyka českého zpracovaný kolektivem Akademie věd (1. vydání 1960–1971, 2. vydání 1989) obsahuje přibližně 192 000 slov.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1. vydání 1978, poslední 7. vydání 2009) obsahuje 48 000 slov.

Nových slov v češtině od roku 1985 do roku 2005 přibylo podle dvou dílů specializovaného slovníku AV ČR 12000.

Aktivní slovní zásobu přitom u dospělého člověka tvoří asi 3000 až 10 000 slov. Běžná slovní zásoba čítá 5 000 slov. Základní slovní zásobu přitom tvoří pouhých 1 000 slov.

Pasivní slovník středoškolsky vzdělaného uživatele češtiny, tzn. množství slov, jejichž význam zná, kterým rozumí, ale sám je nepoužívá, zahrnuje asi 50 000 slov.

Běžná pasivní slovní zásoba téhož člověka, se kterou se setkává v komunikaci častěji, čítá pouze 15 000 slov.

Všechny tyto hodnoty – díky nivelizaci dané mediální komunikací masových médií – klesají.

Média usilují o co největší náklad či sledovanost. Sjednocují proto jazyk na nejmenší společný jmenovatel společného kulturního kódu dané cílové skupiny. Čím větší náklad a čím i větší cílová skupina, tím větší obsazené teritorium trhu. A tím menší počet slov, tím menší slovník. Tím menší množství informací.

Extrémem už není pantomima, ale všem srozumitelné pornofilmy...

S imaginací či vzděláváním diváků se nepočítá. Přesto, že v roce 1947 forulovala Charta BBC tři principy médií veřejné služby: informovat, vzdělávat a bavit. O manipulaci ani slovo. Za půlstoletí ale všichni chtějí víc. Naše lhostejnost vůči příliš „slabým“ mediálním podnětům vyžaduj podněty stále silnější. Je to dáno podle stejného principu, jako psychologii prahová intenzita reakce na podněty tak, jak je známe dle Weber-Fechnerova zákona: Intenzita počitku je úměrná logaritmu intenzity podnětu.

Profesionální malíř rozliší i 30 odstínů černé, laik jen 3...

Kolik odstínů slova pravda odliší volič a kolik politik?

A kolik rozlišíme díky masmédiím významů slova láska? Víc nebo míň než malíř?

Politici by si měli přát, aby jejich voliči neprošli žádnou mediální výchovou...

V psychologii lidí rozdělujeme podle vnímání:

1) analytický typ – všimne si naprosto přesně detailů, unikají mu souvislosti celku

2) syntetický typ – všímá si spíše celku, detaily pomíjí

Málokdo mediálně neškolený a tudíž negramotný dokáže vnímat jak detaily, tak i celek a nebo dokonce i širší kontext mediálně prezentovaných informací. Z toho těží především cíleně manipulativní mediální komunikace – reklama a public relations. Autenticitu sdělení nahrazuje psychologickými emočními triky a pojmovými prefabrikáty.

Plně chápu zděšení učitele Kolíska z filmu Martina Friče Škola základ života z roku 1938 při recitaci básně od Adolfa Hejduka studentem Čuřilem: „Štěstí... Co je štěstí? Muška jenom zlatá ...“

„Dyť vy ste cynik! Muška jenom zlatá! Dnešní mládež nemá kouska citu v sobě. Studenti? Vy nejste žádní studenti! Vy jste barbaři! Muška jenom zlatá!“

Učitel Kolísko nepochopil, že prvoplánový mediální kód rodokapsu určený masovému spotřebiteli ve studentu Čuřilovi cíleně zničil schopnost vnímat symboliku poezie.

Nyní se budeme blíže věnovat termínu gramotnost.

„Media literacy is the ability to access, analyze, evaluate and create messages in all media forms.“  – Aspen Institute, 1992

Mediální gramotnost je definována jako schopnost hledat, analyzovat, hodnotit a vytvářet informace ve všech formátech médií.

Všimněme si pořadí těchto činností, z nichž většinu, jsme-li gramotní, musíme dělat takřka podvědomě, stokrát či tisíckrát denně. Hledat v psaném textu je nejlehčí. Přesto se i mezi vámi najde řada těch, která stejně jako ve filmu Škola základ života odpoví na otázku učitele mediální výchovy o Wolkerovi stejně, jako žák Krhounek: „Básník chce se stát menším, a ještě menším, až bude nejmenším na celém světě.“ A Krhounek pokračuje: „Básník chce, ... básník hodlá, ... básník touží státi se trpaslíkem.“

Čtení a vnímání řeči se od sebe systémově liší. Při čtení vidíme každé slovo vcelku či dokonce vnímáme celé skupiny slov na řádku. Oblast, ze které je extrahována užitečná informace, je poměrně velká: tři až čtyři písmena doleva od slova, které právě čteme, a patnáct písmen doprava. Cvičení čtenáři vnímají i celé řádky nebo bloky textu. Rychlost čtení si určujeme sami.

Mluvené slovo je oproti psanému rozloženo v čase a vnímání souvislostí je omezeno pamětí. Bance významů, s kterou porovnáváme řeč, se říká sémantická paměť. A ta má omezenou rychlost procesingu i omezenou kapacitu. To vše mediální mágové vědí. Řeč poskytuje méně jednoznačný a méně jasný signál než psaný text. Řeč obsahuje navíc řadu vodítek k porozumění struktuře věty a zamýšlenému významu – melodii, intonaci, přízvuk a proměnlivé tempo, zdůrazňující důležitost vyřčeného.

Daleko horší, ne-li skoro nemožné je hledat komplexnější či skryté významy, případně manipulace v mluveném slově současných médií.

Lidé hovoří rychlostí až 12 hlásek za sekundu. Teoreticky dokážeme porozumět i řeči uměle zrychlené až na 50–60 hlásek za sekundu (Werker & Tees, 1992). Problematická je při takové rychlosti kvalita porozumění a intenzita zapamatování.

Rychlost mluvy i rychlost analytického kontextuálního vnímání neškoleného člověka je daleko menší, než rychlost prostého vnímání mluveného slova bez kontextu nebo s kontextem několika slov předcházejících a několika slov navazujících.

Rychlost mluveného slova v rozhlasovém či televizním zpravodajství je v současných médiích tak vysoká, že nejsme schopni zapamatovat si ani třetinu obsahu. Dostáváme informace. Jsme prý proto svobodní. Dostáváme je ale v tak vysokém tempu a tak fragmentované, že jsme prakticky bez možnosti zařadit je do kontextu. Nejsme schopni je analyzovat a utvořit si z nich souvislý názor. Ani nemáme být schopni. Abychom stačili tempu, nahrazujeme nedostatek času k analýze významů či nedostatečnou kapacitu sémantické paměti, zaplněnou balastními významy stále složitěji strukturovaného světa, vírou ve správnost předkládané informace. Nepřemýšlíme, věříme. Chceme přece žít stále rychleji... dynamičtěji. Ale náš mozek se nevyvíjí tak rychle, jak svět okolo nás...

Tento kognitivní neurolingvistický proces je jedním z podprahových faktorů, které se nejvíce podepisují na tom, že médiím věříme. A jelikož si všechna profesionální masmédia dávají pozor, aby nepůsobila nesoulad mezi viděným a slyšeným (například pohled kamery na muže, když mluví žena, desynchronizaci zvuku a obrazu, rušivé zvuky pozadí), otupují naši ostražitost a tuto víru posilují. Vírou v autoritu média a ve správnost předkládané informace nahrazujeme i senzorickou chudobu. „Na vlastní oči“ a „na vlastní uši“ se přesvědčíme ani ne o desetině informací ze svého sociálního světa. O všem ostatním máme představu pouze díky médiím.

Jak pravil bez zaváhání student Krhounek : „Básník ve formě trpaslíka si lehne ráno na louku.“

Když slova jsou jako had

Ještě horší je naše schopnost analyzovat obrazovou manipulaci. Stovky let jsme rozeznávali divadlo jako předstírání skutečnosti. Hru na skutečnost. Celé století jsme věřili, že fotografie a film zachycují skutečnost. Mnohdy to tak bylo. U fotoreportáží magazínu Life z My Lai asi naposledy. O té chvíle se obrazu chopili profesionálové manipulace.

Digitální technologie znásobily možnosti montáží a úpravy zvuku, fotografií i filmu. Vrcholem jsou hyperrealistické kinetické počítačové iluze, jaké známe ze scifi filmů. Nic už nemusí být reálné, i když to jako realita vypadá. A plnou parou směřujeme k 3D iluzím.

Měli bychom si neustále uvědomovat nebezpečí, která moderní média s sebou nesou: prolomení hranic mezi realitou a fantazií. Prolomení hranic soukromí u sociálních síťových médií. Virální marketing inscenovaných situací. Vzpomeňme jen na rozhlasovou inscenaci Války světů od Orsona Wellse. Nebezpečím je i kulturní či jazykové ghetto s posunutými významy a filtrací informací. To vše rozeznáme jen tehdy, máme-li povědomost o tom, jak média fungují a jak lze zaměnit realitu za iluzi.

Jak ale proniknout do logiky médií, na jejichž poznání nefunguje žádný jednoduchý vzorec, srozumitelný dětem ve škole? Když učitel je stejně, ne li více negramotný, jako žák?

Všem učitelům národů

Kdo má lidi naučit média znát, analyzovat a přitom brát s rezervou ve světě, který už nesdílí společné hodnoty, ve kterém už žádné Písmo není měřítkem? To je otázka, na kterou nelze odpovědět. Je to začarovaný kruh. Mají to být učitelé mediální výchovy? Ale kde je vzít? Učitelé občanské nauky, od nichž se na mnoha školách očekává, že „tak nějak“ budou mediální výchovu učit, jsou sami pouhými naivními konzumenty médií. Jsou to většinou lidé, kteří uvěřili iluzím o světě, ve kterém vládne moudrost a právo, který funguje spravedlivě, demokraticky. O vládě a fungování moci neví nic. Mnohdy si krutou pravdu i oškliví. Mnohdy nečetli Machiavelliho protože zakrněli u Čapka a Masaryka. Má smysl je učit, jak fungují média?

Pouhá teoretická znalost fungování médií je totéž, jako kdyby člověk byl teoretickým veterinářem. Teoreticky nelze naučit, jak se rozhodují gatekeepeři, tedy editoři a spol. o tom co se bude vysílat či co se dá na první stranu novin. Vytváření každodenního zpravodajství je do značné míry instinktivní, nepřenositelný proces, zpětně sice analyzovatelný, ale s velkou mírou nepřesnosti interpretace. Asi tak, jako průzkumy veřejného mínění – vždy, když se dostaneme k jejich analýze, už je pozdě a realita je jiná.

Média nejsou odrazem reality. Tak velké noviny nikdo nevymyslel. Jsou její součástí. Spolutvoří ji. Po krachu nadvlády absolutismu světského i církevního, po emancipaci jednotlivce a uvolnění prostoru pro hédonismus jsou média to jediné, co ještě spojuje společnost, co vytváří společný kulturní kód. Noviny, televize a rádio jsou jedinými svorníky společnosti.

Každý se učí nejen z vlastní zkušenosti ale i od svých učitelů. Jejich obzor vytváří rámec autority a ta formuje žákovu osobnost. Každý vnímá zprávy v médiích tak, jak jej život a učitelé naučili. Mezi těmi, kteří média tvoří a těmi, kteří je „konzumují“, je spousta šumu, zastírající pravý stav. Jak tedy učit učitele? Jak učit učitele mediální výchovy? Učit je mediální výchově? Vhodit je do redakcí na praxi? To by někteří z nich nemuseli psychicky unést stejně, jako neunesli v minulosti církevní otcové, že Země není středem Bohem stvořeného vesmíru, ale že se točí.

Kolik je vlastně mediálních pravd

S médii mají mnohem větší problém ti, kteří od médií něco očekávají. Ti trpí ideou, že média by měla mít pravdu – zejména „tu jejich“ pravdu. Neschopnost rozlišit zprávu a komentář a vyžadování objektivity po subjektivních žánrech typu fejeton či glosa je zmatením, odvíjejícím se od nedostatku nadhledu. Od očekávání přehnaně ambiciózních, že média okouzlí a podmaní si je. Od očekávaní slabých, že jejich názor bude potvrzen. Amen.

Není-li, dochází k „vinění médií“ z vlastních neúspěchů. Naposledy jsme toho byli svědkem po politickém krachu Topolánka, Bobošíkové, Zemana či Paroubka. A to i v případě, že média vysílala pouze to, co se odehrávalo. „Kočky instinktivně vědí, co je pro ně dobré“, ale čtenáři ani politici tak instinktivně nejednají.

Žijí v klamu, protože pravda někdy bolí. A tak přes opakované zkušenosti s manipulacemi dál médiím věří a dál kupují noviny či zapínají každý večer televizi. I když v koutku duše ví, že to, co uvidí, je jen iluze.

Žijí v iluzi, protože chtějí žít v iluzi.

Autorka byla jednou z porotkyň tohoto festivalu

                 
Obsah vydání       8. 6. 2010
8. 6. 2010 Zadluženost v eurozóně
8. 6. 2010 Ďáblovi advokáti Ghassan  Khaled
8. 6. 2010 Novinář musí mít přesnost Alice  Valkarová
8. 6. 2010 Rusko obžalovalo čtyři vojáky z krádeže kreditek ve Smolensku
8. 6. 2010 Soutěž: Kdo je kdo na letošním bilderberském setkání ve Španělsku?
8. 6. 2010 Britská vláda hodlá konzultovat s veřejností, kde má škrtat v státním rozpočtu
8. 6. 2010 Španělští zaměstnanci z veřejného sektoru stávkují
8. 6. 2010 Levičáctví je OUT Amelie  Horská
8. 6. 2010 V ČR neexistuje pravice Jan  Čulík
8. 6. 2010 Nejít se stádem František  Řezáč
8. 6. 2010 ČSSD je pro mě nevolitelná
8. 6. 2010 Mladí vidí, že se poctivá práce nevyplácí, a považují to za správné
8. 6. 2010 Souhlasím, že je nutné poslouchat druhé
8. 6. 2010 Plzeň -- "Hlavní město evropské kulturní cenzury" Milan  Kohout
8. 6. 2010 Milan Kohout si bude muset své provokace financovat sám
8. 6. 2010 Přesunutí evropských záležitostí z Úřadu vlády může poškodit zájmy ČR
8. 6. 2010 Je užívání amerických bezpilotních letadel kontraproduktivní?
8. 6. 2010 Asi jsem neměl být tak stručný Michael  Kroh
8. 6. 2010 Čas diskutovat o chybách a prioritách levice nadešel právě nyní Karel  Dolejší
8. 6. 2010 Izrael se omluvil za video, zesměšňující mrtvé z humanitárního konvoje
7. 6. 2010 Paroubek to zvoral, tak si kopněte, vážení Michael  Kroh
7. 6. 2010 Kdo že tu do koho kope? Karel  Dolejší
7. 6. 2010 Jsem mladý, jsem trendy, volím TOP 09
8. 6. 2010 Boj na více frontách současně Pavel  Pečínka
8. 6. 2010 Musí se řešit anticikanismus, ne obviňovat samotné Romy
8. 6. 2010 Finanční aristokracie není nic jiného než obrození lumpenproletariátu
7. 6. 2010 Důchodci se nakonec dočkali Miloslav  Štěrba
7. 6. 2010 Protestujeme proti protiprávnímu zveřejnění dat
7. 6. 2010 Izrael, konflikt a přátelství Ondřej  Slačálek
7. 6. 2010 Odsuzuji všechny formy terorismu Jan  Kavan
7. 6. 2010 Vlastní vinou prohráli občané Petr  Pokorný
7. 6. 2010 Chceš se zbavit problému? Zruš ministerstvo, jež jej má řešit Milan  Fujda
7. 6. 2010 Pokus o odpověď... Ladislav  Žák
7. 6. 2010 Náklady na složitost John Michael Greer
7. 6. 2010 Soumrak sociální demokracie? Jan  Hradil
6. 6. 2010 Koriandr se do Gazy dovážet nesmí, zázvor ale ano
6. 6. 2010 Kde je Člověk v tísni? Zdeněk  Jehlička
6. 6. 2010 Co se ve skutečnosti stalo při izraelském útoku na loď Marmara
6. 6. 2010 Problém je dnešní složení izraelské armády
6. 6. 2010 Schyluje se k válce Evropské unie a Izraele?? Štěpán  Kotrba
26. 5. 2010 Další trapný apel Britských listů o finanční příspěvek od čtenářů
6. 6. 2010 Proč 62 procent občanů věří médiím a ne politikům Irena  Ryšánková
6. 6. 2010 Nick Clegg slibuje, že se Británie nevrátí k divošským škrtům z éry Margaret Thatcherové
6. 6. 2010 Věnuji Britským listům 10 000 Kč, pokud změní svůj politický profil
4. 6. 2010 Aktivisté z napadené flotily byli stříleni do hlavy z bezprostřední blízkosti
4. 6. 2010 Kde jsou peníze na likvidaci schodků a dluhů veřejných rozpočtů František  Nevařil
4. 6. 2010 Chucpe...II Ladislav  Žák
4. 6. 2010 Proč upadáme do druhého kola recese
2. 5. 2010 Hospodaření OSBL za duben 2010

Veřejné mínění v České republice RSS 2.0      Historie >
6. 6. 2010 Proč 62 procent občanů věří médiím a ne politikům Irena  Ryšánková
26. 5. 2010 Průzkum postojů čtenářů BL k dnešnímu režimu v Česku s porovnáním s režimem před r. 1989