Dobré zprávy jsou vzácné; proto se doporučuje začít jimi, třebaže každý schopný reportér samozřejmě dává přednost těm špatným. Moje óda na Evropskou unii bude krátká. V dějinách našeho světadílu se vyskytuje jen málo desetiletí, v nichž vládl mír. Mezi státy náležejícími k tomuto společenství nepropukl od roku 1945 žádný ozbrojený konflikt. To je výjimečnost, na jakou může být Evropa hrdá. Radovat se můžeme i z řady dalších příjemných okolností. Staly se již natolik samozřejmými, že se nad nimi ani nepozastavujeme. Ale jsem tak starý, že si pamatuji, jak bylo po druhé světové válce složité vyjet do sousední země. Bez zdlouhavého byrokratického boje nebylo na cestu do zahraničí pomyšlení. Kdo chtěl překročit hranice, musel nejprve předložit ověřený zvací dopis, v trojím vyhotovení vyplnit žádost o vízum, kdo žádal o povolení k pobytu, byl nucen překonávat komplikovaná devizová nařízení a tucet dalších překážek. Kdo si chtěl obstarat knihu ze zahraničí, musel se podrobit obtížné proceduře na hlavním celním úřadu. Když někdo očekával platbu z Francie, nebo chtěl zaplatit účet ze Španělska, podobalo se to výsostnému aktu, jenž musel být posvěcen několika razítky.

Zkrátka proces evropského sjednocení změnil náš všední život k lepšímu. Ekonomicky byl natolik úspěšný, že dnes různí možní i nemožní kandidáti vstupu stojí ve frontě, aby byli do klubu vpuštěni. Svým bruselským ochráncům musíme být vděční také za to, že opakovaně a nezvykle neohroženě vystupují proti kartelům, monopolům a nedovoleným subvencím. Avšak bezpodmínečně jim ke krásným výsledkům gratulovat nemusíme, protože to si obstarají sami.

Kompletní článek ZDE