Předpokládejme tedy, že si rohlíky peču sám. Při ceně surovin ze supermarketu, spotřebě elektrické trouby a času, který na tom strávím, mne vyjde kus na dvě koruny. Pekaře, který nakupuje u mlynáře, peče je v peci ve velkém a umí to, vyjde stejný rohlík na padesát haléřů.

Namísto abych si rohlík sám upekl, si jej tedy koupím od pekaře. Tím jsem za korunu získal zboží, které pro mne má hodnotu dvou korun, neboli jsem svůj majetek směnou zdvojnásobil. Stejně pekař. Upekl za padesát haléřů rohlík a jeho směnou získal korunu, i jeho majetek se zdvojnásobil. Můžeme to vyjádřit také v souhrnu: výchozí majetek korunu padesát jsme směnou rozmnožili na tři koruny.

Pokud nad tím čtenář nedůvěřivě vrtí hlavou a mumlá si něco o zákonu zachování hmoty a energie či o druhé termodynamické větě, nechť začne jinde. Ano, vývoj vesmíru, Země, života, člověka, lidské společnosti a blahobytu našim teoretickým předpokladům odporuje. Entropie se namísto zvyšování snižuje, objem informace i systémová komplexnost se po miliardy let zvyšují a růst blahobytu je jen jedním z vedlejších projevů. Můžeme si to vysvětlovat Pánembohem, samoorganizací anebo entropickým mlýnkem, ale nemůžeme to přehlédnout.

Možná je neobvyklé uvádět jako morální autoritu právě Billa Gatese, ale je fakt, že mu každý z jeho miliard dolarů někdo dobrovolně dal za něco, co pro něho mělo větší hodnotu, než dolar. Úměrně Gatesovu majetku tedy vzrostl i majetek druhých. Je to ostatně poprvé v dějinách, kdy prací a vzájemně prospěšnou směnou vzniká v průběhu jediného života největší bohatství – a v žebříčcích nejbohatších dnes tento typ převládá. Předpokládejme nyní, že jsem pekařovi rohlík nezaplatil, nýbrž ukradl. Můj majetek teď obnáší rohlík v hodnotě dvou korun, zatímco pekařův poklesl na ztrátu padesáti haléřů, které do něho investoval. Náš výsledný souhrnný majetek je tedy koruna padesát, polovina toho, čeho bychom docílili směnou. Pokud naopak on vzal tu korunu mně, aniž by mi za ni ten rohlík dal, zvýšil se jeho majetek na korunu padesát, má ztráta obnáší korunu, náš souhrnný majetek tedy poklesl na padesát haléřů neboli na šestinu toho, co jsme mohli mít a na méně, než s čím jsme do transakce vstupovali.

Z uvedených příkladů je zjevné, že oboustranně výhodná směna je z hlediska růstu celkového blahobytu nejefektivnější formou jednání a že naopak každá interakce, při níž jedna strana získává prospěch na úkor strany druhé nutně vede k horšímu celkovému výsledku až k celkovému chudnutí.

Tyto samozřejmosti nejsou tak docela samozřejmé v prostředí, kde se podnikání asociuje s tunelováním, obchod se šmelinou, kde práce platí za poslední způsob jak se dostat k penězům, kde kdo nekrade, okrádá rodinu, kde podnikání bylo po desetiletí trestným činem a kde se státní převraty řídí majetkem, který se při nich dá ukořistit. Zásadní rozdíl mezi obecně prospěšným podnikáním a obecně škodlivým kradením se z českého povědomí zcela vytratil, byl-li v něm vůbec kdy obsažen.

To je hrozné, ale ve Vídni se přece krade také, utěšoval mne soucitný kolemjdoucí, když jsem v Praze zase jednou bezradně stál nad vykradeným autem. I zamyslel jsem se, skutečně se mi ve Vídni kdysi nějací mladí vloupali do auta a pokoušeli s ním odjet. Přepočítal jsem si počet vloupání na počet dnů strávených v Praze a Vídni, poměr byl ve stonásobcích.

Náhodný dojem potvrzují i jiné zdroje. Krátce po sametové revoluci referovala média o výzkumu okrádání turistů. Zvítězilo v něm Československo, následované, pokud si vzpomínám, Gabunem, Polsko a Itálie se dělily o třetí a čtvrté místo. Před nedávnem byla zveřejněna jiná mezinárodní studie o kradení v supermarketech. Opět v ní zvítězili Češi.

Turisté či supermarkety jsou však jen viditelnou špičkou ledovce. Komu se poštěstilo seznámit se s českou historií, mohl si povšimnout, že se jí specificky český vztah k cizímu majetku táhne jako červená nit od počátku samostatné státnosti dodnes.

Můžeme k němu počítat i samozřejmost nostrifikace tří čtvrtin rakouskouherského průmyslu, vybudovaného v Čechách pro potřeby celé monarchie, obsazení Němci obývaných území Čech a Moravy v prosinci 1918 či přepadení Polska v lednu 1919. Jedním z prvních opatření nové československé vlády bylo vyvlastnění půdy šlechty a (především) německých velkostatkářů. V Rusku mezitím vykradly Československé legie ruský carský poklad a drancováním Sibiře nashromáždily jmění budoucí Legiobanky.

Skutečné orgie začínají až po druhé válce. Košický_vládní_program znárodňuje tři čtvrtiny hospodářského potenciálu země, Benešovy dekrety konfiskují třetinu území, měst a vesnic, měnová reforma 1945 blokuje majetky obyvatel, aby je v r. 1953 definitivně vyvlastnila. Komunistický režim pak znárodňuje co zbylo, od průmyslových podniků až po drobné živnostníky, kolektivizuje zemědělská hospodářství včetně těch předtím Němcům uloupených a českým bezzemkům přidělených, zabavuje majetky politických odpůrců a emigrantů.

Jestliže se od konce války do roku 1989 zcizený majetek nacházel v jakémsi hypotetickém společném vlastnictví všech, po roce 1990 byl privatizacemi, restitucemi a tunelováním převeden do soukromých rukou nejschopnějších. Poválečný proces zcizování tak byl ne napraven, ale naopak dovršen.

Výše jsme dovodili, že zisk na úkor druhých nezbytně vede k celkově horšímu hospodářskému výsledku, než vzájemně prospěšná směna. Tomu odpovídá i zjištění, že přes nesmírné zcizené majetky česká společnost nejen nezbohatla, ale dlouhodobě relativně zchudla. Z předválečného sedmnáctého místa ve výši HDP na hlavu se za sedmdesát let, přes odloučení hospodářsky slabších Podkarpatské Rusi a Slovenska, propadla až do druhé padesátky.

Chce-li to kdo vysvětlovat komunismem, připomeňme mu, že ještě před jeho nástupem se v poválečném znárodňovacím a konfiskačním běsnění předháněly všechny strany, i to, že jestliže na jeho konci činil podíl každého občana na společném majetku řádově milion korun v dnešních cenách (4 bln Kčs / 15 milionů obyvatel při průměrné inflaci 7%), činí dnes podíl každého občana na veřejném dluhu kolem statisíce korun.

Jsme opravdu národem zbabělých zlodějů, jak se domníval tatíček Masaryk, když nás nabádal nebát se a nekrást?

Ano, jsme, jenomže podobná klišé k ničemu nevedou. Pokud co vyjadřují, pak ne neměnné, osudové či vrozené vlastnosti, ale statisticky vyšší výskyt určitých vzorců jednání. Je-li připravenost přivlastnit si cizí majetek v Čechách statisticky vyšší, než dejme tomu ve Skandinávii (či kdekoliv jinde na světě), neříká to nic o konkrétním Čechovi a konkrétním Skandinávci. Statistický průměr zahrnuje i Čechy poctivější, než je skandinávský průměr stejně jako Skandinávce, kteří jsou velkými zloději i na české poměry.

Smysluplnější je otázka, zda národem zbabělých zlodějů být chceme, protože platnost kolektivních vzorců je výsledkem rozhodnutí. Individuálních rozhodnutí; nikdo nemůže za společenství rozhodovat, jak se v konkrétní situaci zachovají jeho jednotliví členové. Každý z nich postrkuje statistický průměr podle vlastního rozhodnutí jedním či druhým směrem.

Jednání druhých se obvykle hodnotí podle morálních kritérií, tedy nejčastěji podle toho, zda se ke mně druhý chová tak, jak očekávám. Mé vlastní jednání ovšem s mým očekáváním obvykle v souladu je, morální sebehodnocení je tedy nadbytečné. Praktičtější kritéria nabízí současný sociální výzkum: stupeň sociálního vývoje osobnosti, úroveň sociální percepce, míru sociální inteligence - neboli vše dohromady, schopnost žít s druhými.

Ukradnu-li pekaři rohlík, můj majetek se prokazatelně zvýší. Že se zmenší pekařův je jeho problém (zpravidla následuje ospravedlňující desavuace, jako měl si ho lépe hlídat či když je blbej... nebo on si to nakrade jinde). To je jednoduchý a snadno srozumitelný sociálně egoistický vzorec, potvrzovaný národní tradicí i nejvyšší státní autoritou. Souvislost, že krádeží rohlíku pekaři poškozuji také společenství, na kterém jsem po všech stránkách závislý a v důsledcích tedy i sám sebe, předpokládá naproti tomu komplexní sociální percepci a vymyká se schopnostem člověka v infantilních stádiích sociálního vývoje.

Zdůrazněme, že sociální inteligence má málo společného s IQ. Na rozdíl od obecné inteligence je výsledkem sociálního učení a je možné ji rozvíjet. Hovoříme-li tedy o sociálních vzorcích, nemůže nás nenapadnout souvislost s obecnou koncepcí školství. Málokdo z nás měl v životě problémy s tím, že neuměl správně odvodit druhou derivaci, že nevěděl co se stalo v roce 1526 nebo že popletl chemické vazby křemíku. Naproti tomu každý z nás je denně konfrontován s problémy soužití s druhými, o kterém se ve škole nedozvěděl nic. Sociální analfabetismus není výjimkou, ale logickým atributem naší kultury (a pro pochybovače doporučuji letmý pohled do české Wikipedie).

Vzhledem k tomu, že se naše sociální myšlení v posledních desetiletích zredukovalo na ekonomické kategorie, dovolím si na závěr s plným vědomím, že šedá je teorie a zelený strom života zformulovat teze, které by orientaci v nepřehledných vztazích mohly poněkud napomoci:

• Vše žádoucí pochází ze soužití s druhými, od uhájení fyzické existence přes přátelství a lásku až po ocenění mé krásy, moudrosti a majetku. Kvalita společenství přímo podmiňuje kvalitu mého života.
• Společenství sestává z těch, kdo se ho účastní. Každý pokus z něho někoho vylučovat vede ke zvyšování napětí a ohrožování jeho stability.
• Stabilita a blahobyt jsou výsledkem vzájemně prospěšné směny. Jednání, kterým někdo získává prospěch na úkor druhých je snižuje.
• Mé postavení ve společenství je dáno tím, že mohu nabídnout něco, co má pro ostatní větší hodnotu, než pro mne.
• Vlastnictví lze nabýt vytvořením, směnou, darem či dědictvím. Každá jiná forma předpokládá poškozování druhých a v důsledcích ohrožuje i mne.