Ani nevím, kdy to začalo, to celoroční očekávání, nedočkavé napětí, plíživé vzrušení, když se zima stahuje z luk, když první slunce vhání do stromů a keřů mízu, když příroda ožije a krajinu prosvítí bělavé chomáče jemných kvítků. A pak, když je nasbíráno na čaj, objevují se zelenkavě nenápadné trsy zázračného keře, či stromu, protože ani jedno, ani druhé nelze z určitostí říci.

A tehdy, když jaro dosáhne vrcholu a léto už drze ťuká na dveře, když se potom vyčerpá, nachýleno k podzimu a trsy bezinek bobtnají, kypí a tmavnou v purpurové barvě, tehdy vymývám umělohmotné barely, chystám přepravky a má nedočkavost dochází vrcholu. A pak se za nimi opět vydávám, abych je konečně spatřil zralé a hotové, připravené k utrhnutí.

Prolézám houštiny, klopýtám mezi kameny, ostny šípků drásají paže i ramena a zabodávají se do prstů. Ulepený potem, s větvemi vpletenými do těla a s vlasy zacuchanými do větviček, které si rostou, jak chtějí, dosahuji cíle. A už je osahávám a horečnatě ulamuji, protože trsy bezinek se ulamují u stopky stejně tak, jako víno.

Ani nevím, kdy to začalo, myslím před dvěma lety, před dvaceti čtyřmi měsíci věčnosti jsem je objevil, nevěda proč a jak. Je to naše tajemství. Vyrostl jsem s nimi, s těmi nádhernými černými hrozny drobných bobulí plnými zázračné šťávy jsem se ustanovil. Potkali jsme se, na mých šťastně osamělých cestách krajem, když jsem se usebral, podali jsme si ruce. A tvořil jsem první víno a vychutnával si tu typickou vůni i radost z povedené práce.

A málem mě nechali umřít, když jsem omámen touhou vrávoral po navážce suti a za těmi nejkrásnějšími a najnalitějšími trsy lačně vztahoval ruce a jednou nohou už už našlapoval do propasti. Jeden jediný krok - a kolik jich člověk v životě našlape - a padal bych dolů, kamsi do hlubiny skal a nejspíš bych už asi nebyl a nebylo by mé bezinkové víno, kdyby chamtivost převážila soustředění a trpělivost.

Jak rád bych se mocně napil bezinkového vína ještě před tím, než jednou opustím své tělo, než vypustím duši a vydám se k tajemství, cože jsou ty bezinky vlastně zač. Ježíš prý skonal na kříži z bezinkového stromu, ale i mě nechali bezinky trpět, když jsem v naivním očekávání toho nejlepšího pil jejich šťávu bez tepelné úpravy. Ne, ne, to se nesmí, dotýkat se podstaty jen tak. Ale bezinka nezabije, to už vím.

Ochromí metabolismus, vyžene z útrob člověka vše nepotřebné hrtanem i tračníkem, ale nezabije. Omráčí, zneschopní, to ano, na několik hodin vyřadí člověka mimo čas, vyžene ho z bolavé reality, ale zase ho vzkřísí a po několika hodinách vrátí znovu na nohy, očištěného a znovuzrozeného. Bezinka není zákeřná, dá šanci, poskytne možnost k přemýšlení, když pohár je dolit, když je ještě čím ho naplnit, než se starý rok stane vzpomínkou.